Artalk – Nestravitelné zbytky civilizace

22. 6. 2022Alžběta CibulkováRecenze

Kam se ztrácí vzpomínky, je možné je recyklovat, nebo musíme počkat, až se na skládce rozloží úplně? Po zbytcích naší civilizace se ohlíží ve své aktuální výstavě Ruta Putramentaite a Alžběta Cibulková si v recenzi všímá, že rozklad může být i dobrou zprávou.

Nestravitelné zbytky civilizace

Nejasné, zpočátku poněkud znepokojivé objekty, jež jsou na pomezí organického a anorganického, působí jako nový druh bytostí z postapokalyptického světa. Vztahují těžce své prapodivně tvarované protáhlé končetiny vzhůru do prostoru, krčí se na zemi, jako by byly v nějaké křeči, nebo naopak odevzdaně a v klidu leží, jako by už nežily. Tyto bytosti se ale nehýbou, a když přistoupíme blíž, poznáváme, že jsou tato „těla“ tvořená z různých kusů lidského harampádí, jaké můžeme najít na každé skládce, včetně rozbitého bicyklu, starého rádia, rozpadlé kancelářské židle, kusu automobilu nebo starých kancelářských světel. Tyto věci však něco obrůstá, oživuje je hmota, která jejich těla někde prodlužuje, zvětšuje jejich objem a dodává jim i díky povaze a barevnosti materiálu, jako je papírmaš nebo hlína, organický charakter. Kus vraku najednou připomíná částečně tělo nějakého hmyzu, částečně, díky vrstvení papírmaše, vosí hnízdo. Starý magnetofon je obalený vrstvou hlíny a pravá kost zakončuje objekt tvořený z berle protažené do délky rezavou trubkou.

Řeč je o výstavě Ruty Putramentaite, umělkyně pocházející z Litvy, jež začínala s fotografií na londýnské Middlesex University a poté přešla ke studiu sochařství na UMPRUM. Kost se dostala i do názvu předchozí výstavy v Galerii NIKA, kde ji použila jako prvek spojení, sloužící k vyztužení nějakého většího organizmu. Na výstavě v galerii Jelení s názvem Here all is distance, there it was breath pak kost spíše zdůrazňuje tělesnost objektů, do kterých se díky tomu promítá naše fyzická zkušenost a pocit znepokojení, možná i soucitu. Nejen použití kosti, ale i semínek rozesetých na průsvitném materiálu nejasného původu zajímavě koresponduje s aktuální výstavou v sousedské Galerii Kurzor, kterou tvoří díla Julie Gryboś, Barbory Zentkové a Nicoláse Lamase. Na závěsech průsvitné jemné látky zde vidíme a cítíme kvítky heřmánku, vedle toho se zde nachází také kosti nebo hlína, tedy materiály, s nimiž pracuje i Putramentaite. Na obou výstavách se objevuje otázka hranic organického a anorganického, umělého a přírodního, tělesného a netělesného, a také dojem klidu, který je něčím znepokojivým narušen. Na rozdíl od ekologických otázek se však výstava v Kurzoru vztahuje spíše k současné problematice vnímání a používání lidského těla v době kapitalismu a má více kontemplativní vyznění.

V bílém menším a zaplněném prostoru galerie Jelení mi začíná být trochu nepříjemně, po chvíli začínám cítit klid: Roli zde hrají také čichové vjemy, kdy staré umělé materiály v kombinaci s těmi přírodními vydávají zvláštní kombinaci neurčitého, ale výrazného pachu. Kurátorka Mariana Serranová uvádí, že umělkyně „podává zprávu o nestravitelnosti lidské aktivity“. Při seznámení se s objekty, v nichž jsou nepoužívané rozpadlé předměty, lidské výrobky a vynálezy, postupně organicky přetvářené, mě ale vlastně napadá, že se zde může jednat o opačný proces rozkladu v dobrém slova smyslu. Vzpomněla jsem si přitom na film Život na naší planetě (2020), kde se asi nejznámější současný přírodovědec David Attenborough prochází po areálu chátrající černobylské elektrárny, kterou si příroda masivně bere zpátky a jejíž trosky postupně mizí v útrobách zeleně plné živočichů.

Toto požírání, rozkládání a zarůstání v pozitivním duchu je dnes poměrně populárním tématem, které se odráží také v současném ekologicky orientovaném umění. Záliba v troskách, používání a recyklace odpadového materiálu, téma zarůstajícího města a civilizace, důraz na neantropocentrický pohled na svět a snaha najít citlivost a porozumění vůči přírodnímu, rostlinnému nebo živočišnému světu, to vše se velmi často objevuje v dílech současných umělců a umělkyň.

Biolog Jiří Sádlo si představuje budoucnost postindustriálního světa v návratu do doby neolitu, až na to, že bude z chaloupek lidí svítit modré televizní světlo. Představ budoucnosti, negativních, i těch, které v sobě mají špetku naděje, je mnoho. Je také možné, že už tady lidé nebudou a zůstanou po nich pouze stopy jejich činnosti, tak jako na výstavě Ruty Putramantaite. Všechny nánosy industriálního odpadu zde možná najdou nový smysl existence a snad se potom, až už tady dávno nebudeme, objeví náznak života a pohybu těchto těl, čekajících, až přijde jejich čas.