2027: Vesmírná odysea

Jak bude vypadat (nejen) česká umělecká scéna v roce 2027? Cestujte do budoucnosti s Piotrem Sikorou!

Feminizovaná budoucnost, záběr z filmu Sexmise, 1983

2027: Vesmírná odysea

Stěžujete si na post-truth současnost?

Zamyslete se, jak bude vypadat post-Trump budoucnost!

Rok 2016 nebyl dobrý. Ještě horší je, když se na něj vzpomíná v žebříčcích, shrnutích a seznamech best of. Nad těmi best of se zmůžu leda na piss off! Lepší je celý ten bordel jednou provždy zahrabat dřív, než nás od věčného ohlížení za loňskými sněhy začne bolet za krkem.

Kdesi jsem se dočetl, že v roce 2016 se na českou scénu přeslavně navrátili Rafani. Tuto skupinu zřejmě představovat nemusím, což podle mého názoru svědčí o jejich dotěrné přítomnosti v artworldu. Sami členové Rafanů nadšení z cesty, která se nikdy nekonala, mě inspirovali k tomu, abych jim nabídl výpravu do budoucnosti, jíž se zúčastní pánská část skupiny.

Proč pánská? Na tomto místě si připomeňme osvědčený scénář futurologických výletů, který najdeme v polské kinematografii. Jedná se o v 80. letech natočenou Sexmisi – vizi světa po vymření mužů. Orwellovský příběh ženského státu, v němž se děti, přesněji řečeno holčičky, rodí v laboratořích. Touto feministickou utopií nás provádí dvojice chlapíků rozmrazených po letech v hibernaci, kteří si – marná sláva – na postnukleární svět ukrytý v podzemí ne a ne zvyknout.

Rodina a přátelé nastupují do letadla, v němž proběhne probuzení skupiny Rafani.

Bon voyage! Čtveřice Rafanů ve slavných černých uniformách se loučí s rodinami a opouští svět post-pravdy, svět smartphonů a sociálních sítí, umění po internetu, politiky po Obamovi a hudby po Bowiem. Okamžik zmrazení je krátký a potom upadají do spánku, jenž se nijak neliší od toho, který přichází kolem třetí v noci. Jenomže v tomhle případě trvá dva, čtyři, šest, osm… deset let.

Aby byly následky šoku mírnější, jsou probuzeným cestovatelům přiděleny hologramy Prince a George Michaela, které jim s automatickým českým dubbingem vysvětlují okolní realitu. K probuzení dojde v letadle Boing Boing 69, které má namířeno přímo do karibské republiky San Escobar, kde bude skupina v teplém tropickém podnebí odpočívat a učit se, jak se žije ve světě Anno Domini 2027. Malý stát, který vznikl po ozbrojené invazi sjednocené Federace Intermarium v roce 2019, se již před nějakou dobou stal Mekkou volnomyšlenkářů a umělců ze střední a východní Evropy. Do Santo Subito, hlavního města tohoto karibského státečku, proslulého legálním kokainem, se přestěhoval také galerista skupiny Mikuláš Nevan a propojil zde galerijní a obchodní činnost.

Kromě hologramů vítají cestovatele také jejich rodiny a prezident republiky, jímž je již od roku 2018 sám Jiří Surůvka. Naše hrdiny to samozřejmě konsternuje a budí to v nich přirozenou závist, jejímž důsledkem je na počkání spřádaný plán vyhodit jeho eminenci papeže všech Čechů (titul, který Surůvka přijal hned po vítězství ve volbách) z letadla za letu. Náladu našim čerstvě rozmraženým hrdinům zlepšuje z Prahy do tropů přestěhovaný pivovar Matuška, jehož lahodný mok se servíruje už na palubě.

Hlavní město San Escobar – Santo Subito

Zatímco konzumace piva probíhá tradičním způsobem, obědy, večeře i snídaně jsou k překvapení skupiny servírovány ve formě výživné páry – vapo-meal – z dávkovačů, které neuvěřitelně připomínají elektronické cigarety. Po ranním přehledu tisku, který se z Youtube promítá přímo na interaktivní čočky, a porci ruského hip-hopu, jenž v posledních letech drtivě vytlačil ten americký (v důsledku masového přesunu černošských rapperů do východních daňových rájů), nastává čas na uměleckou rozcvičku ve společnosti dvojitého posla Republiky.

