Reklama na Zdeňka Němečka

V současné době zažíváme zvýšený zájem českých historiků a historiček umění o dříve tabuizované socialistické umění z období tzv. normalizace. Po malířských monografiích od Tomáše Pospiszyla o Theodoru Rotreklovi a Evy Neumannové o Janu Smetanovi se aktuálně můžeme v Galerii UM Vysoké školy uměleckoprůmyslové seznámit s tvorbou prominentního normalizačního sochaře na výstavě s názvem Umění pohybu: sport – politika – kultura v díle Zdeňka Němečka. Koncept kurátorek Michaely Režové a Veroniky Soukupové je založen na přesvědčení, že „odkaz umělce s neskonalou vášní pro sport byl redukován na postavu režimního sochaře, čímž jej širší a odborná veřejnost odsunula do ústraní“. Chce tedy skrze materiály z pozůstalosti Němečka rehabilitovat a tento – podle nich nepravdivý – obraz doplnit a tím ho učinit „plastičtější“. Součástí vernisáže byl i křest knihy Sochař pohybu Zdeněk Němeček (Petr Volf, Magdalena Juříková, Patrik Vacek), kterou sponzoroval Český olympijský výbor. Ten v roce 2016 zaštítil i dosud nejkomplexnější zpracování sportovní tematiky v umění v knize StArt. Sport jako symbol ve výtvarném umění.

Výstava v galerii VŠUP není – a vzhledem ke komornímu prostoru ani nemůže být – reprezentativní přehlídkou Němečkova díla. V duchu názvu výstavy i osobního zájmu filmařky Režové se soustředí výhradně na díla se sportovní tematikou. Více než skutečný ponor do díla sochaře je pojata jako multimediální hra s jeho odkazem. Režová ve svých animacích rozhýbává Němečkovy sochy. Některé modely k nim jsou zároveň na výstavě přítomny nejen v Němečkových originálech, ale i v podobě různě velkých plastových tisků z 3D tiskárny, a to buď jednotlivě, nebo jsou tisky multiplikovány a poskládány do skupenství asociujících animaci pohybu. Samotná Němečkova díla jsou na výstavě prezentována v jakési simulaci ateliéru na poloprázdných dřevěných policích, ale i jen tak shluknuta na zemi na improvizovaných soklech s kusem zrcadla ledabyle opřeným o stěnu. Nelichotivá prezentace děl, z nichž mnohá by pravděpodobně sám Němeček ani jiný sochař jeho doby nevystavil (model bez hlavy, otlučené a zaprášené sádry), vyvolává otázku, co je skutečným záměrem výstavy. Pokud by to byla snaha představit Němečka jako výjimečného sochaře, na něhož se kvůli antikomunismu po roce 1989 zapomnělo, musel by být výběr děl pojat v širší trajektorii obsahující i raná díla autora. Tak by mohl divák pochopit genezi, jejímž vrcholem byla právě sportovní tematika. Navíc jsou zde sochařská díla instalovaná tak, že jim architektura výstavy bohužel spíše škodí. Ani jedna ze soch a modelů zde, oproti zmíněným 3D tiskům, nemá dostatečný prostor potřebný pro celkové pochopení konkrétní sochy. Může se zdát, jako by na výstavě byly Němečkovy plastiky použity coby kulisa pro entuziastické zaujetí kurátorek.

Nadšení pro Němečkovy sochy bohužel doprovází jistá naivita v absenci reflektování faktu, že je proti snažení v tvorbě samotného autora. Jeho sochy, ať už jde o Hokejistu, nebo Kouzelníka s míčem, v sobě pohyb obsahují, je v nich zachycen a zafixován. To je důležitá povaha jeho sochařských děl a v tom je také dodnes jejich síla. Sochy se nepotřebují v reálném čase hýbat jako „Motýli na Máji“, aby divák pochopil, o co autorovi šlo. I bez skutečného pohybu je v nich pohyb bytostně přítomný a jsou schopny předat emoce, jako je radost z vítězství nebo z pohybu samotného. Jakýkoliv současný zásah pak nepřináší žádnou další hodnotu. Jako problematické vnímám také 3D tisky Němečkových děl. Jinak výbornou precizně provedenou ranou sochu hokejového Brankáře vidíme v podobě 3D tisku s nezačištěnými spárami a nedodělanou hokejkou. Zároveň jde v celé výstavě o invazivní zacházení s dílem zemřelého autora, které by mělo být spojené s velmi opatrným a promyšleným přístupem. Ten známe například u autorů jako Dominik Lang nebo Martin Zet, kteří ovšem umělecky pracují s odkazem svých otců.

Největší problém výstavy je ale nakonec v naprostém ignorování kontextu doby státního socialismu, a to přesto, že název výstavy evokuje, že právě kulturní politika a s ní související sport budou jedním z jejích témat. Po zhlédnutí výstavy a přečtení zmiňované knihy by se divák mohl zcela oprávněně ptát: žil snad Zdeněk Němeček ve vzduchoprázdnu? Bohužel kniha plná efektních reprodukcí nevznikla, zdá se, na základě výzkumu, ale čistě na objednávku pro potřeby blížící se olympiády v Paříži, o čemž svědčí i fakt, že miniatury Němečkových soch by se tam měly prodávat.

