Cesty do bodu B

V Galerii města Blanska vystavují společně Zbyněk Baladrán, Josef Dabernig a Tomáš Svoboda. Ve své prolínající se instalaci reagují na region Blanenska. Kromě místa se ale také všichni tři „vztahují k projekci, přesněji řečeno k fyzickému i mentálnímu prostoru pro projekci (obrazů), a současně odkazují k paměti,“ jak píše v recenzi Marika Kupková.

Cesty do bodu B

Vždycky jsem chtěla nazvat nějakou výstavu Melancholie. Zatím jsem nenašla příležitost, nejspíš i proto, že mi tento název přišel jako emocionálně ulepený, sladkobolný a navíc příliš kulturně zatížený. Teď se však objevila výstava, která by titul Melancholie snesla, aniž by to vyznělo triviálně. Jedná se o společnou instalaci Zbyňka Baladrána, Josefa Daberniga a Tomáše Svobody, která je aktuálně k vidění v Galerii města Blanska. Její název zní každopádně Screenopolis. Všechny tři projekty se totiž – ať už doslovněji nebo metaforičtěji – vztahují k projekci, přesněji řečeno k fyzickému i mentálnímu prostoru pro projekci (obrazů), a současně odkazují k paměti. Všechny tři také odkazují k romantickému motivu ruin. Sledujeme v nich ruiny minulých událostí, společenské éry i paměti. Činí tak ovšem neokázale až zdrženlivě, což jen posiluje pocit melancholie, který navozují.

V případě fotografií Josefa Daberniga podporuje pocit melancholie i jejich mediální charakter. Tento rakouský experimentální filmař a fotograf pořizuje své stoosmdesátistupňové panoramatické fotografie analogově a záměrně tak využívá už překonané médium. Fotí a skládá svá krajinná panoramata snímek po snímku s nárokem na přesnou návaznost. I když jednotlivé fotografie sestavuje do jednoho obrazového celku, přiznává „šev“ jednotlivých snímků a odrývá tak pozadí celého mediálního aparátu. O tomto provedení můžeme současně uvažovat jako o schématu podstaty analogového filmu, který po jednotlivých fotografiích zaznamenává určité fáze obrazu.

V autorově přístupu je obsažena jak mediální esence filmu, tak odkaz na tradici krajinářské fotografie. Dabernig dokumentuje místy chátrající areály letních kin v Blansku a jeho okolí, konkrétně v Lysicích, Boskovicích a Rájci-Jestřebí. Prostorová konstelace kina, v němž ční monumentální objekt – „obří zub“ – projekční konstrukce se slepou plochou pro promítání filmu, k níž směřují prázdné sedačky, je fascinující. Ještě doplňme, že autor pořizuje záznam z perspektivy pozorovatele, který stojí kdesi bokem celé konstelace. Dabernig podobným způsobem zachycoval i prázdná sportoviště v různých místech světa, ale věnoval se také českým scenériím jako například stadionu FK Viktorie Žižkov, jehož fotografie vystavil v galerii hunt kastner před třemi lety. Zaměření na prostředí kina posiluje sebereferenční rozměr Dabernigovy poetiky jednak ve vztahu k filmu jako k médiu, jednak ve vztahu k filmu jako k instituci, pro kterou je divácký režim založený na jeho sledování ve veřejném, sdíleném modu do značné míry minulostí. (Mimochodem Dagernig pro sebe neobjevil Blanensko až při přípravě Screenopolis, ale natáčel zde i své dva krátké filmy, v nichž vystupovali zaměstnanci blanenské galerie včetně kurátorky této výstavy, Jany Písaříkové.)

Ve stejné části expozice, kde visí Dabernigův fotografický soubor, se nachází i Ztracené přísliby Zbyňka Baladrána. Jedná se o kovové kostry, které citují konstrukce poničených reklamních poutačů. Baladrán si jejich skici pořídil už kdysi dávno při návštěvě Blanska, ale nyní posloužily jako východisko, aniž by pozbyly své aktuálnosti. Připomínají nám současnou společenskou realitu, kterou zásadně ovlivnil kult svobodného podnikání a privatismu. Města, v nichž soukromé zájmy ovládají zájmy veřejné, se kromě jiného vyznačují přesyceností reklamními poutači a vizuálním smogem. Součástí této „krajiny“ jsou i bizarní nosné konstrukce reklamních nosičů a jejich chátrající pozůstatky, z nichž už zmizel komunikovaný produkt. Zůstaly jen rámy, které pozbyly jakýkoli obsah. Lapidární, smutné pozůstatky popřevratového vývoje české společnosti.

Zbyněk Baladrán se v této instalaci vzdaluje estetické a mediální povaze svých současných uměleckých projektů založených na mnohovrstevnaté investigativně soustředěné na politické a ekonomické děje globalizovaného světa, v nichž tvoří rovnocennou složku text a obrazová složka nebo ilustrace. K této části výstavy je třeba ještě dodat, že instalace nechce konkurovat prostoru galerijní expozice, který je architektonicky členitý i stylově výrazný (ano, „socík“), ale naopak mu přitakává, jakoby pokorně splývá s jeho estetickým charakterem, který pouze „dozvučuje“ melancholickými tóny.

V samostatné black box expozici se nachází třetí ze zastoupených děl, kterým je video Z A do B od Tomáše Svobody. Autor v něm rekonstruuje cestu vlakem z Adamova do Blanska, což jsou stanice, kterými projíždějí cestující směřující na jihovýchod – ať už do Brna, Vídně, nebo Bratislavy. Tato rekonstrukce subverzivně – jak je pro autorovu tvorbu typické – směšuje realitu a její simulaci, skutečnost a představy o ní. Tomáš pracuje s nalezenými youtube záběry pořízenými z řídicí kabiny, které kombinuje s původním záznamem kamery umístěné na čele elektrického vláčku, který projíždí modelem krajiny. Symbolický předěl realit i vnímání jsou ve videu řešeny prostřednictvím tunelů, kterých je stejně jako na reálné vlakové trase Adamov–Blansko celkem osm. Kombinace uměle konstruovaných záznamů skutečnosti a autentických záznamů reality modelové si pohrává s nespolehlivostí vlastních smyslů i s porozuměním světu.

Oproti Dabernigovu a Baladránovu přístupu neobsahuje Svobodovo video Z A do B tak zřejmou vazbu na lokální společenské klima, jakkoli zahrnuje množství odkazů na tuto konkrétní železniční trasu. Větší pozornost totiž poutá pravidelné přestupování z kvazi reálného do virtuálního prostředí ubíhající cesty. Nicméně cesta opisuje ještě jeden směr, který je ve videu méně zjevný, ale o to příznačnější; V českém rámci může tato cesta představovat i přesun z centra do periferie, nebo dokonce provincie. Bod A pak nemusí být Adamov, ale zdejší kulturní metropole Praha, a bod B zase nemusí být Blansko, ale Brno. Mezi A a B je výrazně hierarchizovaný vztah toho, kde je první, a toho, kdo figuruje až na místě druhém, chtělo by se říct podružném. V této souvislosti nelze nezmínit jednak výrazný kulturní centralismus, který v českém prostředí dlouhodobě účinkuje, jednak permanentní pendlování lidí z umělecké scény a uměleckého vzdělávání z Prahy do Brna a naopak. Pro sledovanou výstavu je tato praxe zakotvena v situaci, kdy umělci či umělkyně z „velkého světa“ reflektují Blansko, tedy malé město. Mimochodem tento sebereferenční přístup se v dramaturgii galerie objevuje pravidelně a často za ním stojí právě Jana Písaříková, která svoji kurátorskou dráhu propojila právě s blanenskou galerií a pro niž je charakteristický odborný zájem o lokální fenomény a autenticitu místa. Jedná se například o nedávné kolektivní výstavy, jako je Názor v toku času nebo Člověk v jeskyni, sólo projekty Kateřiny Burgertové, Irmy Charvátové, Tomáše Malíčka, Zdeňka Táborského nebo intervenci Hynka Skotáka, který obnovil kdysi vyhlášenou diskotéku v suterénu blanenského hotelu Dukla.

Poskytuje výstava Screenopolis nějakou specifickou odpověď na otázku, proč se zabývat právě Blanskem? Co obecnějšího tento lokální fokus přináší? Zajímavý je samozřejmě už sám „pohled cizince“, specifická vnímavost člověka zvenčí, pro něhož není určité prostředí zažité, obvyklé, standardní. V tomto přístupu ale vyvstává nebezpečí jednostranného pohledu na malé město z (urbanormativní) perspektivy centra či jeho exotifikace. Tomuto riziku se ovšem výstava úspěšně vyhýbá. Blansko je v tomto případě screenem, na nějž autoři promítají obecnější obsahy. Screenopolis. V této souvislosti se nabízí srovnání s nedávno vydanými literárními díly, jako je Bilerova Destrukce, Říhové román Cestou špendlíků nebo jehel či Šestákova Kontinuita parku, kde se do venkova a periferie účinně promítají obecné společenské problémy, protože právě zde se totiž zřetelněji vyjevují. Jedná se především o modernitu, která se sama sobě stává tématem i problémem; o civilizační skepsi s dystopickými obrazy současného světa, který se pomalu rozpadá, aniž bychom dokázali „vynalézat“ jeho optimističtější budoucnost.

Zbyněk Baladrán, Josef Dabernig, Tomáš Svoboda / Screenopolis / kurátorka: Jana Písaříková / Galerie města Blanska / Blansko / 14. 5. – 26. 6. 2022

Foto: Polina Davydenko