AR2: Topografie excesů: Těla, prostory a protikletby

Poznamenané tělo světa

Kolonialismus plodí kletby. Jsou všude, rozeseté po těle světa jako nespočet ran: prosakují každou cihlou v pohraniční zdi, vznášejí se nad ukradenými artefakty v muzeích, zapouzdřily se v gynekologickém křesle. Vrstvy tkáně přikrývají jizvy, jež se nikdy nezhojily. Neustále hrozí, že se zanítí a všechno spálí na popel. Kletby kolonialismu poznamenávají těla – od metaforických těl vědění, která si přivlastňuje a vyvlastňuje, po skutečná těla, jejichž existence je nerozlučně spjata s dějinami, jež přihlížely – a dosud přihlížejí –, jak západní mocnosti unášely, zotročovaly, vykořisťovaly a znásilňovaly pro vlastní prospěch. Kletby prostupují tkanivem světa a pářou vše, co jim přijde do cesty. Zastírají nám pohled – vše temné a nejasné odsuzují do smyšleného stavu neexistence, zatímco vše jasné a průzračné je všudypřítomnou, byť nepovšimnutou přítomností.

Rozmotat klubko koloniálních kleteb znamená ponořit se hluboko do ran a postavit se tváří v tvář zuřící horečce, která ve skutečnosti nikdy nepolevila. Je třeba pohroužit se do bohatých tónů nejasnosti a temnoty a odmítnout zavádějící jednoduchost transparentnosti. Někdy to dokonce znamená ponechat slova nevyslovená, kdy negativní prostory potěžkávají kletby, jež vykládají svět jazykem kolonizátora. Jak nám připomíná filozof Édouard Glissant, impulz vykládat kolonizované druhé jednoznačným způsobem je zásadní pro zachování dominance a hegemonie Západu;[1] právě skrze tyto záludné mechanismy jsou pak těla kolonizovaných druhých hodnocena jako neschopná, neinteligentní, primitivní – odsouzená do role věčné poroby, jako excesivní a nedostatečná zároveň; jako by jich bylo příliš mnoho a jako by byla až moc.

Biopolitická topografie, aneb jak se nedostatek stává excesem

Francouzský filozof Michel Foucault během svých přednášek na Collège de France popsal koncept biosíly jakožto „síly, která ovládá tělo i život, či která, chcete-li, ovládá život jako takový – kdy jedním pólem je tělo a druhým pólem je populace“.[2] Biopolitiku pak identifikuje jako způsob vládnutí, jenž vnímá život a jeho vznik jako hlavní arénu pro vykonávání moci. Biopolitika tak podle Foucaulta sehrává zásadní roli v nástupu modernity,[3] jejíž počátek na Západě situuje do 18. století.[4] Toto Foucaultovo pojetí pak rezonuje v díle Giorgia Agambena, jenž přeformulovává ideu tzv. homo sacer – člověka prokletého římským právem v prostoru, který se otevírá konceptualizací biopolitiky.[5] Na základě analýzy vzniku koncentračních táborů za druhé světové války Agamben představuje pojetí „holého života“ coby hraničního prostoru, „zóny nezřetelnosti a neustálé tranzice mezi člověkem a zvířetem, přírodou a kulturou“.[6]

Theodor de Bry, Columbus landing on Hispaniola, litografie. Zdroj: Public Domain, Wikimedia Commons.

Foucault i Agamben ve svých teoretických úvahách zasazují vznik biopolitiky do prostoru moderní Evropy, což je historizace, která byla zpochybňována, byť ne vždy přímo, postkoloniálními a dekoloniálními teoriemi, jež formulovali badatelé globálního Jihu od poloviny dvacátého století. Zavedení režimu, který ovládá těla, populace a ekonomiky, jež se kolem nich utvářejí,[7] byl základním mechanismem pohánějícím projekt kolonialismu, jak si povšimli mimo jiné argentinská filozofka Maria Lugones,[8] portorický sociolog Ramón Grosfoguel,[9] nigerijská feministická vědkyně Oyèrónkẹ́ Oyěwùmí[10] či odborník na afroamerická studia Alexander Weheliye.[11] Široký záběr koloniálního/biopolitického projektu je zřejmý z dokumentačních metod 16. a 17. století, které se snažily vytvořit databázi vědomostí o napadených zemích a kolonizovaných subjektech.[12] Lze ho vysledovat v kódování těl odlišného genderu a rasy jako méněcenných, jež se stalo hlavní doktrínou rozvoje biologie a medicíny i linnéovské taxonomické terminologie.[13] Dodnes rezonuje v dohledu nad lidmi tmavé barvy pleti, který panuje od počátků otroctví po dnešní dramatické scény při letištních bezpečnostních kontrolách či sběr dat při sčítání lidu a jiné technologie.[14] Protože je tělo bílého západního cis-muže konstruováno jako archetyp člověka, jsou ostatní těla konstruována jako abnormální; jsou taxonomizována, dokumentována, klasifikována a konečně produkována jako odchylné, neadekvátní, monstrózní entity – nečitelné, leč hyperviditelné.[15]

