Anna Ročňová: Tvorbu považuji za intimní záležitost

Anna Ročňová je další laureátkou letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého, se kterou vedly Marika Kupková a Katarína Hládeková rozhovor. Ročňová v něm popisuje proměny, kterými její tvorba v čase procházela, od krajinomalby přes figurální sochařství vyobrazující ženskou tělesnost až k instalacím v krajině: „Ráda používám metaforu, že příroda je mým partnerem. Myslím, že právě na ní lze vybudovat příběh, který by se dal k mé práci připojit. Navazování partnerského vztahu.“

Anna Ročňová, foto: Johana Pošová

Příroda je zásadní inspirací a mentálním zázemím, k nimž vztahuješ svou uměleckou činnost. Současně žiješ v Praze, v tepajícím velkoměstě, z něhož často lidé za přírodou dočasně nebo trvale utíkají. Kam se za ní vydáváš ty? Vystačíš si i s menšími zelenými zákoutími ve vnitroblocích, v parcích, na periferii, nebo tě to táhne někam dál mimo civilizaci? Kde je tvoje příroda, která ti poskytuje samotu, klid, radost a spoustu dalších určujících podnětů?

V Praze je moje příroda především na periferii města, tam si zachovala svou divokost, na rozdíl od městských parků, které ji díky kultivaci postrádají. Jinak vnímám například situaci v botanické zahradě na Albertově, tam je pro mě důležité sledovat vztah exotické přírody a galerie. Vždy pro mě byla důležitá blízkost přírody. Pocházím z Podkrkonoší, kde jsem měla své oblíbené místo hned za naším domem. Jednalo se o pár stromů na mezi u rybníka. To místo znám dokonale, prozkoumala jsem každý jeho metr v každém ročním období, a nikdy mi nevadilo, že to není ta „exkluzivní“ příroda, kterou Krkonoše nabízí. Tam jsem se naučila sledovat přírodní procesy, které často zmiňuji v kontextu své práce. Tato zkušenost mi pomáhá při práci v ateliéru nebo instalaci výstav, ve kterých vytvářím „svou“ přírodu. Vlastně se tak i vyrovnávám s životem ve velkoměstě, kde jsem si nikdy úplně nezvykla.

Můžeš ještě podrobněji přiblížit, co tě na přírodě tolik přitahuje? Jaké situace v ní pozoruješ? A jak se tvá pozorování a prožitky s věkem proměňují? Mění se i to, co do ní sama vkládáš a co si z ní naopak odnášíš?

Nedokážu přesně a racionálně popsat, co konkrétně mě na přírodě přitahuje, protože můj vztah k ní je především emocionální. V poslední době se však stává čím dál praktičtějším: nejenže si do přírody chodím pro materiál, ale už ji chápu i jako „výstavní prostor“. V tom možná spočívá i změna mého vnímání přírody v průběhu let. Když mi bylo deset, chodila jsem se do přírody schovávat před lidmi a nechávala jsem se okouzlovat vším, co se tam odehrává. Bylo to poetické i prchavé. Dnes je můj vztah k přírodě mnohem racionálnější: pořád se tam chodím skrývat před lidmi. Za tím, co jsem dřív považovala za kouzlo, však v současnosti vidím hlavně procesy a vztahy, které mohu uplatnit ve své práci. Výrazným prvkem mé tvorby je totiž křehkost. Sama se považuji za křehkou osobu, což ve světě lidí znamená spíše nevýhodu. V přírodě je to jinak. Křehkost je zde součástí procesu. Je vlastní především tomu, co je suché. To, co bylo dřív pevné, dužnaté a ohebné, usychá a křehne. A to mě zajímá nejvíc.

Výstava Sucho uvnitř rostliny, Galerie města Blansko, 2020. Foto: Polina Davydenko

Jak vnímáš proměnu sociální role přírody během lockdownu? Změnila se důležitost osobních eskapismů? Slyšíme názory, že se do přírody přesunul veřejný prostor. Stala se v tomto smyslu pro tebe příroda ideálním místem pro umělecké výstupy, dalo by se říct novou galerií? 

Pro mě osobně byl lockdown v kontextu trávení času v přírodě změnou k horšímu, protože místa, která navštěvuji, se zaplnila lidmi, a to mi bylo nepříjemné. Nerada mluvím za ostatní. Pokud bych se měla k eskapismu vyjádřit za sebe: do přírody se spíše vracím, než že bych do ní unikala. Přesouvání veřejného prostoru do přírody pokládám za dlouhodobou tendenci související s klimatickou změnou. Ta ale u nás zajímá jen velmi málo lidí a obavám se, že ani lockdown na tom nic nezměnil.

