Petice jako lék na nejistotu a nebezpečí kulturních válek

Před měsícem vtrhla do českého mediálního prostoru kauza arogantního chování Davida Černého vůči kurátorce a historičce umění Marii Foltýnové, a to v přímém přenosu České televize. Jen nedlouho poté rozvířila vody mediální pozornost týkající se kauzy kolem přemístění autorské kopie krucifixu od Josefa Václava Myslbeka. Z vnějšku to mohlo působit jako bouře v kulturní sklenici vody, která zase brzy utichne. Na konci dubna se pak část veřejnosti začala pohoršovat nad performancí, jíž se účastnila umělkyně a pedagožka AVU Kateřina Olivová, která pobouřila nahotou kolemjdoucí, zatímco účastnící se děti se dobře bavily. Obě posledně zmíněné události spojuje Akademie výtvarných umění (AVU), ale také jména těch, kteří na rektorku AVU a teoretičku architektury Márii Topolčanskou a Kateřinu Olivovou útočí. Do jejich čela se opakovaně staví bývalý rektor a profesor školy Milan Knížák, kterému zdatně sekunduje David Černý. Aktuálně pak pozornost vzbudila petice, kterou podala online Barbora Šlapetová (aktuálně již petice nemá žádného konkrétního podavatele a je podepsána „Umělci a kulturní veřejnost“), umělkyně a partnerka jednoho z bývalých pedagogů AVU, sochaře Lukáše Rittsteina, který figuruje mezi signatáři, spolu s téměř stovkou dalších většinou veřejně známých osobností a zvučných jmen z oblasti kultury. Více než dva tisíce dalších ji podepsalo online. Tato petice kritizuje mimo vedení AVU také generální ředitelku NGP Alicju Knast a také vedení Společnosti Jindřicha Chalupeckého, tedy ředitelku Karinu Kottovou a její tým. Jazyk, jímž je napsaná, je arogantní a útočný, obsahuje řadu argumentačních faulů („relativně neznámá“, „neznalé teritoria“, „nepopíratelná skutečnost, že český zákon /…/ je nejhorší v celé EU“). Mimo to pak také řadu nepřesností, a dokonce nepravd. Sami autoři (jichž je mezi petenty většina) a autorky petice tak postupně změnili její vyznění a vynechali například problematickou zmínku o tragické události a smrti dvou studujících AVU, která ale ve skutečnosti neměla nic společného se školním výjezdem. K nápravě nesmyslů z původního znění petice přispěly vyjádření jednotlivých institucí: Společnosti Jindřicha Chalupeckého, Akademie výtvarných umění i dalších na profesních profilech sociálních sítí.

Kulturní války se vyznačují převedením problémů kořenících často v osobní či sociální rovině na společné jmenovatele identitní (mladí vs. staří, woke umělci vs. normální lidé, feministky vs. rozumní muži, Praha vs. zbytek republiky). To má dokázat, že jde o větší problém, který má jasného původce. Jsou nebezpečné v každé době, ale právě ve spojení s posilujícími pravicovými a konzervativními tendencemi na úrovni zastupitelské demokratické politiky (viz výsledky eurovoleb) a s rostoucí existenční nejistotou i na úrovni střední třídy, jsou tyto tendence tříštící společnost na nesmiřitelné tábory ještě větším nebezpečím.

Útoky, které v posledních měsících na rektorku AVU Marii Topolčanskou směřují zejména od Milana Knížáka, ale i dalších (v tzv. kauze Myslbekův krucifix) i aktuální petice jsou projevem neschopnosti přijmout vlastní nejistotu vyvolanou stavem měnícího se světa kolem. Vystavované umění totiž hraje v současném světě stále svou důležitou roli, stejně jako jsou důležité vysoké umělecké školy: jedná se o zdroj obživy i příznak moci. Důvodem k obrannému útoku v podobě „petice“ tak mohou být i peníze, respektive strach ze ztráty vlivu nad důležitými institucemi, jež definuje pozici na trhu.

Nejde totiž o pouhý generační střet – respektive jen o věk –, ale o fakt, že změny ve způsobu vedení institucí oproti době devadesátých a nultých let mají důsledky i pro trh s uměním, a tedy přeneseně i pro jednotlivé umělce a umělkyně. Otevřené, na diverzitě založené, pečující a neustále se proměňující prostředí totiž neumožňuje budovat a udržovat mocenské pozice, které ve výsledku vedou do peněženek bohatých sběratelů a sběratelek umění. Petici tedy čtu jako strach z budoucnosti, protože změny v ustanovených hierarchiích, a tedy tocích peněz vedou k nejistotě, jež se manifestuje jako odmítnutí naslouchat komukoliv s jiným názorem a uznat, že pravda není jedna, vstupovat do dialogu, umět uznat, že jiné perspektivy nemusí pro mě osobně být pohodlné, ale je nezbytné je brát v úvahu a dát jim prostor. Ti, kdo se přidali podpisem, aniž by chápali tento mentální základ (zejména ne-umělci), jsou pak nejspíš znejistěni změnou ve světě, který skutečně vstupuje do stavu polykrizí, k nimž nemáme žádná jednoduchá řešení. Nepochopili, že právě změny, které dané instituce nabízí, jsou jednou z možných cest, která alespoň někam vede, byť není jediná ani samospásná.