Na tomto procesu se historicky podílelo jak umění, tak věda. Obrazy malířů Alberta Eckhouta a Jean-Baptisty Debreta, z nichž první cestoval do Brazílie v sedmnáctém a druhý v devatenáctém století, měly šířit a upevňovat určitou představu o této zemi a jejích obyvatelích v rámci sdílených evropských normativních představ. Oba umělci do kolonie doputovali v rámci snah o dominanci různých evropských mocností – Eckhout patřil k doprovodu Johana Mauritse von Nassau, guvernéra Nizozemské Brazílie, a Debret byl malířem portugalské královské rodiny v době, kdy dvůr přesídlil do Brazílie, aby utekl před Napoleonem. Svými díly přispěli k rodící se taxonomii kolonizovaných subjektů, která je zobrazovala jako odchylné od bílé evropské normy, přičemž jim scházely civilizační atributy Evropanů a zároveň jejich samotná těla překypovala sexualitou a subverzí.[16] Biopolitická vláda osadníků nad těly kolonizovaných tak byla upevňována jako nutné civilizační úsilí, jako řešení přisuzovaného primitivismu. Poslání kolonizace, jak tvrdí tento narativ, je vlastně bohulibé, protože pouze skrze přijetí evropské dominance – kulturní a sociální, ale také sexuální – mohou kolonizované subjekty usilovat o přiblížení se výjimečné lidskosti ztělesněné bělošstvím.

Tělo kolonizovaných se proměňuje v topografii excesů: je jich příliš mnoho, jsou příliš sexuální, jsou příliš intenzivní, příliš vzdálená – což byl zničující terén, ztělesnění evropských úzkostí vůči druhým, jimž jsou přisouzeny atributy rasy a genderu. V reakci na to je potřeba vytvořit hranice – architekturu klecí, které by dokázaly zachytit překypující excesy, jež ohrožují hegemonický řád. Abychom tato těla zkrotili, musíme je měřit, klasifikovat, interpretovat a archivovat; musíme je učinit transparentními. Kletba trvá dál.

Jean-Baptiste Debret, The Dinner, 1839, litografie. Jean-Baptiste Debret (1768–1848) strávil 15 let v Brazílii, kde zachycoval každodenní život společnosti založené na otroctví. Zdroj: Public Domain, Wikimedia Commons.

Architektura klecí

Kletby se těžko setřásají. Lepí se na tělo jako dokonalé lepidlo. I když si myslíme, že se nám jich podařilo zbavit, podivná textura na kůži nám připomene, že tam zatoulané částečky stále drží. Biopolitický režim, jejž přinesla kolonizace, nekončí takzvanou nezávislostí: kapitalismus, přirozený následovník kolonialismu, jde ve svém neutuchajícím hladu po tělech na jedno použití a po laciné práci, ideálně prováděné zdarma, po mrtvolách.

Klece, jež mají zadržet excesy kolonizovaných druhých, mohou mít myriádu podob – od formulářů k imigrantským vízům po medikaci. Jejich základní logika však zůstává stejná: ti, kteří nesou znak koloniality, musí být drženi stranou od ostatních, v pozici podmanění. Ačkoli se je kolonizační diskurz snaží zamaskovat rafinovanými zástěrkami vědecké objektivity či vlády práva, klece přesto prosvítají. 11. července 2017 vedla moderátorka BBC Victoria Derbyshire rozhovor s filantropkou Melindou Gates a s britskou ministryní pro mezinárodní rozvoj Priti Patel v pořadu #VictoriaLIVE.[17] Diskuze se točila kolem antikoncepce, konkrétně kolem iniciativ, které na globálním Jihu organizuje nadace Billa a Melindy Gatesových – jíž předsedá filantropka se svým manželem – spolu s britskou vládou. Gates a Patel tvrdily, že je antikoncepce klíčovým prostředkem, jak na globálním Jihu bojovat s chudobou, protože ženám v těchto oblastech umožňuje pokračovat ve studiu, přispívat místní ekonomice a lépe se postarat o menší, plánované rodiny. Patel navíc prohlásila, že kromě toho, že má růst populace v „rozvojovém světě“ negativní dopad na místní ekonomiku, tak především vytváří přílišný tlak na zdroje ve Velké Británii a vede ke zvýšenému přílivu migrantů do země.

