Manifesto pro třináct novorozenců

"Get to work artworld, před námi je výchova další generace, která, doufejme, nevyroste v homogenním prostředí prezentovaném ve třinácti filmech s Cate Blanchett, ale v dětmi řízeném Gaudiopolis z maďarského OFF-Biennále," píše Piotr Sikora o výstavě Manifesto Juliana Rosefeldta na pozadí současného uměleckého babyboomu.

Manifesto pro třináct novorozenců 

Pražským uměleckým světem se žene VLNA! Není to další vlna feminismu, která by se manifestovala sériemi receptů na více či méně feministickou instituci. Není to ani vlna vytoužených uprchlíků, které političtí fanatici úspěšně drží za hranicemi země. Nenechte se mýlit, není to ani vlna akceleracionismu, který svou chvíli slávy zažil před rokem a nyní občas krouží nad Prahou jako halloweenský přízrak. Kdepak, jde mi samozřejmě o vlnu porodů. Babyboom! O novou generaci, která se právě statečně batolí po pražské dlažbě a klevetění na vernisážích narušuje hlasitým žvatláním a zcela nenuceným pláčem.

Pro ty, kdo nevědí, oč kráčí, stručně shrnu, že v letošním roce se v neoddiskutovatelně plodném uměleckém prostředí narodilo třináct novorozenců. To už je fotbalové mužstvo s dvěma trenéry! Roste nám nová generace pro chmurnou a nejistou budoucnost. A to je dobře, protože někdo musí přinášet naději, že populisté a nacionalisté na scéně nezůstanou sami a že se najdou nezkrotní a nepokorní, co se jim budou dívat pod ruce nebo vyjdou protestovat do ulic a připomenou, že i bezmocní mají moc. A jelikož je neklidná doba, doba trumpů, orbánů, babišů a kaczyńských, hodilo by se přisypat trochu levicově-uměleckých extrémů. Nic je nevyjadřuje lépe, než stará osvědčená forma manifestu.

Kdyby se mě někdo zeptal, kolik manifestů znám, do třinácti bych nenapočítal. Pamatuju si něco z futuristů, situacionistů, pár útržků z Bretonových manifestů surrealismu… Manifesty 20. století vyšly z módy a momentální nutnost vrátit je do života nestačí. Ještě si vzpomínám na neobvykle skromný Manifesto for Maintenance Art 1969 od Mierle Laderman Ukeles, která se pokoušela přetavit revoluční potenciál manifestu v nudnou – ač nezbytnou – každodenní práci. Ale nuda a racionalismus přece nejsou to, co lidi na manifestech přitahuje! Stejně tak když se zaujetím sledujeme každou z projekcí Juliana Rosefeldta na výstavě Manifesto v Národní galerii, neděláme to kvůli přesným citacím z velkých avantgardistů. Tak v čem to tedy je?

Na podzimním Grand Openingu v Národní galerii v Praze jsem nebyl. Věnoval jsem se tříměsíčnímu synovi. Znáte to, potomstvo, povinnosti, zkouška trpělivosti a naprosté přehodnocení pojmů „práce“ a „volný čas“, které jsou v umění v poslední době tak populární. Kdepak spánek, milí Sleepers! Místo spaní měníte plenky a staráte se o ratolesti. Ačkoli podle statistik tráví pracující otcové 21. století s dětmi mnohem více času než v 70. letech století minulého (pozor, z 15 minut denně nám hodnoty vyskočily až na 35!), pro pracující matky bývá snaha skloubit rodinné a pracovní povinnosti nad jejich síly. Chtěl jsem se zapojit, tak jsem zůstal doma. To, co jsem z Manifesto zameškal, jsem si doplňoval na etapy (kvůli Aj Wej-Wejovu hadovi se do NG bojím chodit!) sledováním milé tvářičky Cate Blanchett v dalších a dalších obměnách.

Nikoli věty, které Blanchett vyslovuje, ale příjemná hra s konvencemi a postavami jsou důvodem, proč Rosefeldtovu práci sledujeme s ruměncem na tvářích. Zaměstnanec skládky odpadu, televizní moderátorka, učitelka nebo kurátorka sypou jeden za druhým úryvky textů, které tvořily základ nejdůležitějších uměleckých hnutí 20. století. „Art requires truth, not sincerity,“ zaznívá tu v jednu chvíli. „Art requires neither of them,“ chtělo by se odpovědět.

Gil Scott Heron se mýlil. The revolution will be televised! Bílá celebrita představuje zdánlivě diverzifikovaný, ale ve skutečnosti do morku kostí západní, centralistický a anglosaský pohled na umění. „Why is it all so white? It’s the 21^st century,“ komentoval to známý umělec z Hong Kongu, když jsme společně sledovali skvělou Blanchett. Pečlivě vyprodukované, skvěle komponované a příjemně nainstalované Manifesto je založeno na fetiši a s někdejším radikalismem nebo současnou politicko-kulturní situací nemá mnoho společného. Všechno se drží přesně vytyčené konvence. Ve chvíli, kdy postava starého pijáka začíná mluvit ostřejším tónem, mám chuť zakřičet: „Jdi domů, revoluce! Jsi opilá!“

No a co ta naše vlna? Aha! To je to opravdu opravdové! Get to work artworld, před námi je výchova další generace, která doufejme nevyroste v homogenním prostředí prezentovaném ve třinácti filmech s Cate Blanchett, ale v dětmi řízeném Gaudiopolis z maďarského OFF-Biennále.

À propos, myslíte si, že shoda čísel je náhodná? Samá voda! Třináct manifestů pro třináct nemluvňat! Skvělý dárek od Národní galerie – a přitom se říká, že tato instituce potřebám pražských uměleckých kruhů nenaslouchá…

Překlad z polštiny: Anna Plasová

Julian Rosefeldt / Manifesto / kurátor: Adam Budak / Veletržní palác / Národní galerie v Praze / 19. 10. 2017 – 7. 1. 2018

Ilustrace: Piotr Sikora za použití snímků z díla Manifesto Juliana Rosefeldta.