Genderová archeologie počítačové kultury

V Kunsthalle Wien aktuálně probíhá rozsáhlá kolektivní výstava mapující roli žen v rámci počítačového umění 60.–80. let, tedy v oblasti, která byla a je všeobecně chápána jako mužská doména. Výstava současně vyplňuje mezery v rámci přehledových dějin umění týkající se počítačového umění i umění nových médií vůbec. Činí tak prostřednictvím postkoloniální optiky obracející pozornost na marginalizované společenské skupiny a fenomény. Je to právě počítačové umění, chápané jako typicky mužská disciplína, jež skýtá výjimečný potenciál pro nabourání představ o výjimečnosti nebo nadřazenosti mužské populace v některých kreativních disciplínách. Přehlídka vídeňské kunsthalle tedy nabízí bonus dva v jednom: vyplňuje, nebo alespoň upozorňuje na nedostatečně zpracovanou oblast kulturních dějin a současně tak činí prostřednictvím genderově koncipované reflexe. V obou zmíněných polohách koresponduje výstava Radical Software s dlouhodobým programovým zaměřením Kunsthalle Wien. Jako příklady dalších podobných výstav lze uvést projekt The Future of Memory (2015), věnovaný virtuální konstrukci reality, nebo Cybernetics of the Poor (2020–2021), jenž řešil možnosti umění reagovat na kybernetické mocenské nástroje digitálního kapitalismu. Propojování společensky angažovaného přístupu s orientací na novomediální kulturu je příznačné i pro kurátorku Radical Software Michelle Cotton, která od loňského léta působí v Kunsthalle Wien také jako umělecká ředitelka.

Radical Software také spadá do okruhu didakticky koncipovaných projektů interpretujících a zviditelňujících vybraná umělecká hnutí, směry či přístupy. Jedním z okamžitých poznávacích znamení podobných výstav bývá precizní zpracování časové osy, která výstavu uvozuje, stejně jako kontextualizace v širších dobových kulturních souvislostech a důkladně zpracované popisky poskytující výklad k jednotlivým dílům i k obecnějším rysům sledovaného kulturně-historického fenoménu. Právě v případě této výstavy je časová osa nanejvýš žádoucí, protože pro pochopení estetického výrazu vystavených děl je nutné uvědomovat si technologicko-vývojový kontext, tedy možnosti a limity, jež byly pro využívání tehdejších počítačů určující. Vždyť třeba první počítače ani nedisponovaly obrazovkou a jejich provoz byl bezprostředně smyslově zachytitelný sluchem.

Radical Sofware mapuje období ohraničené dvěma zásadními periodizačními mezníky: tím úvodním je počátek 60. let jako období, kdy dochází ke zvýšení dostupnosti počítačů, a tedy i k demokratizaci počítačové kultury, jejíž využití přestalo být výsadou armádních nebo vědeckých elit; závěrečným mezníkem je počátek devadesátých let spojený s nástupem internetu, přesněji World Wide Webu, který posunul technologický a kulturní vývoj do úplně nových dimenzí. Výstavní projekt tak poskytuje vhled do třiceti let vývoje počítačového umění s důrazem na diverzitu médií, uměleckých postojů a tvůrčích přístupů, které testovaly možnosti využití počítačů v úrovni konceptuálních principů, společenské kritiky, vývojářských experimentů, i DIY nápadité kreativity a schopnosti subverzivního přístupu k využití respekt budící technologie. Vystavený soubor disponuje i diverzitou oborovou, protože nezahrnuje výhradně (profesionální) umělkyně, ale také výzkumnice v oblasti přírodních věd nebo vývojářky, z nichž se často představitelky computer artu rekrutovaly.

Výstavou sledovaných třicet let je obdobím, kdy počítač migruje z prostředí laboratoří do soukromí, kdy se jeho využití pro vědecké a vojenské účely rozšiřuje mimo jiné o oblast kreativních odvětví včetně umění. Výstava propojuje tyto skutečnosti s další důležitou společenskou okolností – totiž že se současně jedná o období druhé vlny feminismu zaměřující se na kritiku patriarchátu a genderových rolí, jež chápe jako společenský konstrukt, nikoli jako biologickou danost. Uplatnění feministické perspektivy na toto konkrétní období počítačového umění se pak zdá logické. Namísto geniálních objevitelů a umělců staví do popředí pozoruhodné objevitelky, inovátorky a umělkyně, kterých je zde představeno na pět desítek. Zvláštní pozornost je pak věnována umělkyním, jako je Rebeca Allen, Vera Molnár, Grace C. Hertlein, Lillian Schwartz nebo Sonia Sheridan, které jako jedny z prvních ve své tvorbě využívaly počítače od velkých mainframů po první PC. Mezi vystavenými figurují umělecké star, jako je nedávno zesnulá Dara Birnbaum, Barbara Hammer, Lynn Hershman Leeson, Liliane Lijn, VALIE EXPORT nebo Samia Halaby.