Ale změny v nastavení institucí – ať už je to fungování Ceny Jindřicha Chalupeckého, AVU, anebo obávané slovo dekolonizace, jímž se zaštítila v anketě Lidových novin před Vánoci ředitelka Národní galerie Praha Alicja Knast – neznamenají automaticky, že všechno předtím bylo špatně ani že teď je všechno v pořádku. Naopak. Zároveň se samozřejmě vyvíjí společně se světem kolem a se společností, která kritické současné umění reflektuje. V neposlední řadě tak například je dnes již, naštěstí běžné, že firmy a instituce řídí ženy.

Mezi témata, o kterých má smysl vést diskusi, patří samozřejmě i směřování důležitých kulturních institucí: můžeme se bavit třeba také o problematickém řízení Národního muzea Michalem Lukešem. Dlouholetý ředitel jedné z nejvýznamnějších institucí například blokuje výzkum vedoucí ke zmíněné dekolonizaci. Ten je v zahraničních (nejen západních) muzeích podobného typu naprosto běžný. V tomto duchu by se kritika týkala také Náprstkova muzea, do jehož vedení byl dosazen Zdeněk Šámal s nulovou zkušeností řízení muzeí a bez dohledatelných názorů na zmíněnou nezbytnou proměnu chápání etnologických muzeí. Můžeme se ale také bavit o problematickém vztahu Národní galerie Praha s odbornou veřejností, jak ji zachytil otevřený dopis odbornic a odborníků ve věci odvolání ředitele sekce pro výzkum a vývoj Martina Musílka. Jistě se můžeme bavit i o nízkých platech na Akademii výtvarného umění, kvůli nimž se nehlásí renomované osobnosti na pozice vedoucích ateliérů. Anebo o nejistotě, s níž bojuje i tak výrazná a důležitá instituce (jak sami petenti dokazují), jako je Společnost Jindřicha Chalupeckého, jež je daná ročním koloběhem grantů s nejasnou výší, na nichž je závislá valná většina nezřizované kultury u nás. Diskutovat bychom měli také o špatné či chybějící komunikaci dění ve všech zmíněných institucích navenek. Všechny tyto debaty (a mnohé další) by ale musely probíhat jako diskuse. To znamená, že prostor pro vyjádření a zpětnou vazbu by měly dostat obě strany. Formulování problémů pak musí být založené na pravdivých a úplných informacích, které lze ověřit a které jsou formulovány s co možná největší přesností, což petice i pozdější vyjádření jejích představitelů v médiích postrádá.

Zarazit nás ale může také samotný žánr petice. Ta bývá používána ve chvíli, kdy má daná skupina pocit, že nemá moc ani jinou možnost, že je příliš slabá vůči silnější straně. Pokud bychom aplikovali tento vzorec na aktuální situaci, může se zdát, že dřívější „mistři“/vedoucí ateliérů na AVU, bývalý ředitel Národní galerie, sochaři, kteří umisťují svá díla do veřejného prostoru na nejviditelnější místa (Černý, Róna), zkrátka umělci a umělkyně, kteří mají publicitu téměř čehokoliv, co udělají, se cítí bezmocní. Je to tedy spíše rétorická figura, podobně jako když si Donald Trump stěžuje, že je objektem šikany ze strany soudců. Co však tímto umělým ponížením chtějí získat, je soucit nad ztrátou svých společenských mocenských pozic. Jenže mít soucit s někým, kdo uráží a využívá nepravdivá fakta, nejen že není jednoduché, je to naopak přímo nebezpečné. Pojďme raději diskutovat, jak udělat kulturu udržitelnou, jak ji lépe napojit na vzdělávací systém i prevenci v péči o psychické zdraví společnosti. Jak udělat kulturu jedním z pilířů inkluze pro všechny členy společnosti, včetně těch, kteří do ní teprve přijdou následkem vysídlení z jiných částí světa. Pojďme udržet kulturu jako téma ve veřejném prostoru a nenechme se strhnout do víru kulturních válek. Z dlouhodobého hlediska se nám to vyplatí.