Zbourat školu a zažehnout dialog

Dramaturgický program Atria Žižkov s dlouhodobým fokusem na inkluzivní, edukační a interaktivní potenciál galerijního prostředí, pokračuje výstavou Ruce za zády a ticho, kurátorovanou Ondřejem Horákem (aka Fuczik). Zpracovává historii konceptuálního i fyzického vybavení tříd středoevropských základních škol. Dobře známé kulisy zeměpisných map, nesmazaných tabulí a přírodovědných kabinetů nás přenesou do našich základních škol. V jádru projektu ale stojí především doprovodné vzdělávací programy odehrávající se mezi těmito uměleckými díly.
Během posledních pár let došlo ve školském systému k několika výrazným proměnám. Reformy v oblasti (více) inkluzivního vzdělávání, seškrtávání rozpočtu, snižování dotace hodin na žáka a další kroky často budí kontroverze a názorově rozdělují již tak velmi polarizovanou společnost. Výstava tedy přichází ve správný moment, kdy se nabízí otevírat mezigenerační diskuzi o těchto problémech i v mimoškolním prostředí. Namísto kritického nahlédnutí na aktuální situaci v českém školství či spekulací nad jeho budoucností se ale tento projekt obrací do minulosti. V roce 2024 uplyne 155 let od ustanovení povinné školní docházky a zde vystavená díla nám ukazují, že i přes kroky směřující k systémovým změnám – ať pozitivním, či negativním – se toho, co se týče interiérového vybavení, vzdělávacích pomůcek či osobních vzpomínek na atmosféru na základních školách, příliš mnoho nemění.

Objekty v galerii dobře rozeznáváme, výsledný prostor ale působí chaotickým a nesourodým dojmem, což odráží mnohost vycházející z individuálních osobních zkušeností jednotlivých tvůrců a tvůrkyň. Jednotlivá díla jsou ale naopak velmi doslovná – kurátor Horák vystavující vyzval, aby pracovali s dodanými materiály běžného školního vybavení darovaného z dlouhodobě opuštěné základní školy na Žižkově. Kurátorský „domácí úkol“ pracovat s existujícími materiály všednodenních předmětů, jako jsou židle, kabinety, lavice, koše či tabule, vede publikum k lepšímu pochopení výstavního prostoru (a tedy i uměleckých děl). Navzdory neobvyklým juxtapozicím jednotlivých uměleckých děl a počátečního zmatení z této vizuální kakofonie je zřejmé, že se jedná o jakousi alternativní vizi školy. Zmíněná doslovnost samotných děl tedy není v případě této výstavy na škodu – naopak ji zpřístupňuje širokému publiku, z něhož každý si prošel – či prochází – školním prostředím.
Vystavující umělci a jeden kolektiv, kteří byli osloveni k zapojení se do tohoto projektu, patří ke třem generacím s rozdílnými osobními zkušenostmi se školním prostředím. Všechny vystavující (až na jeden případ) ale spojuje předrevoluční školní docházka a výstava nikterak nereflektuje režimní obrat a s ním spojenou proměnu školství, kterou zažívali studující po roce 1989. Jiří Kovanda (1953) zde představuje jakýsi kabinet kuriozit, kde dává vystaveným učebním artefaktům nové významy; Hynek Alt (1976) experimentuje s fotogrammetrickým záznamem opuštěných tříd; Jaro Varga (1982) poukazuje na expresivní potenciál školní tabule, Jan Zdvořák (1983) ve své rozměrné instalaci inscenuje jakýsi „kontrolovaný výbuch“ interiérového vybavení třídy, a kolektiv Prádelna (1966, 1978, 1978, 1981, 1991) kriticky nahlíží na marginalizaci etnických menšin či dětí se speciálními potřebami a jejich pozici ve školském systému.