Uplatněné hledisko prvenství nebo světového věhlasu je pak možná důvodem, proč se mezi vystavujícími neobjevují umělkyně ze zemí bývalého východního bloku. Dokážu si však dobře představit, že by právě ony mohly tvořit jednu ze samostatných kapitol výstavy, věnovanou těm, které z důvodu omezené dostupnosti technického vybavení nebo kvůli jiným společenským okolnostem začaly využívat počítačové technologie až po rozpadu východního bloku, tedy od 90. let. (V rámci Československa by tu mohly být například Adéla Matasová nebo Lucie Svobodová.) V tomto ohledu bohužel představuje výstava Radical Software příklad západního centralismu, který trčí o to víc, že se její koncepce odvozuje od kritiky podobných společenských stereotypů. Problémem není ani tak selekce samotná, jako spíš fakt, že není v průvodních textech k výstavě nijak zmíněna a vysvětlena, a je považována prostě za automatickou. Výstava tak bohužel opakuje to, proti čemu sama bojuje. Z produkce Kunsthalle Wien byla příkladem podobně koncipované, ale současně zdařilejší výstavy Defiant Muses. Delphine Seyrig and the Feminist Video Collectives of 1970s and 1980s France (2022), jež se prostřednictvím fascinující filmařky, politické aktivistky a úspěšné herečky Dephine Seyring dotýkala podobných témat jako Radical Software, tj. historie feministického hnutí a vývoje novomediálních proudů v rámci výtvarného umění i dějin filmu. Ve srovnání s Radical Software se výstavě Defiant Muses (Vzdorovité múzy) kurátorek Nataši Petrešin-Bachelez a Giovanny Zapperi vyplatilo užší zaměření na konkrétní umělkyni a aktivistku, které se současně dalo účinně rozvinout do širší výpovědi o vývoji společnosti, mediální kultury a feministického aktivismu.

Možná to ale ani nemohlo dopadnout jinak. Jak už bylo řečeno, výstava Radical Software neřeší jen „díry“ v kulturních dějinách z hlediska genderového zastoupení, ale částečně supluje i další nedostatek, kterým je aktuálně nepříliš frekventovaný žánr přehledových dějin, v tomto případě dějin nových médií, nebo spíš dějin computer artu. Přehledovým dějinám se velká část vědecké obce vyhýbá pro riziko generalizace výkladu, opomíjení výjimek a lokálních specifik, kvůli nebezpečí kulturního centralismu a kanonizace vybraných autorů a hnutí. Vždycky v nich totiž něco/někdo chybí. Přiznejme, že sledovaná výstava se těmto rizikům dobrovolně vystavuje tím, že vytváří alternativní kánony, které odrážejí aktuální společenské požadavky po narovnání různých kulturních nerovností. Každopádně dočasný a z podstaty autorský žánr výstavy tento handicap unese v zájmu rozrušování kulturních stereotypů, mezi něž patří zmíněné spojení dominance mužů v oblasti počítačové kultury.

Výstava Radical Software působí překvapivě „netechnicky“ a nespektakulárně: z velké části ji tvoří kresby, objekty, textilie, které vznikly jako komentář, konceptualizace počítačové kultury, jejichž provedení má ovšem blíže ke klasickým médiím nebo tradiční i řemeslné materialitě. Při sledování podobně střídmé a neokázalé vizuality si uvědomuji, jak automaticky si spojujeme počítačové umění se současnými podobami „technického obrazu“, se spektakulárním, svůdným surfacem, s výrazným exhibicionismem technologie samotné. Podobně střídmé a věcné je i architektonické řešení výstavy. Až na čtyřkanálovou instalaci s třinácti monitory od Gretchen Bender s názvem Dumping Core v blackboxu zároveň vystavená díla ani neoperují s imerzivností.

Výstava také rezignuje na aktualizaci děl, tj. na remake nebo aktualizované provedení starších děl, díky kterému by mohla redukovat dojem historicity. Existuje názor ohledně vystavování starších novomediálních děl, že by například performance – ale i počítačově generovaný obraz nebo instalace – mohly fungovat jako interpretativní umění, jako podklad pro nové nastudování, jako se to děje třeba u Shakespearových děl, aby dokázaly promlouvat k současnému publiku současným jazykem. Výstava Radical Software tak místy působí jako archiv materiálů, dokumentující specifickou kapitolu kulturních dějin, nebo spíš dokládající tezi o důležitosti žen v oblasti počítačového vývojářství a kultury. Složitěji už ale komunikuje samotná sdělení prezentovaných děl, protože jejich účinku trochu překáží historicita technologického provedení. Lze to ale brát i tak, že tím výstava nevědomky otevírá i důležité otázky, týkající se autenticity uměleckých děl nebo auratičnosti novomediálního umění.

K výstavě byl vydán katalog obsahující dvacet sedm rozhovorů s umělkyněmi a odborné eseje od Tiny Rivers Ryan a Margit Rosen. Součástí doprovodného programu bylo také sympozium pořádané ve spolupráci s Technickou univerzitou ve Vídni, zaměřené na průniky mezi uměním, technologií a genderovými otázkami, jehož záznam je k dispozici na YouTube kanále Kunsthalle Wien.

Radical Software: Women, Art & Computing 1960–1991 / kurátorka: Michelle Cotton / Kunsthalle Wien / Vídeň / Rakousko / 28. 2. – 25. 5. 2025 

Foto: Kunsthalle Wien, kunst-dokumentation.com