Zemřela teoretička a kurátorka Jana Ševčíková

Jana Ševčíková (1941–2024) se původně věnovala středověkému umění. Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1965 obhájila diplomovou práci K problematice pozdně gotického umění v severozápadních Čechách. Až do poloviny 70. let se tak věnovala převážně gotickému sochařství a několika studiemi přispěla do katalogu rozsáhlé výstavy Chebská gotická plastika z roku 1975. V té době už začala na textech spolupracovat se svým manželem Jiřím Ševčíkem, s nímž po zbytek života tvořila silné teoretické a kurátorské duo. Společně se ještě podíleli na přípravě výstavy v Litoměřicích věnované řezbářskému dílu Mistra doksanské archy v roce 1976, ale postupně staré umění opustili a soustředili se na soudobé umění a architekturu. Jana Ševčíková tento posun popsala v rozhovoru s Martou Smolíkovou pro druhé číslo antologie Zakázané umění II: „Tehdy jsme se dostali do kontaktu s konceptualisty; to byl první dotyk se současným uměním. Nikam ven jsme nemohli a aktuální cizí umění jsme znali z časopisů.“

Oba manželé byli v té době intenzivně napojení na uměleckou a architektonickou scénu, která v 70. letech čelila režimním represím. Navázali blízký přátelský vztah s kladenskými autorkami sestrami Jitkou a Květou Válovými a jejich dílo na začátku 80. let představili širšímu publiku (Jitka Válová, Květa Válová. Obrazy a kresby 1957–1982, GVU v Chebu; GU Karlovy Vary; GMU Roudnice nad Labem, 1983). Mimo pražské prostředí připravili několik sochařských výstav Karlu Malichovi, Vladimíru Preclíkovi nebo Zdeně Fibichové (především ve spolupráci s Muzeem Podkrkonoší v Trutnově). Zároveň se zapojili do organizování neformálních přehlídek a setkání mladé generace autorů a architektů, například na Spišské kapitule.

Spolu s Jiřím Ševčíkem, který měl široké zázemí v architektuře, se o ni začala zajímat i Jana Ševčíková a společně zpočátku samizdatově, později v časopise Architektura, vydávali texty věnované soudobé zahraniční tvorbě spojené s nastupující postmodernou. To jim otevřelo dveře k jejich vlastní teoretické práci a nabídlo ideová východiska platná pro nastupující generaci umělců a umělkyň 80. let. Texty jako Loučení s modernismem. Čtyři úvahy o nové malbě (otištěný ve Sborníku Památce Jiřího Padrty, 1985) nebo Postmodernismus a my I. Nabídka postmodernismu v krizi soudobé světové architektury otištěné v časopise Umění a řemesla v roce 1987, stejně jako průkopnická výstava Popis jednoho zápasu, jež poprvé představila díla postmoderně uvažujících českých umělců, formovaly domácí diskurz postmoderního umění.

Široké znalosti tehdejší zahraniční umělecké scény a silné teoretické zázemí Janě s Jiřímu Ševčíkovým pomohly se po roce 1989 profilovat do pozice vyhledávaných teoretiků a kurátorů. V průběhu 90. let připravili řadu zahraničních přehlídek a představili domácí poválečné umění v mezinárodním kontextu. Vlastním způsobem se vyrovnávali s otázkou identity místního umění vznikajícího ve specifických společenských a politických podmínkách tehdejšího východního bloku (Thinking about Identity on the Thereshold of Europe v katalogu výstavy 50 Years of Art in Central Europe 1949–1999, Museum Moderne Kunst, Stiftung Ludwig, Wien, 1999). Přestože dnes tato problematika došla další širší reflexe díky konceptu horizontálních dějin umění Piotra Piotrowského a výzkumu mladší generace badatelů, byli to právě Jana a Jiří Ševčíkovi, kteří svými texty přispěli k formování obrazu českého poválečného umění v době státního socialismu, jak ostatně dosvědčují i publikace East Art Map editovaná uskupením IRWIN nebo České umění 1980–2010 editované mimo jiné Jiřím Ševčíkem a Pavlínou Morganovou. 

Z historického pohledu je velmi těžké oddělit intenzivní práci obou manželů. Přesto Jana Ševčíková vystupovala i jako samostatná teoretička a kurátorka, která za svůj přístup obdržela Cenu Ministerstva kultury za přínos k rozvoji české kultury v roce 2011. Zkraje 80. let vytvořila s Ivanem Neumannem a Alenou Potůčkovou výstavu budoucích členů Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece nebo s Milenou Kalinovskou připravila výstavu Bez předsudků: Experiment v umění šedesátých let (2000), která pomohla formovat fenomén umění 60. let. Její lidský přinos se nejvíce otiskl v její dlouholeté pedagogické práci na Akademii výtvarných umění, kde svými postřehy a širokou erudicí pomáhala formovat další teoretické osobnosti. Právě VVP AVU spolu s Tranzitem vydalo v roce 2010 komplexní výbor studií, esejů a katalogových textů Jany a Jiřího Ševčíkových, které sahají k profilům jednotlivých umělců i formulují jejich přínos k problematice postmoderny a pohledu na díla poválečného umění jako „touhy“, která vzniká na pozadí sociálního a politického kontextu. 

Foto: Jiří Thýn pro Spolek Skutek, 2016