Benátské menu

Představme si, že se Benátky jako města z povídek Itala Calvina ve dvouletém cyklu propadají do hlubin a znovu vznikají. V propastech Jadranu mizí střechy národních pavilonů, v případě toho československého je ostatně vcelku snadné si to představit. Ale v prach by se mohla obrátit nejen architektura bienále, ale i jeho hierarchická struktura, aby se po nějaké době vynořily z moře, zrodily z pěn a znovu vyvolaly nadšení.

Severoitalská Atlantida prožívá po šedesáté největší světovou přehlídku současného umění, která do jejích úzkých uliček přitahuje tisíce uměnímilovných turistů a turistek. Letošní šéfkurátor Adriano Pedrosa jim předkládá vzletné bienále v duchu dekoloniální revolty. Výstava nazvaná Stranieri Ovunque / Foreigners Everywhere však namísto vítězného tažení umění globálního jihu působí chabým dojmem. Jak se to v případě dekolonizace stává často: mělo to být překrásné a dopadlo to… tak nějak.

Jak tedy zní recept na úspěšné bienále o dekolonizaci? ptám se sám sebe, zatímco pomalými kroky měřím výstavní sály Giardini a Arsenalu. Přede dvěma lety jsem se účastnil pražského pokusu připravit bienále se stejným mottem v perspektivě středovýchodní Evropy a navzdory dlouho promýšleným receptům a personálním pikanteriím dekoloniální počin vyprchal, zanechav po sobě mdlou pachuť. Do mysli se mi vkrádají představy futuristů o zapálení – či v tomhle případě potopení – bienále, abych mohl s radostí sledovat, jak se obrozuje v duchu opravdové dekolonizace.

Daniel Ottero Torres: Aguacero, 2024, foto: Marco Zorza, La Biennale di Venezia, Stranieri Ovunque – Foreigners Everywhere 2024.

Il aperitivo. Potřebuješ vizi!

Moje benátské hody nezačaly v Giardini, ale v konferenčním sále, kde se odehrávala série panelů nazvaná Indigenous Visions organizovaná BLACK C.O.R.E., Univerzitou v Melbourne a muzeem Guggenheim Abú Dhabí. Kurátoři a kurátorky z Východu i Západu se sjeli, aby v institucích globálního Severu rozmlouvali o umění globálního Jihu.

Téma je to důležité a aktuální: je tu práce, kterou je potřeba udělat, díla, která je potřeba koupit, umělci, které je potřeba poznat a popsat. Jedním uchem jsem poslouchal konferenci, zatímco do druhého mi šeptala Adéla, která se právě vrátila z několikaměsíčního pobytu v Indonésii a vznášela velmi zásadní otázky o podstatě pojmu indigenous artist. Jak tenhle pojem funguje v kontextu východní Evropy? Jsme my indigenous? Nakolik se můžeme – anebo musíme – orientovat na jednu ze stran této barikády a jak si můžeme zachovat určitou míru původnosti čerpáním z regionální a lidové kultury? Nebo nás autokolonizace, k níž v této části světa došlo, od bytí indigenous nadobro odřízla?

Il primo piatto. Padiglione Italia a co se tam děje

Začněme od symbolického počátku: v roce 1492 jistý Kryštof Kolumbus připlouvá do Karibiku. Fast-forward do dvacátého století a vítejte v Portoriku, oblasti s velmi komplexními dějinami formovanými Spojenými státy a Španělskem. Tady si dovolím malou vsuvku: jakkoli je Karibik počátkem kolonizace Nového světa, představuje zároveň symbolické místo začátku jejího konce – mám na mysli revoluci na Haiti, která koncem osmnáctého století zdejší obyvatele na třináct let osvobodila zpod francouzské nadvlády.

Ve svém projektu The Museum of the Old Colony popisuje Pablo Delano dějiny Portorika po roce 1898, kdy se stalo součástí USA. Archivní fotografie, objekty, filmy a tiskoviny tvoří výstavu ve výstavě. Old Colony není jen status tohoto území, ale také limonáda, kterou v Portoriku zpopularizovaly Spojené státy, jež zde roky zajišťovaly základní součásti života – infrastrukturu, zdravotní péči, ale také systematický rasismus nebo koloniální exploataci ostrova.

Gabrielle Goliath: Personal Accounts 2024, foto: Matteo De Mayda, La Biennale di Venezia, Stranieri Ovunque – Foreigners Everywhere 2024.

Z Karibiku se vracíme do lokálního kontextu. Itálie pod vládou Giorgii Meloni se více než kdy dřív odvolává na neslavné epizody svých dějin, tedy Duceho a koloniální dobývání Afriky. Současná vláda na jedné straně připravuje půdu pro spolupráci s Etiopií, jak o tom svědčí symbolické vrácení prvního v Etiopii vyrobeného letadla. Naopak otázka vztahu s Libyí, konkrétně eskapád bonvivána Silvia Berlusconiho s bývalým tripolským vůdcem Muammarem Kaddáfím, zůstává nedořešená. V Londýně žijící umělkyně Alessandra Ferrini ve svém investigativním filmu Gaddafi in Rome: Anatomy of a Friendship vizuálně minimalistickou formou vypráví o setkání této dvojice politiků, které přineslo stabilizaci vzájemných diplomatických vztahů jejich států. Cenou za to byly tisíce imigrantů, které se Libye zavázala nepustit přes námořní hranici, a také válečné reparace a smlouvy ohledně libyjských přírodních zdrojů potvrzující neokoloniální povahu vztahu obou zemí.