Martin Kohout a Richard Loskot vystupují jako hybridní robo-lidská bytost (zkráceně Andropoid 2.0), vítězná spolupráce Ceny Jindřicha Chalupeckého 2017, a vysvětlují poněkud zmateným Rafanům teorii post-memu a neo-robotismu. Největší překvapení představuje informace, že zmrazení Rafani získali Grand Prix coby součást československého pavilonu na bienále v Benátkách 2021 – posledním bienále před tím, než město zmizelo v jadranské laguně.

Dvě hlavy jsou víc než jedna

Zmrazení umělci byli veřejně vystaveni v sarkofázích, které neuvěřitelně věrně připomínají ten, v němž v Kremlu spočívá Lenin. Kolem nich kroužili androidi vybavení pozlacenými posmrtnými maskami každého z autorů sejmutými krátce před hibernací. Každý z nich opakoval jako mantru vtip: „Jaká je oblíbená zábava Thajců? ThajFun.“ a „Jak se říká fanouškům boha Ra? RaFani.“ Podle názoru poroty tato práce nejlépe vystihovala neklid své doby, absenci jasné hranice mezi životem, hibernací a smrtí a kontroverze kolem zákona o trestání nevtipných vtipů peněžní pokutou, který Poevropská unie schválila v roce 2020. Kurátorkou vítězného projektu byla samozřejmě Zuzana Blochová – aktuálně bývalá členka skupiny a šéfka Muzea současného umění v Papeete, hlavním městě první české kolonie na Tahiti.

Po vydání oficiálního prohlášení a zrušení své účasti na bienále se Rafani pouštějí do plánování nové realizace. Do neo-robotického projektu se jim podaří angažovat hologram samotného Karla Čapka, jehož Frieze prohlásil za otce neo-robotismu. O spolupráci má zájem rovněž Milan Knížák, který se po transformaci v androida vrátil ve velkém stylu a realizoval jedno ze svých nejlepších děl nazvané Sebekritika čili veřejná zpověď před všemi příjemci kultury v České republice.

Československý pavilon na bienále v Benátkách, 2021

Současný charakter projektu má zajistit konzultace s momentálně nejoceňovanějším československým triem – Post-uměleckým korpusem pro tvůrčí konzultace SMRT, které tvoří bývalý umělec Matyáš Chochola, bývalý umělec Pavel Sterec a bývalá kurátorka Zuzana Jakalová. Kriticko-kynické, šamansko-kabalistické vyznění děl Chocholy a Sterce s turbofeministickým akceleracionismem Jakalové se dobře osvědčily na 14. ročníku berlínského bienále, které proběhlo pod jejich kuratelou.

V českém distriktu města Santo Subito členové skupiny často potkávají týpky, kteří se rozhodli emigrovat do teplých krajin. Důvodů k tomu není málo, drby ze starého kontinentu optimismem zrovna nehýří. Federace Intermarium, která spojuje země střední Evropy, se z vize podobné rebelům ze Star Wars pomalu mění ve zlé Impérium. Velké naděje spojované s novým ministrem kultury Michalem Novotným se bohužel míjejí s realitou, nemluvě o vládní krizi, po níž Michal podlehl požadavkům Sdružení feministických stran a ve snaze uklidnit konflikt se rozhodl změnit pohlaví. Dodnes nebyl vyřešen ani problém nového vedení Národní galerie prožívající krizi po katastrofě z roku 2018, kdy se během rekonstrukce propadl do země Veletržní palác.

Post-umělecký korpus pro tvůrčí konzultace SMRT

Navzdory stesku a obrovskému zájmu domácích médií Rafani otálejí se stanovením data odletu ze San Escobar. Mezitím realizují malou prezentaci výstavy Bílé šílenství v Nevan Contempo. Do obrovských bílých místností jsou pozvány děti z polské čtvrti Santo Subito, kterým rozdávají paintballové zbraně a nabízejí spoustu čaje z listů koky. Výsledek připomíná nejlepší realizace Kathariny Grosse.

Návrat do Prahy je určen na 17. listopadu, uvítacímu výboru velí ředitelky MoMA Praha Karina Kottová a Anežka Bartlová a právě ony předávají Rafanům v sametových oblecích klíče od města a obrovské kytice psychedelických hub (hit sezóny přímo ze slavnostního předávání zlatých glóbů). Dojetí a proslovy. Radost a štěstí z návratu po téměř jedenácti letech odloučení se stanou inspirací ke vzniku nostalgické realizace Zde domov můj, která bude součástí první expozice ve zrekonstruovaném Veletržním paláci.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.