Rok před příchodem pandemie jsem začala realizovat projekt v rámci stipendia od ministerstva kultury věnovaný právě vystavování v přírodě. Našla jsem si místo u protihlukové stěny v Chuchli, takový divoký pás přírody skládající se hlavně z náletových rostlin a stromů. Projekt se mi stal impulsem k umísťování mých objektů do přírody – tj. na místo, z něhož vlastně pocházejí. Ráda pak sleduji změny, které jsou tímto přemístěním způsobeny. Stejné nezůstává prakticky nic. To, co v galerii působilo jako socha nebo objekt, jsem venku začala chápat jako „rozšířenou“ přírodu.

Nakolik přitom myslíš na diváka? Zdá se, jako bys jej ani nepotřebovala, protože to podstatné se odehrává v interakci mezi tebou a přírodou a do této intimní situace zveš snad jen některé. A jak se vlastně stavíš k fotodokumentaci a zveřejňování těchto svých mimogalerijních realizací? 

Tvorbu považuji za intimní záležitost. Zároveň si ale uvědomuji, že diváci jsou neoddělitelnou součástí umění. Výstavy se přece dělají hlavně pro ně. Při výstavách v přírodě se percepce díla stává ještě důležitější. Zajímá mě, kdy divák začíná rozlišovat umělé a přírodní, a baví mě sledovat, jak o tomto protikladném vztahu uvažuje. To ale může být divácky náročné. Nutnost hledat a objevovat podněcuje k mnohem aktivnějšímu zapojení, než probíhá v galerii. Na místě, kde jsem v Chuchli v průběhu roku instalovala své objekty, jsem jednou potkala paní, která se tam pravidelně vracela, aniž by tušila, že se jedná o umění. Udělalo mi to velkou radost. Vzniklo tak napětí, což považuji za ideální způsob, jak mé věci potkat. Zároveň se moje instalace často vyvíjí. Některé objekty nebo jejich konstelace se nezachovají. Fotodokumentace je proto pro mě velmi důležitá. Sdílím své práce přes sociální sítě, jsem si ale vědoma, že to hlavní se odehrává venku nebo v galerii.

Instalace Tvary, které s jarem mizí, Velká Chuchle, 2021. Foto: Johana Pošová

Všudypřítomný internet a šíření informací, dokumentace uměleckých děl, lidský jazyk a komentáře k dějinám umění: tato východiska v době postinternetu stále setrvávají. Čím je tvoje tvorba, vnímáme-li ji v kontextu současného umění? Překračuje to, co definoval již před dekádou postinternet? Kdybychom tě zařadili do pomyslné druhé vlny postinternetu, kdo by mohli být tvoji souputníci?

Dříve do mé práce občas prvky postinternetu prosákly. Dělo se to ale spíše náhodou. S pojmem postinternet nepracuji, ani se proti němu nějak nevymezuji. Nedokážu proto jasně odpovědět, jak ho překračuji. Mé snahy o smazání rozdílu mezi umělým a přirozeným začaly přinášet ovoce, až když jsem své práce umístila do přírody. A právě tento přesun odebírá uměleckému dílu zmíněné postinternetové kvality. Pro mě je důležitá intuice a přímá interakce s materiálem. Z toho důvodu pracuji výhradně s tradičnějšími médii, jako jsou objekty. Abych odpověděla na vaši otázku: mé souputníky nejlépe reprezentuje výstava Against Nature, kterou do Veletržního paláce v roce 2016 připravili Edith Jeřábková a Chris Sharp a která se věnovala tehdy vznikající umělecké tendenci založené právě na práci s intuicí.

Zmínila jsi materiálové zpracování svých objektů. Můžeš ještě blíže rozvést, jaké materiály používáš? Experimentuješ s jejich složením a zpracováním? Objevuješ nějaké vlastní „recepty“ a postupy, které vyhovují tvým záměrům? Připomeňme, že povrchy a tvary tvých objektů jsou často sugestivní nápodobou a extenzí přírody. Působí půvabně křehce, ale současně i trochu zlověstně, paraziticky. Což možná nějak souvisí i s blízkostí křehkosti a vysychání, o čemž jsi hovořila na začátku.

