Ledviny, zuby a mokro v botách

Jan Haubelt se na výstavě v pražské galerii Nevan Contempo vrací k tématu lidského těla, které bylo stěžejní v dějinách umění a obzvláště v sochařství. O autorově podvratném pohledu na antropocentrickou fascinaci lidskou existencí píše v recenzi Zuzana Krišková.

Ledviny, zuby a mokro v botách

Měřítko a perspektiva. Zvětšovat a zmenšovat. Rozšiřovat, zplošťovat, natahovat, deformovat. Principy, kterými se sochaři a sochařky se střídavou intenzitou zabývají od vzniku této umělecké disciplíny, nenechávají některé z nich spát ani dnes. Příkladem umělce, který se cyklicky vrací k základům sochařské percepce světa kolem sebe, je i Jan Haubelt. Aktuálně tak činí v site-specific projektu pro galerii Nevan Contempo. Na výstavě s názvem Scéna v životní velikosti se zabývá odvěkou fascinací lidstva svou vlastní existencí, která je právě v sochařství nejviditelnější. Autora ovšem nezajímá konkrétní hmotná podoba člověka, ale především to, jak vnímáme své lidské tělo, jak o něm mluvíme a jaké důsledky má jeho fyzická přítomnost pro okolní svět.

Haubelt nás ve své instalaci nechává podle kurátorského textu Pavla Švece vstoupit do jakési „metaforické krajiny fragmentárního těla“. Poetické konotace spojené s metaforou se hned na úvod monumentálně zhmotňují v několikanásobně zvětšených zubech precizně vyrobených z chleba, ve dvojici ledvin v životní velikosti ze zkamenělé soli a v obrovských teniskách, skrz které protéká voda. Téměř dvojrozměrný je pak plošný objekt zavěšený na zdi vyrobený ze zbytkových materiálů používaných na výrobu peřin, jenž je doplněný o náprstky, tejpy, kousky platidel a efemérní objekty představující haptický záznam dávného lidského dotyku.

Pomyslná krajina těla reflektuje Haubeltův dlouhodobý zájem o prostorové situace, kombinace zdánlivě nesourodých prvků, o imitaci výřezů reality a nepatrné proměny obyčejnosti. Po zkoumání možností a limitů lidského vidění zde autor touží diváka co nejvíce znejistit, k čemuž často používá humor nebo prvky hry. Když si ale divák uvědomí veškeré souvislosti, objekty zvětšené do absurdna mu najednou nebudou připadat tak komické. Přece jen se nachází v jednom prostoru společně se zbytky celé imaginární bytosti, jejích vnitřností, zubů a kusů oblečení.

Kromě toho, že Haubelt preparuje jednotlivé součásti těla, čímž minimalizuje jejich provázanost s ostatními životně důležitými komponentami, upozorňuje na prostou skutečnost jejich neexistujícího vztahu k okolí. Svou nenadálou autonomií jsou dané objekty sice emancipovány a povýšeny na svého druhu muzejní exponát, zároveň ale nenávratně ztratily svou funkci, a tím i vazby na ostatní části. Dojem pouhého neživého objektu bez užitku ještě více podtrhuje instalace na technicistně působících kovových konstrukcích. Zuby, ledviny a boty jsou najednou zbytečné a je jen otázka času, kdy se postupně začnou rozpadat. Jejich existence ztratila smysl. Metaforická krajina fragmentárního těla se tak stává krajinou neobyvatelnou.

Důsledný antropocentrismus způsobil definitivní odlidštění a separaci od veškerého světa kolem. Autor nás na prostoru jedné místnosti a jedné fiktivní krajiny vede od uvažování o smyslu lidské existence k otázce o tom, co na světě zbyde po jejím zániku.

Jan Haubelt / Scéna v životní velikosti / Galerie Nevan Contempo / Praha / 29. 9. – 26. 11. 2022

Foto: Lukáš Jasanský, Nevan Contempo (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)