Radosti není nazbyt

Umíme ještě pocítit štěstí? A přemýšlíme o něm v individuálních rámcích, nebo si dokážeme představit i něco jako kolektivní štěstí? To zkoumá nová výstavní série v Galerii 35m2 odstartovaná instalací Jany Kapelové a Veroniky Olejárové. Více v recenzi na aktuální výstavu od Agáty Hošnové.

Radosti není nazbyt

Častokrát nedokážeme přesně říct, odkud pramení pocit štěstí či jak ho vůbec dosáhnout. V bezbřehosti potenciálu radosti se upozaďuje možnost jejího autentického naplnění, a radost se tak stává latentním pocitem poletujícím kolem nás, který je těžké pojmenovat a nechat se jím prostoupit.

Umělkyně Jana Kapelová a Veronika Olejárová, zastoupené na výstavě Rotating Happiness v Galerii 35m2, pracují s tímto abstraktním a těžko umělecky reprodukovatelným konceptem skrze jemné náznaky kombinující existencialisticky laděný humor s hořkosladkým povzdechnutím si nad prchavostí a neuchopitelností radosti, štěstí a našich pocitů obecně.

Rotating Happiness je první výstava z kurátorského cyklu zabývajícího se konceptem tzv. radikálního štěstí, které může být definováno jako „okamžiky kolektivní radosti“, kdy dochází ke vzájemnému propojení jedince se svým okolím a překročení vlastního individualismu. Tato snaha o znovunabytí komunitní přináležitosti tak stojí v protikladu k dominantním tendencím individualizovaného štěstí dnešní doby, které je zdánlivě podmíněno naším výkonem pracovat a zlepšovat se a často cynickými iluzemi o vždy radostném, bezproblémovém já.

Základním stavebním kamenem tohoto společenského systému ale i přes touhu po komunitní sounáležitosti nadále zůstává právě jedinec a jeho snahy o naplnění tužeb. I od něj se odvíjí premiérová výstava a výzkumný projekt o radikálním štěstí, zpracované kurátorkou Anežkou Kořínkovou.

Široké téma (cítění) radosti je obtížné obsáhnout zevrubně, natož pak skrze prezentaci pouze dvou autorek. Možná právě proto jak Veronika Olejárová, tak Jana Kapelová reflektují tuto šíři skrze počáteční prázdnotu a nezachytitelnost radostného pocitu. Veronika Olejárová nechává nahlédnout do svého uvažování skrze formu připomínající subjektivní deníkové náčrty, Jana Kapelová se naopak obrací k (personifikovaným) objektům a jejich (ne)možnosti vlastní agence. V úvodní místnosti galerie první ze zmiňovaných autorek skrze audionahrávky, drobné kresby a objekty ze sádry uvažuje o radosti jako o stavu, který se ve skutečnosti nachází mimo nás, jako o radosti, „na kterou jen koukám a snažím se ji prožít“. Z jejího díla vyznívá melancholická rezignovanost na opravdovost procítění, když tvrdí, že „je v pořádku necítit nic“.

Očividný je zde i tlak na obhajování či provinilost z pocitů, když už námi prochází: „racionalizuji si svůj stav pohody“. Olejárová poukazuje na jakýsi tlak zvenčí, nesnázi vlastního pocitu, která se vyostřuje právě v dnešní individualistické době. Vzniká tak zvláštní dvojsečnost: Žijeme v čase orientovaném na nuceně radostné pocity, které ale zároveň otupují autenticitu našeho čirého prožitku, ať již pozitivního, či negativního. Zdálo by se tedy, že možností, jak se naučit znovu sdílet své pocity (se sebou i s ostatními), je právě obrat k výše zmiňovanému radikálnímu štěstí – jak ale můžeme dosáhnout štěstí kolektivního, pokud nejsme šťastni sami v sobě?

Na tuto externalitu pocitů radosti navazuje i umělecké dílo v místnosti druhé – video Jany Kapelové, které sledujeme z otáčivého kola připomínajícího hrnčířský kruh. Odkaz na keramickou výrobu zde není náhodný – ve videu pozorujeme sérii keramických nádob popsaných motivačními frázemi a vyprázdněnými hesly před green screen plátnem. „Self-love, I’m proud of myself, ‘Til Death, Family.“ Rychle se měnící nápisy na jednotlivých nádobách vyzařují mnohé – jejich komiksový font připomíná vyprázdněná hesla otisknutá na tričkách, „dobře míněná“ klišé ze self-books či pojmenování sociálních struktur, ke kterým bychom měli směřovat. Autorka s těmito termíny nakládá se zřejmou ironií a lehkým nihilismem, jako by se tázala: Jakou z těchto prázdných nádob bychom se měli snažit naplnit jako první?

Hypnoticky rytmické video se zbavuje postav, které by se těmito hesly mohly řídit nebo toužit po jejich naplnění, namísto nich se zjevují objemné a křehké porcelánové objekty. Výchozí pozicí těchto objektů je stejně jako základ naší duševní schránky prázdnota, která čeká na naplnění – ať už přísunem náhodné radosti, křehké sebe-lásky, rodinného štěstí, či tělesné rozkoše. Pokud objekty nerotují na otáčivém kruhu – podobně jako my, když video sledujeme – neznámá ruka v měnících se rukavicích tyto nádoby uvádí do pohybu. Točí se, padají, kymácejí se – jako by jim snad nebylo v jejich tělech pohodlně, zatímco se chvějí nedočkavostí.

Jednotlivé nádoby se občas pohybují tak rychle, že nejsme schopni přečíst nápis, který se na nich nachází; i my občas nedokážeme pojmenovat prožívané pocity. Zahalená ruka, která do obrazu přichází zvnějšku, tyto křehké objekty ovládá. Připomíná nám, jak těžce lze docílit pocitu radosti bez externích faktorů – ať už jde o povzbuzení po přečtení jedné z tisíce (falešných) self-help books, (vzácné) fyzické slasti, dobře odvedené práce (do které jsme se museli nutit), či uspokojivé naplnění očekávání (která na nás klade naše okolí či my sami). Rukavice zároveň představují nepřekročitelnou bariéru mezi dotýkaným objektem a vnějším hybatelem dění – naznačující podobné vyznění jako Veronika Olejárová a její čtení radosti jako vnějšího pocitu, se kterým není snadné přijít do přímého kontaktu.

Inaugurační výstava na téma radikálního štěstí v Galerii 35m2 se snaží pracovat s vytyčenými abstraktními pojmy s citem, humorem a ironií – tedy se stanovisky, které samy dotváří pocit radosti. Přestože se oběma autorkám daří odkrývat momenty nejistoty, pocity odcizení, touhu po blízkosti a společenský tlak, které radostné štěstí buď podporují, nebo mu zabraňují, ne vždy se daří téma štěstí – jeho hledání, nenacházení a zbytnost – přenést přímočarým a srozumitelným způsobem. Pokud má zároveň radikální štěstí znamenat touhu po pospolitosti a komunitnímu sdílení, výsledným vyzněním děl vybraných dvou autorek je spíše pocit osamocení prohlubující individualismus, proti kterému se radikální štěstí vymezuje. I tak je ale Rotating Happiness důležitým počinem, který nás zve k pozastavení se, trpělivosti a uvažování o hledání místa pro štěstí v našem životě a k otázkám, čím můžeme naplnit naši nádobu.

Jana Kapelová, Veronika Olejárová / Rotating Happiness / kurátorka: Anežka Kořínková / Galerie 35m2 / Praha / 1. 9. – 12. 10. 2023

Foto: Peter Kolárčik