Muzeum v srdci města

Varšava je městem postmoderny par excellence. Grzegorz Piątek ve své knize Najlepsze miasto świata (Nejlepší město na světě) líčí, jak neuvěřitelná byla poválečná Varšava, zejména z pohledu architektů, kteří se horlivě vrhali do ruin, aby vytvořili základy hlavního města, definovali dopravní tepny a obnovili základy Polské lidové republiky. Poválečné Polsko bylo dobou nejen hojení ran, ale také důkladného společenského přerodu. Komunistický systém měl natrvalo srovnat společenské třídy, vyrovnat příležitosti a vypořádat se s feudalismem, který se společností táhl jako nepříjemný zápach. Symbolem těchto změn pak měla být právě Varšava – město, jehož centrum bylo z 85 % zničeno, po desetiletí znovu vybudováno a dodnes je „ve výstavbě“, jak dokládá budova Muzea moderního umění dokončená v říjnu 2024.

Bílý kvádr navržený Thomasem Phiferem, který přistál v centru města, v srdci země, má náročného souseda. Vedle něj stojí Palác kultury a vědy – stalinistický dárek, který v padesátých letech jako razítko potvrzoval, že toto území patří do sféry Sovětskému svazu. Kdysi osamoceně stojící palác, který se pyšní 40 patry, je dnes jedním z mnoha prvků panoramatu města, vedle aktuálně nejvyšší budovy v Evropě, Varso. Na druhé straně Marszałkowské třídy, klenotu v koruně poválečné rekonstrukce Varšavy, stojí Domy Towarowe Centrum. Tvoří stále nejmodernější fragment města s pěknou pasáží a horizontálními strukturami z betonu a skla. Bílá a neutrální budova muzea MSN vyvolala značný rozruch nejen v kulturních kruzích, ale i v polské memosféře, která muzeum přirovnala ke krabici na jídlo, kostkám Lega nebo pračce. To, že se muzeum nesnaží konkurovat esteticky despotickému paláci, je podle mého názoru ale rozhodně dobře, stejně jako velkorysá dispozice obrovských oken, která umožňují průnik města do neutrálních bílých galerijních prostor.

Moje první návštěva muzea byla speciální. Místo abych vstoupil průčelím, vplížil jsem se do věže, abych sešel dolů do muzejního kina, kde měl zkoušku pěvecký sbor Spievy. Z rušného centra města jsem se ocitl v černé lóži, kde na pozadí videa zobrazujícího desetimetrový oheň několik žen zpívalo krásné a vznešené běloruské lidové písně. Po dechberoucím zážitku ve tmě jsem se prošel po sněhobílých chodbách muzea, které se rozkládá na téměř 20 000 m², z toho 4 500 m² je vyhrazeno pro výstavy. Samotné srdce budovy – mohutné schodiště – organizuje prostor rozdělený mezi dvě patra a rozkládá se v severní a jižní části budovy, přičemž přirozené světlo osvětluje interiér z východu a západu. Při pohledu na muzeum ze schodiště, osvětleného přirozeným světlem ze střešního okna, by člověk mohl na chvíli obnovit svou víru v moc bílé krychle.

Jak se stalo, že to ve Varšavě vyšlo? Že na tak centrálním místě vznikl prostor pro umění, které v klasifikaci lidských potřeb zaujímá laskavé, ale buďme upřímní, předposlední místo? Při pohledu na muzeum umístěné v centru města, cítím hrdost jako polský i východoevropský občan. Souvisí to i s příběhem vzniku instituce, která sahá úctyhodných 45 let nazpět.

Iniciativa ke vzniku muzea vychází už z roku 1981, kdy na stránkách časopisu Kultura lobbovala za vznik Muzea moderního umění polská kurátorka Anda Rottenberg. Po takzvaném karnevalu Solidarity, který během onoho památného roku předznamenal konec komunismu, přišla mrazivá realita a stanné právo, zavedené 13. prosince 1981. Vítr z východu zmrazil sněženky svobody a muzeum si muselo počkat až do devadesátých let. Tehdy se objevily přísliby vytvoření projektu muzea od architekta Franka Gehryho a konkrétní umístění na plac Defilad, náměstí osiřelé totalitou a divoce přizpůsobené ranému kapitalismu jako místo plné podivných staveb a stánků.

Další zásadní okamžik nastal v roce 2005, kdy byla podepsána zakládací listina muzea: Město a ministerstvo kultury se dohodly, že muzeum musí vzniknout a bude postaveno, jakmile bude v soutěži vybrán projekt, který by pak během několika málo let měl ve Varšavě vyrůst. Ukázalo se, že aby se tak stalo, muselo MSN dosáhnout dospělosti jako instituce působící v dočasných prostorách. Doslova roky dalších jednání, nová architektonická soutěž a následná výstavba muzea znamenaly, že instituce prožila většinu své existence v očekávání, že se určitě už velmi brzy přestěhuje do nového, stálého sídla. Během těchto osmnácti let, které byly v roce 2023 oslaveny výstavou nazvanou Everything at Once (Všechno najednou), se muzeum rozrostlo v jednu z předních evropských institucí.

