Žena v množném čísle

Zuzana Krišková se v recenzi na aktuální výstavu v galerii Hunt Kastner zamýšlí, kde se dílo dvou generačně vzdálených umělkyň Evy Kmentové a Evy Koťátkové může setkat a vést vzájemný dialog a nakolik tomu tato výstava zabírající vnitřní i venkovní prostory galerie nahrává: „Co přineslo spojení dvou odlišných uměleckých přístupů, přičemž jeden z nich podléhá interpretaci a výběru toho druhého?“

Žena v množném čísle

Surrealisticky laděné setkání tvorby dvou žen žijících v odlišných podmínkách a v jiných dobách – tak by se dala stručně popsat výstava s dvojím názvem Žena na slunci a Žena v bedně Evy Koťátkové a Evy Kmentové v pražské galerii Hunt Kastner. Vidíme vedle sebe díla umělkyň dvou různých generací, které se nikdy nemohly potkat, ale jejichž dílo se v určitých motivech protíná. Co přineslo spojení dvou odlišných uměleckých přístupů, přičemž jeden z nich podléhá interpretaci a výběru toho druhého?

Stěžejním tématem celé výstavy je žena-umělkyně a její vnitřní mikrosvět, jenž se promítá do její tvorby a díky němuž se zde nacházíme ve velmi intimní sféře a spoluprožíváme její hluboké pocity sebereflexe. Samotná povaha díla Evy Kmentové je introvertní, subjektivní a veskrze tělesná, místy s přiznaným erotickým podtextem. Tělo a to, co se v něm děje, hraje v jejím díle přinejmenším od 60. let 20. století zásadní roli. V jejím případě se tělo a jeho někdy konkrétní, jindy abstraktně pojaté části, jako jsou odlitky rtů, nohou, prstů či dlaní, může změnit v nepřítele. Stane se tak například v případě těžké nemoci, která tuto autorku postihla. Naproti tomu Eva Koťátková ve své práci zkoumá obecná schémata, která (de)formují člověka již od útlého dětství. Zajímá ji role systémů, stereotypů, rituálů a jejich vlivů na naši psychiku. Její dílo nemá povahu osobní výpovědi, i když se občas stává jeho hlavní aktérkou, a to přinejmenším v tom, že jej iniciuje a režíruje. Je spíše pozorovatelkou druhých, zatímco Kmentová podrobovala zkoumání samu sebe. Pro Koťátkovou jsou oním neviditelným nepřítelem instituce a s nimi spojené systémy a nucené vzorce chování, kterými subjekty jejího pozorování prochází. To, co tedy obě dvě autorky spojuje, je přítomnost jakýchsi vnitřních očí, přičemž oči jedné se dívají do vlastního nitra, zatímco druhá zkoumavým pohledem pátrá po vnějších vlivech na chování druhých.

Eva Koťátková vytvořila pro výstavu nový cyklus kreseb a objektů Žena v bedně, jehož součástí je i experimentální Bedna zázraků, která volným způsobem navazuje na nedokončené dílo Kmentové z roku 1976 a do které mají hosté vhodit v průběhu výstavy své zázraky napsané na kus papíru. Rukopis Koťátkové je lehce rozpoznatelný – výstřižky z novin, interaktivní objekty připomínající součásti hry nebo mučící nástroje či tělesné fragmenty odtržené od těla a potažené látkou. Nejsilněji ale v kontextu výstavy působí kresby – hlava zůstává, tělo je něco mezi věcí, zvířetem a rostlinou (krunýř, kaktus, chobotnice). Právě v nich dochází k bodu střetnutí se s myšlenkami Kmentové, a to v pojetí těla jako schránky. Další kresby z tohoto cyklu jsou zdánlivě ledabyle nakreslené záznamy podobné insitním výtvorům, jimiž se tato autorka dlouhodobě zabývá.