Leták Human Betterment Foundation s názvem Human Sterilization Today, spojený s eugenikou v USA, byl součástí snahy eliminovat plození „nevyhovujících“. Zdroj: Public Domain, Wikimedia Commons.

Rétorika Gates a Patel, jež pojímá chudobu jako přímý důsledek populačního růstu spíše než kýžený důsledek kolonialismu a kapitalismu, není nikterak nová. Jejím zřejmě nejznámějším zastáncem je Thomas Malthus, podobné myšlenky však propagovala celá řada odborníků a veřejných osobností, jako je biolog Paul Ehrlich[18] – podle kterého je environmentální kolaps důsledkem přelidnění a který často a se špatně skrývaným opovržením poukazoval na populační excesy globálního Jihu. Další zastánkyní byla aktivistka Margaret Sanger, jejíž tažení za právo na antikoncepci v USA na počátku dvacátého století bylo založené na domněnce, že mnoho problémů postihujících chudé ženy vnímané jako rasově odlišné bylo způsobeno neregulovanou plodností.[19] Naproti tomu v nedávné době, při volbách v roce 2017, uveřejnila německá ultrapravicová strana Alternative für Deutschland (AfD) volební plakáty se sloganem „Neue Deutsche? Machen wir selber“[20] – „Noví Němci? Uděláme si je sami“ přelepeným přes obrázek bílých těhotných žen – jenž přeformuloval eugenické metody, které převzal nacistický režim a uplatnil je v programech, jako byl Lebensborn.[21] Aktivistická skupina Women in Exile v posledních letech veřejně odsuzovala fakt, že když migrantky a uprchlice žádaly o odstranění antikoncepčních tělísek, němečtí lékaři jejich žádostem nevyhověli.[22] Ve všech případech nalézáme ony klece – v každém slově popisujícím kolonizovaná těla jako excesivní, neschopná kontroly a slušnosti; v každém volání po řízené imigraci; v každé iniciativě prosazující antikoncepci pro určitou skupinu lidí.

Expertky Kalpana Wilson[23] a Laura Briggs[24] zdůrazňují, že metody řízené populace používané na globálním Jihu musíme chápat jako pokračování koloniálního/imperiálního projektu, neboť patologizují sex a reprodukci kolonializovaných subjektů ve prospěch kolonizátorů. V rétorice humanitární pomoci, tak jak ji uplatnily Patel a Gates, jsou dohled nad plodností a sexualitou koloniálních subjektů a zásahy do nich prezentovány jako nutné a prospěšné. Jsou popisovány jako strategie posílení pozice žen a dívek, které mají z této demografické skupiny udělat (špatně placenou) pracovní sílu globálního Jihu. Podobná rétorika je uplatňována také tehdy, když se má zdůvodnit, proč jsou na lidi tmavé pleti žijící v takzvaném „rozvinutém světě“ disproporčně cíleny sterilizační programy a metody kontroly porodnosti, jak dokumentují badatelky Dorothy Roberts,[25] Angela Y. Davis,[26] Elena Gutiérrez,[27] a Anne Hendrixson.[28]

Metaforická klec byla dlouho klecí opravdovou a často ji stavěli ti, kteří se prohlašovali za spojence – což jasně ilustruje případ, kdy bílé americké feministické aktivistky Margaret Sanger a Katherine McCormick podporovaly, finančně i politicky, neetické a vykořisťovatelské medicínské pokusy prováděné na Portorikánkách, které vedly k vývoji antikoncepční pilulky.[29] Byly prováděny v kontextu, jenž vnímal chudobu a nedostatek potravin sužující ostrov jako přímé důsledky přelidnění, a byly jednou z myriády dalších amerických iniciativ, které měly kontrolovat porodnost prostřednictvím sterilizace a dalších antikoncepčních snah.[30] Dehumanizace kolonizovaných druhých je dobře patrná v tom, jak Katherine McCormick, která je sama vědkyní, tvrdila, že aby byl projekt pilulky úspěšný, potřebují „klec plnou ovulujících žen“, aby na nich mohli experimentovat.[31] Portorikánky, podrobené americké koloniální nadvládě, se v rámci této rétoriky staly pouhými těly – těly excesu; malým ostrůvkem, jak poznamenává filozof Paul B. Preciado, „neviditelnou továrnou stojící za luxusním panským sídlem a za bílou emancipovanou středostavovskou americkou hospodyňkou“.[32]

Seržant dělostřelectva Michael Q. Retana, U.S. Marine Corps, USMC Sergeant identifies Baghdaddi city council member with iris scanner, Zdroj: defenslink.mil, Public Domain, Wikimedia Commons.

