V zajetí surrealismu

Společná výstava Anny Hulačové a její maďarské vrstevnice Zsófie Keresztes v Colloredo-Mansfeldském paláci zahrnuje i kresby českého surrealisty Františka Janouška, kterého si přizvaly jako hosta. Obě sochařky totiž pojí návaznost na tradici surrealismu, ale také téma hmyzu a jeho soužití s člověkem. Zuzana Krišková se v recenzi zamýšlí nad jednotlivými uměleckými přístupy, přičemž kriticky hodnotí celkovou koncepci a instalaci výstavy: „Éntomos je sice o konfrontaci dvou autorek a jejich hosta, ale přesto zde každý z nich stojí osamoceně.“

V zajetí surrealismu

Ve třetím patře Colloredo-Mansfeldského paláce v Praze je v současnosti k vidění výstava Éntomos zahrnující práce tří umělců/kyň – Anny Hulačové, její maďarské vrstevnice Zsófie Keresztes a veterána surrealismu, malíře Františka Janouška, který se narodil téměř sto let před oběma sochařkami. Starořecký název (éntoma = hmyz) odkazuje na zastřešující téma hmyzu a jeho soužití s člověkem. Práce Anny Hulačové i Františka Janouška jsou spojené s včelím společenstvím, zatímco Zsófie Keresztes se ve své tvorbě zaměřuje na sebedestruktivní chování lidské populace 21. století. Výstava tedy může být brána jako varování nebo typ společné apokalyptické vize.

Obě autorky se poprvé setkaly až při přípravě výstavy a téměř všechna jejich díla, která jsou na ní představena, vznikla v rozpětí dvou uplynulých let. Janoušek vytvořil ilustrace ke knize Život včel Maurice Maeterlincka v roce 1935 a nijak výrazně se neliší od jeho tehdejší surrealistické produkce založené na výstavbě prostoru pomocí prostředků evokujících neklid a napětí skrze dramatické prolínání tvarových hmot. Jeho kresby a obrazy opanuje lidské tělo – deformované, kroucené a perforované vnějšími zásahy. Lidská bytost je trýzněna někdy zvířaty, jindy neidentifikovatelnými shluky organického bujení, které pochází neznámo odkud jako neviditelná temná síla.

V prvním sále výstavy zaujímá centrální pozici Oltář (Sdílení toho, čeho jsme nakonec nabyli) Zsófie Keresztes, vedle kterého jsou rozmístěná o poznání skromnější díla Hulačové. Jednoduché pevně vystavěné betonové sochy, doplněné na místě řezu jemnou kresbou, připomínají výtvory spiritistických médií. Monumentální sochy Keresztes pak vychází myšlenkově z digitálního předobrazu virtuální reality. Klidně by mohly být náhodně generovanými seskupeními organických bobtnajících tvarů. Povrch polystyrenových těl avatarů-bojovníků nebo jejich částí je celý pokrytý mozaikou v pastelových barvách, často doplněný o provazy nebo třásně a kopí, která jejich těly procházejí. Toto nekontrolovatelné bujení koresponduje s automatickým vyzněním kreseb na sochách české autorky. V dalších sálech jsou práce těchto dvou umělkyň drženy spíše odděleně a jen zřídka se potkají přímo. Když už se tak ale stane, působí toto spojení nesourodě a výrazně nahrává Hulačové. Ta je ve svém projevu přesvědčivější, pokračuje v rozvíjení zavedených sochařských kódů demonstrujících její citlivost k výstavbě lidské figury, na kterou jsme u ní zvyklí, aniž by se beze smyslu opakovala. Můžeme zde vidět jednoduché busty, které mají místo obličeje nalepené digitální tisky popírající jejich lidskou podstatu. Sochy Keresztes mají jistě své aktuální opodstatnění – představují jeden možný směr vývoje sochařství ve 21. století, který by se mohl v budoucnu obejít bez hmatového dotyku autora. I lesklý povrch a nadužívání efektních látkových doplňků souvisí se světem internetu a digitálních technologií. Od toho se odvíjí odlidštěná vizualita převzatá ze sdělení instagramového typu a jeho přehnané, efektní podoby dívající se na svět skrze přednastavené filtry. Keresztes tak převádí do haptického média vyprázdněnost virtuálního světa pomocí jeho vlastního jazyka. Sochy Anny Hulačové do tohoto světa a schématu nezapadají. Naopak se od něj odvrací jak návratem a důrazem na hmotnost forem, tak i autorčiným vycházením z osobní mytologie opírající se o bezprostřední realitu jejího života.