Používám vícero typů materiálu. Nejdominantnější jsou ty přírodní, které nacházím v lese, na zahradě. Některé ale také kupuji v zahradnictví. Používám dřeviny, listy, kůry, květy, plodiny, dále sochařské materiály jako sádra, lepidlo, hlína, kámen, sklo, písek, pigmenty, látky, a potom i specifičtější, jako jsou hypermangan, vyjetý motorový olej, mýdlo, krém na ruce a další. Všechno kombinuji dohromady a vytvářím materiály nové. Nejlépe to popíšu na příkladu: kombinuji hypermangan s papírovým ubrusem, vodou a barvou. Výsledek nanáším na tvary, které vznikají vyvěšováním vatelínu namočeného do sádry tvarováním rukama do konečné formy ještě zamokra.

Abych odpověděla na druhou část otázky: moje práce často odkazují k negativním emocím, v přírodě mé objekty reagují na svět nelidského. Jak jsem už říkala, zajímá mě hlavně proces křehnutí a usychání jako součást přirozeného koloběhu. Naopak v galerii mé práce odkazují ke světu lidí a jeho traumatům.

Výstava Vymknutý kotník, Karlin Studios, Praha, 2019. Foto: Johana Pošová

Tvé objekty vnímáme jako můstky mezi přírodním a umělým, které spolu tvoří velmi civilní poetiku. Jako by ses prostřednictvím jejich tvorby snažila „navracet“ výdobytky civilizace do tvarů a podob, kdy ještě byly součástí ekosystému. Proces zároveň působí jako meditační cvičení nebo tvorba mandaly, která ale tvaroslovím respektuje jazyk současného umění. Jak se stavíš k této naší interpretaci? Mimochodem, čteš poezii, nebo jsi spíš básnířkou pracující a inspirující se výlučně v sobě a v pozorovaném okolí?

Můstek mezi přírodním a umělým, jak píšete, nevznikl hned, ukázal se až poté, co jsem poprvé vystavila své objekty v exteriéru. Do té doby jsem prohlubovala vztah přírody a umění. Chci říct, že umění stejně jako příroda jsou pro mě velice důležité. Oběma z nich doslova žiju. Civilní poetika je mi blízká, hlavně třeba u Jiřího Kovandy, který mě již během studií silně ovlivnil. Vaše slova o „navracení výdobytků civilizace do ekosystémů“ mi ale nejsou vlastní. Nepřemýšlím o světě takovýmto způsobem a moje práce nemá filosofické pozadí. Spíš bych ji popsala jako určitou formu šílenství sublimovanou do umění. Odtud možná pramení také dojem meditačního cvičení. Protože se ale pohybuji na poli současného umění, které mám ráda, mluvím jeho jazykem. Poezii jsem četla a čtu, teď třeba jde o Louise Glücka. A pokud se ptáte, jestli mě básně inspirují, určitě se tak děje, spíše ale na nevědomé úrovni. Jejich čtením si prohlubuji citlivost vnímání.

Zůstaňme ještě u četby: už v dětství se setkáváme s řadou pohádek a mýtů, kde se objevuje motiv lesa jako něčeho mocného a tajemného. Ve své knihovně bychom nejspíš našli romány nebo poezii se strhujícím zobrazením přírody. Většina z nás se s výtvarným uměním seznámila mimo jiné i skrze krajinomalbu. Zajímá tě příroda i skrze kulturní reflexe? Dá se k tvým dílům připojit nějaké vyprávění, nějaký příběh?

Když jsem byla mladší, věnovala jsem se krajinomalbě. Ve své tvorbě jsem pak ale přírodu na čas opustila a řešila jsem ženskou tělesnost. Velká změna pak u mě nastala v rámci studia na UMPRUM s příchodem Edith Jeřábkové a Dominika Langa, kteří mě podporovali v odklonu od figurálního sochařství směrem k abstraktnější práci s materiálem a k přírodní poetice. Ráda používám metaforu, že příroda je mým partnerem. Myslím, že právě na ní lze vybudovat příběh, který by se dal k mé práci připojit. Navazování partnerského vztahu. Někdy na přírodu dokonce i žárlím. Jak nádherné věci dokáže vytvořit! Nechci a nevnímám les jen jako zdroj surovin. Myslím, že tak ho vnímá většinová společnost a že právě zde vzniká pocit odcizení, a ten mě činí nešťastnou. Pro mě je přítomnost v přírodě – v lese – životní nutností.

Otázka směřovala k tomu, jestli tě zajímá příroda jako kulturní konstrukt. Jestli jsi třeba měla v dětství ráda pohádky o lese, sledovala obrazy krajiny. Nebo se snažíš o co možná přímý, nezprostředkovaný vztah k přírodě? Mimochodem, jaký je tvůj vztah k současným environmentálním hnutím?

