Jarní tání a hadí vejce

Jaro přišlo rychle, aby ukázalo svou chladnou a vlhkou tvář a naplnilo srdce a zahrádky dešťovou vodou naděje. Je jaro, takže je na místě mluvit o jaru, i když naši pozornost odvádějí nejrůznější události a nutí nás soustředit se na jiné věci. Pokud jste zaspali, zabrali se do Snapchatu nebo zmeškali polské prezidentské volby, mám pro vás překvapení: hlavním trendem této sezóny je opakování a svět se ubírá špatným směrem. A ano, je stále těžší s tím něco dělat.

A právě pro tohle období připravily Kristina Fingerland a Marie Tučková v Entrance Gallery výstavu o sezónním obrození. Jako včely bzučící okolo květu se pohybují kolem symbolů obnovy – vajec, zrn, slunce – a nabízí jemné vizuální vyprávění doprovázené hudbou. Zatímco média nám říkají, že jedna z pěti včel nepřežila letošní zimu, v umění nadále žijí a prosperují skrze opakování denních rituálů, primitivní ikonografii, a především odkazy k cykličnosti.

Jak píší kurátorky: „Cyklický čas nabízí jinou perspektivu a hodnoty než ten lineární, na který jsme zvyklí v naší kultuře a době, silně orientované na neustálý pokrok.“ Je těžké nesouhlasit, ale když toto prohlášení čtu, místo koloběhu života jak ve Lvím králi vidím Nietzscheho spirálu, kde se časová osa pohybuje po kvazikruhu a nedobrovolně se orientuje směrem k pokroku.

Jsem fanouškem cykličnosti – vezměme si například dynamiku půstu a karnevalu, kterou si užiju, když přísně dodržuji nejprve fázi askeze a následně si vychutnávám období obžerství a oslav. Protože navzdory snaze nedokážu cykličnost plně prožít hlubokým a fyzickým způsobem jako obě umělkyně, uvedu příklad související s politickým charakterem tohoto jevu, o kterém jsem četl v knize Úsvit všeho. Její autoři, Graeber a Wengrow, hledají odpovědi na otázku, odkud pochází sociální nerovnost, přičemž odkazují na předkoloniální Američany a na to, jak mezi nimi vznikla sociální hierarchie: V závislosti na ročním období – konkrétně na dynamice strategií přežití v zimě a letních radovánkách – se moc rozptýlila či soustředila v centru. Vůdci, kteří se zdáli být spíše prostředníky než čímkoli jiným, vládli dočasně a vždy se měnili v průběhu sezóny. Z dnešního pohledu, kdy jsou naše společnosti uvězněny v politických pastech vládnoucích elit, má idea neustále se proměňující (cyklicky rotující) moci téměř revoluční potenciál.

Opusťme ale prekolumbovskou Ameriku a vraťme se do Dejvic. Poutavé, zemité a jednoduché, přitom vrstevnaté kresby hlínou Kristiny Fingerland evokují jeskynní malbu, kdy měl každý symbol posvátný charakter a malířství bylo bránou do jiných dimenzí vědomí. Menší formáty s jemnou vodovou, téměř mimosmyslovou kvalitou dobře komunikují se site-specific instalací – vodopádem písku, tekoucím z díry ve stěně, který je až trochu banální připomínkou plynutí času. Pták stoupá k nebi, zatímco přátelský had se ovíjí kolem vejce a připomíná nám plynutí času – divoké ve svém pomalém mizení.

Náhodou jsem při práci na tomto textu narazil na článek, který mi umožnil nahlédnout na čas ještě z jiné perspektivy. Popisuje sérii experimentů, které probíhaly v různých jeskyních, kde vědec pobýval bez jakýchkoli čas měřicích přístrojů. Zjistil přitom, že je těžké přesně určit, jakou jednotku času zažil, protože jeho tělo mohlo fungovat bez spánku desítky hodin a následně prospal třeba 30 hodin v kuse. Jedním z objevů těchto experimentů bylo, že „za každých deset minut aktivity získá člověk každý den jednu minutu REM spánku navíc“. To je další potvrzení toho, že lidé, stejně jako ostatní savci, mají vnitřní hodiny, které fungují nezávisle na cyklech dne a noci. Obloukem se vracíme k otázce závislosti lidského hodinového systému na přirozeném čase. Snad může tento experiment být i opozicí k názoru, že bychom měli více naslouchat rytmu přírody, místo abychom se od něj odpojovali. Můžeme si totiž také vytvořit svůj vlastní rytmus…

Prostor galerie je naplněn hudbou Marie Tučkové (aka rivermoans), která slouží jako nenápadný soundtrack při pomalém prohlížení děl (je ještě vůbec možné vytvářet výstavy bez hudby?). Dvě kresby Tučkové, vizuálně hodně odlišné od děl Kristiny Fingerland, nás vedou k ikonickému filmu Divoká planeta (Planète Sauvage, 1973), který můžeme vidět v tematicky související výstavě Mlčící jaro v nedaleké Národní galerii. Přímo pod nimi leží hromádka svitků, které vypadají jako malé vzkazy z láhve nebo zprávy vytržené z holubích pařátků. Nevíme, co je v nich napsáno. Připomínají mi trochu kupu semen: Každé z nich je tajemství života, které se může rozvinout ze slov na nich zapsaných, ale skrytých před zraky diváctva.

Výstavu doplňuje poetický text, který nás vybízí, abychom se zamysleli nad plynutím času, které ztělesňuje jaro, abychom uctili cestu od toho, co bylo, k tomu, co bude. V dnešním světě je skutečně téměř nemožné se zcela odpoutat od toho, co se kolem nás děje, a zapomenout na banální zlo, s nímž se denně setkáváme. To však neznamená, že si nemůžeme užít to, co je tak všudypřítomné, že si toho často ani nevšimneme. Právě umění je podle mého názoru nástrojem, který nám připomíná takové zřejmé pravdy, pomáhá nám vymanit se ze spirály špatných zpráv, naslouchat našim vnitřním hodinám. Jaro vždy nakonec přijde.

Kristina Fingerland, Marie Tučková / Puklé slunce / Entrance Gallery / Praha / 29. 4. – 14. 6. 2025