Z MSN vzešlo nové publikum, které se začalo zajímat o současné umění. Muzeum vybudovalo filmotéku a spolufinancovalo filmy produkované umělci, utvářelo Varšavu pomocí festivalu Warszawa w budowie, který reflektoval probíhající redefinici města, a realizovalo řadu vynikajících výstav, které přesahovaly relativně úzký kontext současného umění, jako například „Nowa Sztuka Narodowa“ (Nové národní umění), „Ustawienia Prywatności“ (Nastavení soukromí) a Wiek Półcienia. Sztuka w czasach planetarnej zmiany (The Penumbral Age. Umění v době planetárních změn).

Jak uvedla při vernisáži Joanna Mytkowska, ředitelka pověřená vedením muzea od roku 2007, muzeum není o budově, ale o týmu. Ačkoliv délku jejího mandátu považuji za problematickou – nyní je prodloužen do roku 2031 –, nemohu s tímto tvrzením nesouhlasit. Muzeum zahrnuje více než 15 oddělení a zaměstnává desítku kurátorů a kurátorek. Je útočištěm iniciativ souvisejících s ruskou agresí na Ukrajině a pořádá aukci se samozřejmým názvem „Uprchlíci“, a to v době, kdy je Polsko svědkem (a do jisté míry i příčinou) uprchlické krize na své východní hranici.

Sandra Mujinga: Ghosting, 2019. Foto: Maja Wirkus, MSN.

První velkou výstavou, která byla otevřena 20. února, je „Wystawa niestała. 4× kolekcja“ (Nestálá expozice: 4× sbírka). Představuje čtyři narativní linie, množství vynikajících děl ze sbírky a několik zapůjčených kusů, které se setkaly s mírným překvapením komentátorů. Většina z vystavených děl byla do sbírky získána s finanční podporou pocházející z fondů ministerstva kultury a státních zdrojů veřejného rozpočtu. Značná část z nich byla zakoupena od polských soukromých galerií, mezi nimiž je nejvýznamnější Nadace galerie Foksal (Foksal Gallery Foundation, zal. 1997), která je důležitým hráčem ve vývoji polského trhu s uměním a jeho úspěchu na mezinárodní scéně. Nadace zastupuje největší jména polského umění, které pomohla od devadesátých let minulého století prosadit na mezinárodní scéně, přičemž využila (zneužila) dědictví a jméno avantgardní nezávislé galerie Foksal, založené v roce 1966. Zejména ve vztahu ke starším generacím často již zesnulých polských umělců, kteří se cítili Nadací podvedeni, vyvolává toto téma silné emoce. Ale to už je jiný příběh na další článek, který by nepochybně měl být napsán, s ohledem na sbírku jsou samozřejmě velká díla a velká jména kvalitou samy o sobě.

Problémem je ale také to, že Nadaci galerie Foksal a MSN spojuje kromě prodejních smluv také střet zájmů kvůli osobnímu vztahu mezi šéfem Nadace a ředitelkou muzea, která je jednou ze zakladatelek Nadace. MSN sice funguje podle standardů otevřené a progresivní umělecké instituce, ale tento přehmat v oblasti akvizic pro sbírku připomíná korupční skandály z dob, kdy v Polsku vládla strana Právo a spravedlnost (PiS), kdy nezapomenutelné duo bývalého premiéra Mateusze Morawieckého a jeho manželky žonglovalo s majetkem v hodnotě milionů, který získali od církevních hodnostářů.

Pohled do instalace archivu Kwiekulik v nové budově MSN. Foto: Maja Wirkus, MSN.

Zmíněné „nákupy“ jsou ošklivou pihou v líbivém obrazu instituce, kterou muzeum skutečně je: živé a fungující na mnoha úrovních, od archivace a práce s odkazem klasiků polského umění, jako je duo KwieKulik nebo ateliér Grzegorze Kowalského, známý jako Kowalnia, až po sochařskou zahradu Bródno a pečlivě připravené výstavy. Je to instituce vytvořená lidmi a s ohledem na publikum – za měsíc od otevření výstavy ji navštívilo přes 20 000 lidí. Ve světle kulturních válek a toho, jak drasticky se mění poměr sil v dnešním světě, mi nezbývá než popřát šťastnou cestu jedinému muzeu svého druhu v této části Evropy.

Inspirací pro vznik tohoto textu byly texty Stacha Szabłowského „Balada o aktualizaci (jisté instituce)“ a další texty z jubilejní publikace Všechno od razu. Pierwsze 18 lat MSN (Všechno najednou. Prvních 18 let MSN) Marii Poprzęcké „MSN z paměti – Od prekambria k otevření“, příspěvky z portálu Miasto jest Nasze a také různými příspěvky a drby ze sociálních sítí.

Fotografie interérů MSN: Maja Wirkus, Archiv MSN.