Vedle ekologického nahlížení na svět se obě autorky hlásí k surrealismu, který se v českém umění repetitivně vrací od 30. let, a k vystavení kreseb Františka Janouška došlo na základě jejich vlastního výběru. Ten je zastoupen čtyřmi ilustracemi umístěnými do nejzazšího koutu galerie. Je očividné, že jsou zde v roli hosta, který celé surrealistické stanovisko legitimizuje a zaštiťuje cyklické navracení forem a témat. Záměrem pravděpodobně bylo propojit jeho vidění světa se současnou tvorbou, která má jisté formální podobnosti, a to především s tvorbou Keresztes. U obou se objevuje biomorfní tvarosloví, obrůstání, výčnělky, fetišizace objektu, fragmentálnost a snová imaginace. Zde je ale ona znepokojivost dávána do souvislostí spíše s hmyzím tématem a ekologickými problémy, než se samotnou podstatou děl. V Janouškově podání je hmyz v roli nebezpečného symbolického prvku, který ubližuje člověku, u Hulačové a Keresztes je tomu naopak. Ve všech případech jde o zhmotnění traumatu z neřešícího se problému, který může v určité fázi vývoje vyplout na povrch. Hrozící katastrofu znázorňují skrze určitou formu zneklidňování diváka.

Výstava Éntomos není problematická, co se týče samotných děl nebo zvoleného tématu, její nedostatky jsou v celkové instalaci a koncepci. Je možné, že kdyby se díla obou autorek potkala v jiném prostoru a situaci, mohla by tato kombinace fungovat lépe. Zde vedle sebe působí příliš násilně a celková instalace zabraňuje v docenění kvality jednotlivých děl. I když se to zatím moc neděje, je důležité vystavovat autorky střední generace, v tomto případě již etablované a s mezinárodním dosahem. Nelze se ale ubránit dojmu, že kdyby zde vystavovala každá zvlášť, výsledek by mohl dopadnout o poznání lépe. Ani jedna ze sochařek nedostává možnost dostatečně rozvinout svůj potenciál, který v celkovém množství zaniká. Jejich práce se tak v jednotlivých místech buď přebíjejí, nebo v druhém extrému míjejí a vůbec nesetkávají. Problémy instalace souvisí jistě také se samotnými výstavními prostorami. Zatímco první patro paláce nabízí umělcům příležitost k velkorysým instalacím konfrontovaným s barokní, lehce omšelou nádherou, třetí patro je pro výstavy současného umění spíše nevděčné.

Éntomos je sice o konfrontaci dvou autorek a jejich hosta, ale přesto zde každý z nich stojí osamoceně. A i když se jejich díla v mnohém protínají nejen po formální, ale i po obsahové stránce, kurátorka výstavy Sandra Baborovská je zřejmě nedokázala nasměrovat tak, aby bylo znát nějaké sjednocující sdělení. Těch je tu bohužel příliš mnoho najednou, což odvádí diváka od zamyšlení se nad tím, co mělo být hlavním tématem výstavy.

Anna Hulačová, Zsófie Keresztes, František Janoušek / Éntomos / kurátorka: Sandra Baborovská / Colloredo-Mansfeldský palác / Galerie hlavního města Prahy / 21. 11. – 3. 3. 2019

Foto: Jiří Thýn, © Galerie hlavního města Prahy (Fotoreport zde)