Na přírodu pohlížím spíše než jako na kulturní konstrukt nebo instituci jako na něco, co je tu se mnou, jako na specifický druh místa, do kterého mohu vstupovat a poznávat ho. Spíše než sebe hledám v přírodě jinakost a bohatost. Můj vztah k ní se mění i díky tomu, že jako výtvarná umělkyně pracuji s objektem či sochou. Naše vzájemná interakce je tedy mnohem fyzičtější, a tím i přímější a nezprostředkovaná, přestože ani v objektu se nevyhnu nápodobě. Snažím se nevnímat les jako metaforu, ale jako to, co na mě vyzařuje. Samozřejmě si uvědomuji i důležitost environmentálních hnutí v reakci na klimatickou hrozbu, která je v současnosti všudypřítomná. Boj proti ní lidi spojuje.

Instalace Kyj, lesní sympozium Vzdoruj jako les, Hnátnice, 2020. Foto: Johana Pošová

Na finalisty CJCH je obvykle během finálového roku směřována velká pozornost. Jak se ti pracuje na projektu, který připravuješ pro výstavu v rámci CJCH? Odlišuje se práce na něm od tvých předchozích projektů? Daří se ti zachovávat ztišení a kontemplaci, kterou při budování vztahu s přírodou naznačuješ? Mohla bys nám popsat, na co konkrétně se můžeme na podzim těšit?

Dostat se do stavu kontemplace je pro mě čím dál těžší. A není to jen v důsledku rozruchu kolem CJCH. Souvisí to i s tím, že jsem se stala matkou a syn Otto mě potřebuje. Musím poděkovat své blízké rodině, že mi se vším pomáhá a můžu se věnovat práci v ateliéru. Uvědomuji si, že to není samozřejmé. Kdyby byla umělecká práce spojena jen s ateliérovou tvorbou, bylo by to skvělé. Dnes je ale stejně důležitý třeba i tento rozhovor. Prostě se na něj nemůžu vykašlat, pokud chci, aby lidé mé umění vnímali. Na podzim se můžete těšit na instalaci, která bude umístěna jak uvnitř Pražákova paláce, tak i venku před ním. Včera jsme připravovali seznam děl, abychom zvolili dostatečně velké auto pro převoz do Brna. Napočítali jsme jich kolem sto padesáti. Tato kvantitativní informace možná bude čtenáře zajímat, a pokud ne, naznačím ještě to, že práce vzniká v domě po mé babičce. Dům i zahrada, ze které jsem čerpala materiál, čekají na rekonstrukci. Navazuji zároveň na projekt v Chuchli: své objekty jsem opět umístila do divoké přírody a sledovala jejich proměnu. I v Brně budu vystavovat v exteriéru. Divák tak bude moci porovnat, jak umístění venku a v galerii ovlivňuje vyznění mých objektů.

Jak vidíš budoucnost své umělecké praxe a budoucnost uměleckého provozu v širším smyslu slova? Jak proměňuje současná společenská a klimatická krize – včetně zkušenosti s pandemií – tvoje názory na tyto otázky?

Svou uměleckou praxi vnímám jako otevřenou otázku. Podařilo se mi úspěšně projít složitým obdobím po skončení studia. Nezastupuje mě žádná z komerčních galerií a vystavuji převážně v neziskových galeriích a institucích, ale i v negalerijním prostředí. Je proto příznačné, že jsem se přirozeně ocitla na periferii v přírodě. V kontextu pandemie je složité předjímat, co se přesně stane s uměleckým provozem. Předpokládám ale, že se bude přibližovat periferii a přírodě. V kontextu problémů, které pandemie otevírá, považuji přesun vystavování do přírody za dobrý směr. Klimatická krize tak může napomáhat hledání a přehodnocování vztahu k přírodě. Pokud bude méně peněz na kulturu, možná se část uměleckého provozu přemístí z oblasti profesionální do dobrovolné.

---

Anna Ročňová (* 1994) je absolventkou sochařského ateliéru Dominika Langa a Edith Jeřábkové na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Pro tvorbu této autorky jsou charakteristické materiálové experimenty, divoké asambláže a mimikry přírodnin. Na české scéně zastupuje novou generaci objektových tvůrců a tvůrkyň orientovaných na intuici a abstrakci. S přírodou ji pojí dlouhodobý hluboký vztah a vede dialog o opětované definici lidského a nelidského. Výsledkem je budování světa plného organických novotvarů, které si žijí po svém a neustále se transformují.