Zdeněk Němeček byl prominentní režimní sochař s monopolem na sportovní tematiku. Za svou loajalitu získával nadstandardně finančně ohodnocené zakázky do zahraničí, kam mohl na rozdíl od většiny svých kolegů a kolegyň i vyjíždět. Přestože sám aktivně nesportoval, byl fascinován znázorněním pohybu, na čemž by nebylo nic špatného. Právě sport ale byl jedním z předních nástrojů moci komunistické strany, obzvlášť v období normalizace. Výstava i kniha se divákovi snaží vsugerovat obraz Němečka jako pohledného vesnického dobráka a svého druhu naivu, který nemá s politikou nic společného. Dozvíme se, že rád v ateliéru besedoval s hokejisty. Jistě ale musel přijímat i jiné návštěvy, minimálně členů ÚV KSČ, možná i ministrů kultury či školství, kam sport spadal. Dozvíme se, že v roce 1972 cestoval s rodinou obytňákem do Mnichova, ale o tom, že byla mnichovská olympiáda v témže roce poznamenaná bezprecedentním teroristickým útokem, nepadne ani slovo. Autoři a autorky samozřejmě nepíší dějiny olympijských her, ale přesto je to opominutí, které přispívá k dojmu jakési pohody, ve které tvořil a v níž se dějiny, politika a zásadní historické události Němečka netýkaly, pouze jej jaksi obtékaly.

Během období normalizace musel bezpodmínečně každý umělec činný ve veřejném prostoru spolupracovat a vycházet s představiteli tehdejšího establishmentu. Zakázky do zahraničí byly vůbec nejprestižnější, a tudíž i nejhlídanější. Podléhaly mnoha kolům schvalování, a to hned několika orgány od ideologické komise ÚV KSČ po Výtvarnou radu Národního výboru hlavního města Prahy. Odbýt fakt, že se Němeček svými díly podílel na legitimitě režimu, který sport používal jako zbraň často namířenou na vlastní sportovce (doping, nemožnost účastnit se olympiády v Los Angeles), konstatováním, že byl členem KSČ, je čistý alibismus. Ve straně bylo více jak milion jeho spoluobčanů, ale málokdo se těšil privilegiím jako on. To nutně neznamená, že musel být Němeček oportunista, ale pokud se mu chce někdo věnovat, měl by tato fakta seriózně a bez příkras reflektovat. Kniha ani výstava nejsou kritické ani k samotnému Němečkovu dílu, které má bezpochyby své propady a světlé momenty. Stejně tak má v některých případech problematickou totalitní vizualitu maskulinních obrů nebo naopak prepubertálních vytáhlých dorostenců a dorostenek.

Výstava a kniha prezentují Němečka jako průkopníka zobrazení pohybu v sochařství, což je ale problematika, které se sochaři věnovali s větší či menší intenzitou minimálně od Augusta Rodina. Připomene sice sochařovy současníky, kteří se sportem zabývali, ale na mnohé zajímavé osobnosti, jako byl například Josef Nálepa, s nímž se Němeček setkal při studiu na AVU, zapomíná. Jen okrajově zmiňuje vyloženě propagandistickou sochu Pohraničníka pro Domažlice, jež byla vůbec první Němečkovou realizací ve veřejném prostoru a kterou se, jak svědčí jeho kariérní růst, jistě dobře zapsal v očích ideologů KSČ. Jinou sochu pohraničníka pro Cheb vytvořil Jan Hána, jehož hvězda také stoupala především během normalizace.

Výčet toho, co na výstavě chybí, nechce být obžalobou Němečka, který pravděpodobně skutečně tvořil zcela v duchu své víry a naturelu a dělal to jako desítka dalších elitních sochařů své doby. Pokud ale chceme pochopit danou dobu a motivace jeho a jemu podobných autorů, je třeba rozkrývat vazby a zkoumat jednotlivé mikrosvěty s citlivostí, porozuměním a bez zamlčování a idealizace. Kurátorky výstavy a autoři a autorka knihy chtěli z Němečka sejmout punc prorežimního sochaře, tak se pro jistotu režimu a dané době vůbec nevěnují. Tím ale k lepšímu pochopení díla autora ani samotné doby nijak nepřispívají, naopak jeho hodnotu devalvují. Příspívají ovšem k většímu prodeji knihy a merchandisingu na olympiádě a také ke vzrůstu cen Němečkových děl v tuzemských aukčních síních.

Umění pohybu: sport – politika – kultura v díle Zdeňka Němečka / kurátorky: Michaela Režová, Veronika Soukupová / Galerie UM / UMPRUM / Praha / 5. 6. – 31. 7. 2024

Foto: Šimona Němečková