V horní části galerie pak můžeme vidět skicáky s kresbami Evy Kmentové z 50. až 80. let, které způsobem kresby a fantaskními motivy připomínají dětskou tvorbu. Vidíme zde například nohy odtržené od trupu, ze kterých plápolají plamínky ohně. Na výstavě jsou také její slavné otisky dřeva a dlaní do sádry či betonu nebo monumentálnější socha Volání (1962). Kresby, které přináší nejpřímější výpovědní hodnotu, zde ale převažují. Silné emoční vypětí je cítit zvlášť z těch z roku 1979, kdy už téměř nemohla pracovat, a jsou rychle vydrásané do papíru.

Další rovina výstavy nepromlouvá skrze vystavená díla, ale je obsažena v pojetí a významu samotného prostoru. Eva Koťátková spolu s kurátorkou Edith Jeřábkovou chtěly prostřednictvím názvu Žena v bedně ukázat ženu v prostředí domova nebo ateliéru. Přizpůsobila se tomu i architektura výstavy v režii Dominika Langa a dvorek galerie se stal aluzí na sochařský ateliér, který měla Kmentová shodou okolností také na Žižkově. Bedna asociuje nepříjemné pocity z uzavřeného prostoru, z něhož není úniku. Žena v pojetí Koťátkové, která také díky přítomným herečkám či spíše živým sochám doslova obydlela galerii, pociťuje tíseň hraničící s vězením. Naproti tomu je zde postaven příběh Kmentové pomocí abstraktních kreseb a reliéfu Hrudník z roku 1979 upomínající k době, kdy začala veškerý čas trávit v nemocnici a kdy se kvůli vnějším okolnostem nemohla vnitřně naplnit a plnohodnotně vyjádřit. Psychika takto omezené ženy je na výstavě interpretována pomocí obsesivních schémat vystřihování novinových titulků, díky nimž se separovaná žena alespoň trochu cítí být součástí světa, a skrze ležící herečku zavalenou chapadly, které jí brání v pohybu.

Výstava celkově vyznívá jako snaha vyprávět příběh nejen Evy Kmentové, ale ženy-umělkyně obecně, spolu s prožíváním jejího vnitřního i vnějšího světa a jejich propojení. Samotné objekty Evy Koťátkové, jako je například Anna, vytvořená ze smotané role koberce a fragmentu ruky, jsou formálně velmi výrazné, a přebíjejí tak vybraná díla Kmentové, jež jsou až na robustní Hlavu (1959) nenápadná a efemérní. V tom se ukazuje rozdílnost přístupu obou umělkyň. Tam, kde Kmentová zhmotňuje tíseň, úzkost nebo strach pomocí abstraktních čar v kresbách nebo otisků sebe sama, Koťátková tyto pocity ilustruje. Tam, kde je Kmentová křehká a bytostně upřímná, Koťátková zůstává u narativní struktury neosobního vyprávění příběhů druhých. A i když bylo záměrem kurátorky Edith Jeřábkové „práce obou umělkyň propojovat jen tam, kde se to děje, nevytvářet násilné kontexty a ponechat oběma jejich autonomii“, Kmentová je zde, až na vrchní část galerie, kde naopak není konfrontována s díly Koťátkové vůbec, téměř utlačená, a to i přesto, že v galerii jsou jejich práce jen málokdy vystavené vedle sebe a je mezi nimi udržován odstup. Zároveň je dílo starší umělkyně až příliš interpretováno skrze výše naznačené prizma Koťátkové a slouží zde jako nástroj pro jeho potvrzení. Schází zde bod, ve kterém by se tyto silné osobnosti skutečně potkaly a vedly spolu dialog, i když styčné body, které se v jejich tvorbě dají najít, by tomu mohly nahrávat.

Eva Kmentová, Eva Koťátková / Žena na slunci, Žena v bedně / kurátorka: Edith Jeřábková / Hunt Kastner / Praha / 22. 9. – 16. 11. 2018

Foto: Ondřej Polák (© hunt kastner)