Jaksi mi není po chuti procházet se prostory bienále a s vskutku velkopanskou postkoloniální uznalostí pokyvovat hlavou nad uměním indigenous. O to víc, že v případě pavilonu v Giardini ho Pedrosa mimořádně nešťastně rozdělil do dvou sekcí: I oni znali eurocentrickou abstrakci a Jak jih maloval portréty. Kurátor ve svém, na poměry bienále krátkém a vcelku nudném průvodním textu píše o dluhu, který Sever vůči Jihu má. Připomíná mi to předpovídání, kdy východní Německo dosáhne úrovně rozvoje svých západních pobratimů. Problém je v tom, že dluh je tak obrovský, že se mi jako problematický jeví již samotný tento pojem. Kdo by totiž měl z jeho splacení profitovat? Mnohdy již nežijící umělci? Trh? Svět umění? Kultura zemí původu umělců?

Pohled do části Nucleo storico, foto: Marco Zarzanello, La Biennale di Venezia, Stranieri Ovunque – Foreigners Everywhere 2024.

Il secondo piatto. Arsenale. Kontext, hlupáku!

Nejoblíbenější výmluva kurátorek a kurátorů, když se jim něco nelíbí a nehodí se to přiznat – protože se například jedná o umělce globálního Jihu – je slovo KONTEXT. Kolikrát jsem jen slyšel i použil zaklínadla: „nechápu tenhle kontext“, „schází mi znalost kontextu“, „nevím, v jakém kontextu se na to mám dívat“. Jedním z mála kladů letošního bienále je fakt, že umění indigenous je prezentováno v kritickém množství, takže k breptání o kontextu se uchýlit nelze. Musíme se postavit čelem rozkolísaným pravidlům perspektivy na žánrových výjevech z malých vesnic (Rosa Elena Currurich, Marlene Gilson, La Chola Poblete), klasickým portrétům lokálních postav a autoportrétům (Osmond Watson, Barrington Watson, Armodio Tamayo, Gerard Sekoto, Lim Mu Hue, Romuald Locatelli) a zpola abstraktním kosmologiím (Aycobo, Naminapu Maymuru-White, Rember Yahuarcani, Santiago Yahuarcani, Susane Wenger). Sympatickým gestem bylo pozvání uměleckých rodin jako v případě Freda a Bretta Grahamových nebo Philoméa a Sénèquea Obinových nebo již výše zmíněných klanů Currurichových a Yanuarcaniových. Umožňuje zachytit umění na pozadí historických změn a nechat se vtáhnout do hledání rozdílů a podobností.

Adriano Pedrosa společně se svým týmem odvedl obrovský kus práce, díky čemuž si můžeme prohlížet díla umělců a umělkyň, které nepotkáme v muzeích, a dokonce ani v Hyperalergic nebo Contemporary And. Užil jsem si zejména vynikající díla zachycující život LGBTQ+ komunity v JAR (Sabelo Mlangeni), sytě barevné fotky andských horníků z Bolívie (River Claure) nebo obrazy mladíků provozujících v Lagosu navzdory zákazům moto-taxi zvané okada (Karimah Ashadu). Problém je v tom, že tato díla byla bez jakékoli reflexe přenesena do evropského kontextu a představena podle očekávání – v bolestně prostém rastru spořádaných bílých kostek. Kurátor rozdělil výstavu na „včera“ (Nucleo Storico) a „dnes“ (Nucleo Contemporaneo), aniž nám nabídl nástroje k lepšímu pochopení jednotlivých děl. Střílí se do kolene podivným seskupováním obrazů a naprosto rezignuje na architekturu, která by mohla pomoct vyjádřit dekoloniální charakter expozice.

Marco Scotini a kolektiv: Disobedience Archive, 2024, foto: Marco Zorzanello, La Biennale di Venezia, Stranieri Ovunque – Foreigners Everywhere 2024.

Dolce. Život je jinde

Dvouletý cyklus je moc i málo na to, aby se bienále mohlo projít skutečně revolucí. A rozhodně příliš málo na to, aby mohlo vzniknout bienále skutečně dekoloniální povahy. Pojedete-li do Benátek, očekávejte ještě méně revolučních gest a náznaků změny statu quo než přede dvěma lety, což jen podtrhuje Ekaterina Degot, když upozorňuje na to, že těžiště bienalizace se z Evropy již dávno přesunulo do São Paula, Šárdžá, Singapuru nebo Kóčinu.

Stranieri Ovunque – Foreigners Everywhere / kurátor: Adriano Pedrosa / 60th La Biennale di Venezia Arte / Benátky / Itálie / 20. 4. – 24. 11. 2024 

Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová