Jakub Jansa: Aspoň se nám prokypří proschlá půda

Už zítra bude zahájena finální výstava Ceny Jindřicha Chalupeckého v Moravské galerii v Brně. Při této příležitosti publikujeme další z rozhovorů s letošními laureáty a laureátkami, po Robertovi Gabrisovi, Valentýně Janů a Anně Ročňové si můžete přečíst o přípravách na finální výstavu a o tvorbě umělce a pedagoga Jakuba Jansy.

Jakub Jansa. Foto: Iryna Drahun

V loňském ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) bylo na podnět tehdejších finalistek a finalistů upuštěno od volby vítěze v rámci druhého kola akce. V médiích bylo zveřejněno rozhodnutí Společnosti Jindřicha Chalupeckého o změně pravidel soutěže a zrušení soutěžení v rámci druhého kola CJCH při zachování podpory vybrané finálové pětice. Z alternativního modelu, z názorového gesta, se od letoška stává standardní pravidlo. Ještě před zveřejněním tohoto rozhodnutí s vámi organizátorky otázku nesoutěžení konzultovaly, takže ke změně paradigmatu jste přispěli také vy jako letošní finalisté, respektive laureáti. V tiskové zprávě se totiž uvádí: „Laureáty či laureátkami se tak stanou všichni, kteří budou porotou vybráni. Ze soutěže tudíž mizí slovo finalista či finalistka.“ Jak tuto změnu hodnotíš? Vnímáš kompetitivnost jako výraznou součást umělecké praxe? A jak ovlivňuje tebe?

Já z toho mám radost. Loňský ročník téma kvalitně pojmenoval a i ceremoniál pro mě byl nejvyspělejší a nejdůstojnější z ročníků CJCH, které jsem měl možnost vidět. Umělci a umělkyně nepůsobili jako nazelenalé bytosti, které někdo nedobrovolně uvrhl do bojového Oktagonu. I v představených dílech nebyla cítit snaha reagovat na absurditu pravidel nebo se vymezovat vůči ostatním, ale přirozené pokračování osobních témat. My jsme letos dostali přes prsty, že jen pokračujeme v loňské agendě a nepřinášíme nové velké gesto. Já osobně jsem už z rovnice velké umění = velké gesto unavený. Velká gesta jsou out. Více „in“ je postavit se za něco, co vám dává smysl. Takže mi vůbec nevadí, že jsme s tou myšlenkou nepřišli my, ale loňská skupina. Tak díky všem za to, že to vykopli!

Oktagon – druhé kolo, je teď pryč. O tom, zda bude laureát jeden nebo jich bude deset, můžeme klidně diskutovat. Já osobně jsem pro maximální počet. Cena je bohatá, umělci chudí. Aspoň se nám tu prokypří proschlá půda. Hlavní antiargument změny byla mediální pozornost ceny. Uvědomme si ale, že nežijeme v roce 2000, kdy jsme byli uvěznění na čtyřech TV kanálech. Ceny jako Anděl, Lev, Grand Design, Apollo, Nej Kniha dokáží odkomunikovat práci minimálně 8 až 22 oceněných každý rok. Současně CJCH má oproti nim ještě jedno vzrušující specifikum: z interdisciplinární povahy oboru, který se už vymanil z normativních kategorií jako „malíř roku, malířka roku, performer roku, performerka roku“, je přirozené ocenit vybrané pouze v jednotné kategorii „současné umění“. A to je cool!

Kompetitivnost bývá chápána jako charakteristický rys uměleckého provozu. Zkusme se na ni podívat ještě v jiném kontextu, a to ve vzdělávacím. Před rokem jsi začal spolu s Julií Bénou učit v Ateliéru performance na brněnské FaVU. Jak se stavíš k motivování a hodnocení studentek a studentů? Mimochodem, jak si ve vašem učitelském tandemu dělíte povinnosti a kompetence? A související otázka: Jaký je tvůj názor na koncepci mistrovských ateliérů, která převažuje na zdejších vysokých uměleckých školách?

Jedinou opravdovou motivací může být to, že vidíte pedagogy a ostatní studenty, kteří mají upřímný zájem společně diskutovat a pracovat. Spolupráce s Julií je skvělá. Celý první rok jsme sice strávili nedobrovolně na Zoomu, ale i tak se povedlo kolektivně seznámit a spolupracovat. Obecně chceme, aby byli studenti co nejméně závislí na nás a instituci, současně jim chceme poskytovat bezpečné zázemí. Budování kultu osobnosti narušujeme přizváním mnoha různých hostů, kteří sdílí svou zkušenost například s nastavováním udržitelné praxe nebo jak přežít kritických pár let po škole. V neposlední řadě hosty žádáme o portfolio review, takže se studenti dozví i jiný názor na svou práci než náš. Ateliér pro nás není pomník Jansy a Bény, ale místo, kde vybízíme k diskuzi, sdílíme informace i kritiku a vzájemně se učíme, jak nad uměním přemýšlet. Nechceme, aby škola generovala pouze jednoho až dva přeživší uměleckého vzdělávání. Ne každý musí být aktivní umělec, ale je tady mnoho dalších zajímavých rolí a funkcí v uměleckém světě. Co se týče hodnocení, rozhodně má největší smysl slovní feedback, podrobnější zhodnocení toho, co se povedlo, a toho, co se dá udělat jinak. Hodnocení A–F je často matoucí nebo pouze symbolické. Takže ano, přenastavit systém hodnocení by zasloužilo důkladnější diskuzi.

Pojďme se ještě vrátit k tomu, jaký je tvůj názor na koncepci mistrovských ateliérů, které jsou výrazně vázány na osobnost konkrétního vedoucího nebo vedoucích a které disponují velkou mírou autonomie, což je jejich výhoda, ale i riziko. Přijímáš tuto koncepci jako tradici a status quo, nebo ses setkal i s jinou organizací výuky, která tě zaujala jako možná alternativa?

Mám rád model, který jsem poprvé viděl na Hochschule der Künste v Bernu. Tato škola není organizovaná do ateliérů, ale do tří hlavních oddělení (u nás by to byly fakulty): volné umění, design a teorie. Dále tam pak existují společné praktické dílny. Studenti se zde nehlásí do ateliéru jako Malba, Socha, Intermédia, ale pouze do „departmentu“ Volné umění. V rámci něj mají možnost volně konzultovat s přibližně deseti aktivními umělkyněmi a umělci a deseti odborníky na technologie – přes programování, editaci videa nebo technologii barev. Takže během semestru si sami volí, kdy a s kým chtějí konzultovat. Schůzky si samozřejmě musí dopředu domluvit. Organizaci výuky je přizpůsoben i architektonický charakter budovy: jedná se o prostor podobný hangáru, který je rozdělen na čtvrtiny, ze kterých každá připadá jednomu oddělení. Ty jsou volně průchozí skrze společnou kuchyň, jež se nachází uprostřed prostoru, kde se můžete nenuceně seznámit. Program školy odpovídá povaze budovy pocházející přibližně z roku 2008. Zní to jako detail, ale je to zásadní moment. Podobná struktura podporující volnost a prostupnost se nastavuje v institucích navržených na konci devatenáctého století, plných masivních dveří a studených chodeb, jen obtížně. Skoro se mi ani nechce zmiňovat, že tato škola je přístupná 24/7, během prázdnin, každý student má svou osobní kóji na práci a dílenští s nadšením přivítají váš nápad na výrobu největšího sítotisku ve vesmíru. Během klauzur se vás nesnaží ponižovat nebo testovat vaši mentální odolnost, ale ptají se s respektem obdobně, jako byste si to dovolili na komentované prohlídce s etablovaným umělcem. Zní to jako pohádka o vysoké umělecké škole, co? Podobné modely jsou v Česku známé, ale špatně se zavádí. Hlavním důvodem je zřejmě složitost a délka akreditačního procesu oborů, ale i naše historické budovy přizpůsobené na původní software. S Julií Bénou se to snažíme dohánět zvaním hostů a motivací studentů a studentek ke stážování v jiných ateliérech.

Zůstaňme ještě u mezilidských vztahů v profesní oblasti. Příprava výstavy CJCH stejně jako tvá činnost v Ateliéru performance jsou založeny na spolupráci a kolektivní praxi. Tvá díla také zahrnují součinnost s mnoha „subdodavateli“ kreativních i technologických řešení. Jakou pozici v této spleti různě definovaných vztahů zastáváš? A potažmo: jak pojímáš vlastní autorství ve vztahu k dalším spolupracovníkům?

Chci, aby se během spolupráce cítili všichni dobře. Nemám rád nevyjasněné role a nejistotu pramenící z mlhavého nastavení pracovního vztahu. Toto je moment, kde se snažím být co nejméně osobní. Nechci někoho navádět ke spolupráci skrze emoce. Případně manipulovat lidi do „společného projektu“, kde je na konci uvedu v kolonce asistent nebo neuvedu vůbec. Pomáhá mi model z architektury a filmu. Přijde mi důležité se na začátku (což myslím doslovně: ještě, než se začne cokoliv dělat) otevřeně domluvit, jakou má kdo roli, jaký dostane honorář a jak bude podepsaný pod výsledkem. Většina mé práce reaguje na subjektivní problém. Takže na začátku hledám, co s ním, a pokud je zrovna řešením třeba videoperformance, tak oslovím kameramana, performery a zvukaře. Není to zase tak komplikované. Zpravidla po spolupracovnících nežádám, aby mi něco vymysleli nebo rozhodli. Nemám research asistenty, kteří mi na internetu vyhledávají zajímavá témata. Dokonce ani nepoužívám Pinterest a moodboardy. Jsem víc „oldschool“, než vypadám. Anebo si jenom myslím, že jsem víc „newschool“, než doopravdy jsem.

Z čeho financuješ své umělecké projekty, na nichž spolupracuje tým lidí? Oproti lidem z výtvarné scény jsou navíc filmaři zvyklí na relativně vyšší honoráře. Nebo je to pověra?

Dlouho jsem hledal metodu, jak fungovat. Dělat výstavy jako seriál s více epizodami v jednom roce umožňuje kombinovat jednotlivé rozpočty a udělat třeba více práce najednou. Většinou se mi povede pokrýt čas spolupracovníků a na sebe si musím vydělat bokem navrhováním architektury a videí pro muzea a galerie. Čas od času se povede nějaký grant a ten pomůže věci dorovnat. Ale bavíme se o způsobu práce, který se postupně vyvíjí posledních pět let. Situace ve výtvarném umění rozhodně není ekonomicky srovnatelná s filmem, televizní produkcí nebo divadlem, ale je pro mě ze všech odvětví nejsvobodnější. Ale ať si vyložíme karty na stůl, ne vždy mám dostatek prostředků a ne vždy platí galerie včas, takže velké díky patří všem, co kdy pomohli z lásky, za oběd nebo jenom tak. Vše se postupně zlepšuje, takže aktuálně se daří pokrývat odpracovaný čas. Tak snad to vydrží, a dokonce se zlepší.

Jak vypadá tvůj obvyklý pracovní den? Pracuješ spíš nárazově, nebo systematicky? Tento náš rozhovor třeba vznikal poměrně nárazově. Když jsi odpovídal, tak poměrně obsáhle, a zdá se, že i s chutí. Občas jsi se zase odmlčel a my tě opakovaně pošťuchovaly k reakci. Ilustruje to nějak tvoje metody práce?

V poslední době jsem upřednostňoval osobní setkání před povídáním na chatu nebo přes videohovor. Takže to ilustruje boj proti samotě za displejem (kde jsem znovu nevyhrál, protože tento rozhovor pokračuje v messengeru) :-)). Mám rád vstávání brzo, kdy všechno ještě spí. Ráno tancuju. On to asi ani není tanec, třeba jenom 20 min poskakuju v kuchyni u Steva Reicha nebo jdu běhat. Ráno a dopoledne věnuju vymýšlení, psaní nebo čtení. Pokud musím na nějakou schůzku, snažím se ji uskutečnit později odpoledne, protože to už je obvykle čas, kdy toho moc nevymyslím. Kolem šesté jsem doma a další den znova. Ale rozhodně mám víc layoutů pro prožívání dne. Dejme tomu, že tohle je výchozí rutina a ta se dá nekonečně mnohokrát ohýbat a narušovat. Nejlepší je, když to narušení přijde z venku a nečekaně.

Zmínil jsi tanec a běh. Sport je důležitou součástí tvého života. Kdysi jsi byl profesionální atlet, že? Co z této zkušenosti sis přenesl do současnosti, do kontextu umělecké práce?

Moje kolegyně Julie Béna si dělá srandu, že moje post-sportovní tělo je samostatná entita, o kterou se musím nedobrovolně starat. Musím jej nakrmit a dodržovat pravidelný režim, aby mi umožnilo prožívat a myslet. Základní problém zvědomělého těla je, že se dožaduje pravidelného doplňovaní energií. Což je otrava a stojí mě to peníze. Takže závidím umělcům a umělkyním, kteří smysluplně fungují s jedním chodem denně. Musím ale tělu uznat, že bez jeho dominantního vlivu bych byl jen poletující úzkost. Ke sportu jsem se dostal tak, že jsem závodně dělal atletiku. Dokonce jsem chodil na sportovní gymnázium, což byla jediná možnost rebelie pro děti z uměleckých rodin.

Reflektuješ tělesnost i ve své tvorbě? Může s ní nějak souviset i leitmotiv tvých prací – celer? V jednom rozhovoru pro časopis FlashArt jsi říkal, že celer je špinavý, že nechutná ani hořce, ani kysele, že obsazuje nejnižší police v supermarketech a vůbec, že lidi nemají tendenci o něm přemýšlet. My dvě ho spíš vnímáme jako zeleninu přímo královskou, s výraznou chutí a díky antropomorfnímu tvaru i jako tuzemskou mandragoru.

Tělesnost nereflektuju napřímo, a ani ne zcela vědomě. Ale když se podívám na to, co dělám, tak je fakt, že je tam skrumáž těl, která mají specifická gesta, řeč těla, postoj a pohyby. Celer měl zase opačný problém. Tělo měl, ale chyběl mu hlas. Jsem rád, že jste celerofilky a fandíte kořenové zelenině. Ale přiznejme si, že většinový obraz a jeho reprezentace dost pokulhávala. Proto jsme se společně s filozofem Kamilem Nábělkem vydali na cestu s nejasným výsledkem. Celer nám umožnil nahlédnout na nejtemnější zákonitosti zeleninových ale i non-zeleninových společenství. Umožnil nám zkoumat pomyslnou anatomii mytologie a vyprávění, a hlavně díky jeho skryté síle odhalovat jemné manipulace zakořeněné ve světě formovaném perspektivou sebestředných avokád.

Tvá díla jsou jako seriál s narušenou narativitou, jehož jednotlivé epizody rozvíjí vnitřní fikční svět s vlastními pravidly. Vyžadují pozornost a soustředěnost, poučenost v specifické kulturní a humanitní oblasti, jako i znalost kontextu současného umění, citlivost k sebeironii, a navíc specifický smysl pro humor. Mohl bys nás do jejich světa malinko uvést?

Hezky jste to shrnuly. Tak se vyjasňuje, že to je ve výsledku jen donkichotský boj s pozorností nebo o pozornost. Jedná se o příběh na pokračování, pro jehož sledování divák vyhledává místo Netflixu galerii. Hlavní postavou je již zmiňovaná přehlížená zelenina celer. Celer díky Nábělkově úvodní performativní přednášce o ontologii celeru ožívá, získává tak podobu a hlas. Ve druhém díle k němu pro změnu promlouvá zoufalá a úzkostlivá vědma, mytická postava, která přiděluje mladým bulvám společensky prospěšné funkce, jako je květinář, správce třídy, pokladník. Ve třetím díle však mladý pubertální celer rebeluje a stává se – nikoliv očekávaným, „pozitivním“ hrdinou, ale – alt-right influencerem. Každá epizoda tohoto seriálu s názvem Club of Opportunities představuje nové postavy a dějové zvraty. Ve zkratce je Club je o formování subjektivní reality, povaze hierarchických vztahů a autority.

Scénáře svých filmů si píšeš sám? Konzultuješ je s nějakým editorem či dramaturgem?

Tady odpovím trochu ze široka. Club má formát komentované prohlídky v aranžovaném prostředí galerie, kde jednotlivé exponáty slouží jako kulisy a rekvizity k vyprávění. Club sleduje vývoj postavy – celeristy. Ta je analyzována perspektivou mě a Kamila Nábělka. V průběhu posledních sedmi epizod postava řeší různé identitární transformace, zjednodušeně řečeno hledá sama sebe. Už když to vypadá, že se postava našla, vždy přijde nový zvrat nebo problém, který zasáhne do vývoje její identity. Prakticky to znamená, že po dokončení jedné epizody si s Kamilem Nábělkem sedneme a povídáme si o tom, co se postavě vlastně stalo, jaké měla motivace a jaké má pro ni její jednání následky. Tím automaticky vzniká proto-námět pro další pokračování. V aktuální epizodě například celerista řeší třídní coming out. V rámci vegesociety začal symbolicky nabírat na hodnotě a byl přizván do avokádových kruhů. Vnitřně se ale nedokáže ztotožnit s novou společenskou třídou a současně má za sebou rozchod s prostředím, z něhož vzešel. Prožívá tak intenzivní pocit nezakořeněnosti a může mu ulehčit pouze třídní coming out. Inspirací pro tuto epizodu byla například kniha Didier Eribona Návrat do Remeše nebo kniha Nathalie Olah Steal As Much As You Can: How to Win the Culture Wars in an Age of Austerity a současně mé osobní zkušenosti přeběhlíka z padesátitisícového města. V minulých epizodách, kdy ještě pubertální celerista rebeloval, mi byla inspirací jedna arogantní YouTube performance alt-right influencera Bena Shapira nebo texty písní Larajiho. K dalšímu posunu dochází během samotné performance. Chci, aby nachystané texty a témata přijali performeři za své, takže se snažíme, aby si dané téma co nejvíce přeložili do vlastních slov. Získat nadhled od poslední epizody mi ještě pomohl dramaturg Jan Strejcovský nebo při neformálních rozhovorech Miloš Hroch. Ještě poslední poznámka: text April Showers bring May flowers jsme psali společně s Karolínou Juříkovou. Obecně se v těch textech objevují osobní pocity a problémy nebo věci, kterým chci přijít na kloub, a tak je musím vidět s odstupem. Permanentní zvědomování.

Tvůj artist statement máš napsaný ve formě anotace z IMDb/ČSFD s prvky spoilerů. Jak se stavíš ke slovnímu doprovodu, vysvětlování nebo dělení diváckých privilegií?

Club propojuje svět filmu/TV a galerie. Galerijní anotace bývají často šifrované do highendového intelektspeaku. Uf, to zoufalství, které prožívají mladí umělci, když se ve škole dozví, že o sobě musí napsat něco, co se jmenuje „artist statement“… o tom by se snad dala udělat i výstava. Je vám špatně, klepete se. A je vám jasné, že vše jemné a tajemné musíte zredukovat do hitparády keywords, která zamíří na střed institucionalizovaných orgánů světa fantazie. Hledáte balanc mezi autentickou výpovědí, nadhledem a ukázkou oborové soudnosti. Těžká disciplína. Snad i těžší než žánr „motivační dopis“. Do těch už běžně kopíruju odkazy na písničky z YouTubu nebo píšu vzletné manifesty. Takže ano, pomohl jsem si na ČSFD a nestydím se za to! Jinak slovní doprovod vnímám jako součást díla, například v diskuzi s Kamilem Nábělkem se běžně rozhodujeme, zda to chceme divákům zjednodušit, nebo zkomplikovat. Ten balanc se neustále mění, takže už ani nevím, zda jsme super srozumitelní, nebo zcela zašifrovaní.

Jak aktuálně probíhá příprava tvého projektu pro výstavu CJCH, která má být zahájena už brzy v Moravské galerii v Brně? Kdo všechno bude tentokrát spolupracovat na celeristově coming outu, který se tam chystáš představit? Byť se nesoutěží, prožíváš nějaký (vnitřní) tlak z očekávání výtvarné scény směřovaných k výstavě CJCH?

Tak jo, tady zas budu hodně osobní. Strašně moc mi pomohl Kryštof Hlůže, který šel do natáčení jako vždy naplno a nachystal speciální kameru přesně podle původního nápadu. Ester Geislerová odtrpěla bezmála osmihodinové maskování, za což jí moc děkuju! Soňa Beaumont přečkala nekonečné čekání na place a obě předvedly skvělou performance. Co ze sebe vytáhl Jan Kostiha, pro mě bylo, jako kdyby Mike Kelley režíroval Rudolfa Hrušínského ve Spalovači mrtvol. Wow! Karolína Juříková přichystala nádherné kostýmy a celou situaci zarámoval Kamil Nábělek svým všímavým komentářem. Dnes jsem po týdnu od natáčení mluvil se všemi performery a přemlouvají mě, ať uděláme nějakou živou akci na vernisáž výstavy. Ještě nevím, z čeho to zaplatíme, ale asi to budeme muset udělat. Takže mám radost největší. Teď už to jenom nastříhat.

---

Jakub Jansa se od roku 2017 průběžně věnuje tvorbě výstavního seriálu Club of Opportunities, s jehož dalším dílem se můžeme seznámit i na aktuální výstavě laureátek a laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ústřední postavou seriálu je Celer, který prožívá rozmanité peripetie ilustrující pozici jedince v současné neoliberální společnosti. Celer je médiem, prostřednictvím něhož autor jemně paroduje naše hodnotové a komunikační vzorce a mocenské mechanismy. V dějinách umění tolik frekventovaný „obrácený svět“ tentokrát neobývají zajíci nebo opice s lidským chováním a v lidských oděvech, ale celer jako (údajně) nevzhledná a nepříliš oblíbená zelenina. Od roku 2017 o něm Jansa vytváří volný sled epizod, na jejichž ideovém backgroundu spolupracuje s filozofem Kamilem Nábělkem a pro něž využívá kombinaci médií, jako je film, performance a instalace. Subverzivnost projektu podporuje volné parafrázování (filmových) žánrů, popkulturních odkazů a „patafyzické“ rétoriky. Jakub Jansa vede od roku 2020 společně s Julií Bénou Ateliér performance na FaVU VUT v Brně.

---

Foto: Jakub Jansa, Club of Opportunities, Shame to Pride, snímek videa, CJCH 2021.