Umělecké metamorfózy

Topičův salon přispěl do diskurzu o současné malbě subtilní výstavou pátrající po proměnách uměleckého projevu vybraných zástupců střední a mladší generace tuzemských výtvarníků. Jejím kurátorem je Petr Vaňous, který výstavu postavil na velmi osobitém způsobu výběru děl.

K vytyčenému cíli, tedy zachycení myšlenkových a formálních transformací jednotlivých autorů, se kurátor výstavy Petr Vaňous nevydal klasickou retrospektivní cestou umetenou mnoha předchůdci, ale po vlastní stezce, jejíž hlavní devízou je neotřelost. Buďme ale konkrétní. Ona netradičnost spočívá v pojetí výstavy jako takové. Zatímco většina kolektivních přehlídek se snaží mezi zúčastněnými umělci (či jejich díly) najít určitý svorník − ať už námětový, stylistický, nebo nějaký jiný − výstava Diskrétní transformace je vedena snahou zcela opačnou. Žádný spojující motiv nehledá, její podstatou je naopak polarita a to jak mezi samotnými autory, tak mezi jejich pracemi.

Té Vaňous dosahuje tím, že každý z dvanácti zúčastněných se ve výstavních prostorách prezentuje jen dvěma díly. Zatímco první z obrazů pochází vždy z letošního roku, ten druhý musí být starší pěti let. „U některých autorů proběhl výběr velmi lehce a všechno si sedlo, jak jsem si přál, s jinými jsem vedl dialog a i na základě jejich přispění byla díla vybrána,“ vysvětlil Vaňous. Expozice se tak ve výsledku sestává z dvanácti relativně samostatných dvojic pláten mapujících umělecké metamorfózy, jimiž si jednotliví malíři v posledních letech prošli. Oproti běžným chronologickým výstavám, jichž se každoročně koná bezpočet, jsme zde postaveni před dva milníky - vidíme výchozí bod a pak současnost. Co se odehrálo mezitím, můžeme jen dovozovat; buď na základě imaginace, kdy si do nepřítomného časového úseku, jakéhosi vakua, vložíme příběh a propojíme tak oba nosníky volnou mostní konstrukcí, nebo na základě znalostí, jež o díle toho kterého umělce máme už z minula.

Ambivalence celého projektu se projevuje také ve výběru autorů: mezi nejstarším a nejmladším vystavujícím je věkový rozdíl více jak dvaceti let, čemuž odpovídá i rozmanité spektrum stylů a žánrů, jež jednotliví autoři vyznávají. Zmíněná dichotomie je pak zřejmě nejlépe patrná na dvojici Petr Malina, Jiří Petrbok. Zatímco první zmíněný se v rámci Diskrétní transformace představuje dvojicí pláten vzniklých v rozpětí pouhých šesti let, ten druhý dává vyniknout změnám, k nimž v jeho tvorbě došlo v průběhu celého života; starší z pláten totiž pochází už z roku 1976. „U někoho je doložitelný větší důraz na kontinuitu práce, u jiného jsou zásadní výrazové zlomy,“ říká Petr Vaňous. Výše zmíněné duo tuto bipolaritu naplňuje bezezbytku. Malina se v Topičově salonu prezentuje takřka analogickými plátny pohrávajícími si s oblíbeným postmoderním námětem, a sice obrazu uvnitř obrazu. Petrbok naproti tomu vybral díla odlišná. První je lehce rozvolněná školní studie podle Augusta Renoira a druhé, barevně velmi explicitní Probodnuté srdce.

Škoda jen, že se Petru Vaňousovi nepodařilo zajímavý koncept dotáhnout do úplného a bezchybného konce. Drobná výtka míří zejména k instalaci obrazů. Pokud se výstava zaměřuje vždy na jednu dvojici od stejného autora, měla by být tato série umístěná buď na jedné zdi, nebo naproti sobě, nebo jiným způsobem tak, aby spolu obrazy korespondovaly. Hlavní přínos subtilní expozice lze spatřovat v tom, že se nepokouší definovat současnou výtvarnou scénu prostřednictvím jedné dominantní tendence, ale skrze její roztříštěnost a heterogenitu. Na vytvoření skutečně plastického obrazu tuzemského výtvarného kolbiště by však bylo zapotřebí o něco více děl i autorů.

Autor je šéfredaktorem portálu E-kultura.cz

Diskrétní transformace / kurátor: Petr Vaňous / Topičův salon / Praha / 22. 10. - 21. 11. 2013 foto: Petr Zhoř