Skrze otázku „Kdybychom si ve škole jenom hráli, byla by to ještě škola?“ výstava vyzývá návštěvnictvo k živé interakci s tímto „školním“ prostorem, a narušuje tak i nedotknutelnost zde zbořené bílé krychle galerie. Jak pro vystavující, tak i pro návštěvnictvo tedy prostor slouží jako jakési hřiště k experimentu a dialogu. Doprovodný program aktivující tyto „umělecké kulisy“ představuje množství workshopů pro školáky a školačky ve spolupráci s organizací EDUin. Kromě systematického informování veřejnosti a médií o proměnách ve vzdělávání a kultivování veřejné diskuze se organizace EDUin zabývá i kreativním vzděláváním, jako je například i výuka v mimoškolních, a třeba právě galerijních, prostorách. V případě výstavy Ruce za zády a ticho vznikl volně přístupný metodický manuál pro vyučující a pracovní list pro žactvo doplňující vystavená umělecká díla. Tyto materiály vynáší témata vytyčená na výstavě i mimo ni a nenásilně tak prohlubují konverzace o mocenských strukturách, vzájemném respektu a vztazích mezi spolužáky a spolužačkami, učení se hrou či architektonickém uspořádání prostoru školy. Z výstavy je patrný důraz na otevření dialogu mezi rozličnými aktéry školního systému – především snaha ukázat možnost vzdělávání mimo uzavřený prostor škol, posílit diskuzi o rozdílných zkušenostech se školským systémem, podnítit rozhovory mezi dětmi a rodiči, a v neposlední řadě poskytnout dětem možnost se svobodně vyjádřit skrze workshopy s místními edukátorkami.
Kurátor se zde zároveň ptá, zda „můžeme mluvit o snaze reformovat školství, o nových způsobech v přístupu k dětem, pokud k tomu využíváme prostředky a fyzický prostor, který byl vytvořen před 150 lety“. Paradoxně je ale tato výstava možná až komplicitní v této architektonické ztuhlosti. Zavedené představy školních tříd, kabinetů a učebních pomůcek sice formálně nabourává a dekonstruuje sterilitu a všednodennost školního interiéru, stále ho ovšem používá jako kulisu. Právě proto jsou hutný edukační program, metodické pomůcky a workshopy v případě tohoto projektu stěžejní a teprve ony pomáhají nahlédnout na budoucnost povinného vzdělávání. Bez důrazu na kritické zhodnocení školního systému skrze dialogy s těmi, kdo jím právě procházejí, by se projekt Ruce za zády a ticho vyhnul aktuální (sebe)reflexi, a i přes otevření plodných témat by zůstal zahleděný sám do sebe a do školní historie.

Nejsem si jistá, podle jakého klíče byli autoři a autorky osloveni. Všichni z vystavujících, až na kolektiv Prádelna, jsou dlouhodobě praktikující („profesionální“) umělci, většina z nich absolventi či pedagogové uměleckých škol, muži, umělci ve středním věku, kteří základní školou prošli ještě za doby komunismu. Chybí zde například hlas generace třicátníků, jejichž zkušenost ze školní docházky z uvolněných 90. let by mohla být pro diverzifikaci výstavy přínosná. Vnímám jako pozitivní, že se Horák rozhodl oslovit kolektiv Prádelna, který vznikl během zimy 2019–2020 v galerii INI z tříměsíční rezidence žen v sociální tísni spolupracující s organizací Jako doma. Ženský kolektiv, jehož členky mají zkušenosti s hmotnou nouzí a bezdomovectvím, se spíš než na produkci materiálních uměleckých děl soustředí na vytváření prostorů k setkávání, vzájemnou péči, demokratizaci kreativního vyjádření či kritiku hierarchizace a institucionalizace umění. Do výstavy tak skrze své video Bílá huba má smůlu vnáší perspektivu žen, které se ocitly na okraji společnosti, kam byly mnohé z nich odstrkávány již od doby základní školy. Ve videu dochází k proměně mocenských rolí a etnických identit – autorky ironizují a kritizují postavení většinově bílých učitelek, se kterými se setkávaly, a nabízí subjektivní pohled na školní systém a v něm působící pracovníky a pracovnice. Skrze doprovodný text pak sdílejí vlastní zkušenosti se školou pro děti se speciálními potřebami, diagnostickými ústavy, ale i běžnými školami, kterými prošly. Rozhodnutí zahrnout kolektiv Prádelna působí ale i přes dobrý úmysl destigmatizace dojmem tokenizace ve prospěch diverzifikace výpovědí. Byl by asi menší, kdyby bylo zastoupení na výstavě různorodější, a odráželo by tedy ještě vícero perspektiv – ať již skrze oslovení porevoluční generace, ženských autorek, či mladých učitelů a učitelek výtvarné výchovy.
Je škoda, že na výstavě chyběla alternativní vize vzdělávání, které se soustavně a systematicky snaží transformovat status quo zdejšího školního systému. V českém prostředí se tomuto tématu dlouhodobě věnuje například Institut úzkosti či projekt Futuropolis: Škola emancipace, za kterými stojí – kromě dalších – Eva Koťátková a Barbora Kleinhamplová. Ve své praxi otevírají palčivá společenská témata, kterými se zabývají intersekcionálně a s empatií, a vytváří tak nové vědění. Takový pohled vpřed, z perspektivy současné situovanosti, by tak mohl být přirozeným pokračováním tohoto ambiciózního výstavního projektu.

Kolektiv Prádelna, Jiří Kovanda, Hynek Alt, Jaro Varga, Jan Zdvořák / Ruce za zády a ticho / kurátor: Ondřej Horák (Fuczik) / Atrium Žižkov / 6. 10. 2023 – 10. 3. 2024

Foto: Ivan Svoboda, Atrium Žižkov