A tak architektura klecí zůstává, pouze mění tvar. Letos má start-up Microchip Biotech – financovaný nadací Gatesových – uvést na trh mikročipový antikoncepční implantát.[33] Zařízení lze zapnout a vypnout pomocí patentované aplikace a má zůstat aktivní po dobu šestnácti let – oproti třem letům u současně dostupných implantátů. Jak vysvětluje Bill Gates, čip je vyvíjen s ohledem na rozvojový svět spíše než na západní populaci. Hlavní myšlenkou má totiž být, že by tato antikoncepce v těchto regionech představovala „způsob reprodukční spravedlnosti“ spíše než pouhou „volbu životního stylu“.[34] Klece se přestavují: výzkum tohoto zařízení je součástí rozsáhlého antikoncepčního programu prosazovaného nadací Gatesových na globálním Jihu, tak jak jej popsaly Melinda Gates a Priti Patel v rozhovoru pro BBC, který se velmi podobá programu prováděnému v Portoriku v padesátých letech minulého století.

Libování si v excesu, boření klecí

Navzdory všudypřítomným kletbám byla moc koloniality nejednou zpochybněna. Kolonizované národy se dlouho učily vyprávět své vlastní narativy, jež byly trvale vzpurné – neboť opovážlivost je strategií přežití.[35] Já sama se ve svých uměleckých dílech zabývám excesem coby prostorem, kde se setkávají těla, jež neodpovídají eurocentrickým, bílým taxonomickým a biometrickým standardům; prostorem, kde lze narušit dohled nad kolonizovanými těly a kde vzkvétá queer sexualita. V performanci mluveného slova Incantations from a Queer Future (2018) pojímám akt vyslovování slov jako akt kouzlení. V této vícejazyčné site specific performanci vyslovuji v portugalštině, španělštině a angličtině řadu požadavků, odmítnutí a zamyšlení týkajících se biometrické klasifikace těl, nemožnosti národních hranic, násilnosti koloniálních hierarchií a generačních narativů o migraci, které přispěly k roztříštěnosti mé vlastní identity. Pokouším se nalézt spojitosti mezi světy, které se jeví jako neslučitelné – jako je negramotnost mých předků a neexistující doklady o jejich existenci, jejich orální znalosti, jež se tradovaly a jež postupně pohltila moderní doba, či nejistá existence mého vlastního těla uvnitř pevnosti Evropy, závislá na několika tenkých listech papíru a na rozmarech imigračních úředníků.

Fannie Sosa, Cosmic Ass, 2017 (stále probíhá). Publikováno s laskavým svolením autorky.

V performanci záměrně zkoumám jazyky, slova a metody, které jsou pro západního diváka neznámé. Vyslovováním slov a sdílením zkušeností, jež pro někoho mohou být nepochopitelné, se snažím přivést k životu průnik mezi prostory excesů. Odmítnutím požadavků na jednoznačnost se distancuji od koloniálního pohledu. Věřím, že když si budeme libovat v excesu, přijde nová doba. Otevřeme se novým pojetím skutečnosti a budoucnosti, jež spějí ke kolapsu technologií podporujících kolonialitu a kapitalismus. Přijmeme principy podobnosti, které jsou zásadní v boji proti kolonialismu. Pojmenujeme queer identity, které odmítají existenci sevřenou bílými, heteropatriarchálními normami a institucemi.

Tato performance – a s ní celé mé dílo – je samozřejmě jen malým příspěvkem k širšímu a trvalému projektu dekolonizace. Umělci zabývající se navzájem se prostupujícími tématy, jako je migrace, rasa, národnost, gender, sexualita či způsobilost, již dávno pochopili, jak důležitá je vzájemná podobnost lidí, odmítnutí stávajících a vyprávění nových příběhů v rámci konstrukce dekolonizačních praktik. Odmítnutí bělošského cis-hetero-patriarchátu konečně není pouhým aktem distancování se od pokusů definovat člověka tak, že uvede kolonizované druhé do stavu podmanění, ale rovněž aktem afirmace, kdy odmítnutím tohoto univerzalizujícího pohledu dáváme vzniknout novým způsobům existence a vědění. Právě tímto odmítnutím můžeme znovu přijmout exces za vlastní, a převyprávěním skutečnosti vznikne nová doba, kdy můžeme tato těla – těla excesu – nově pojmout po svém. Afro-sudocká umělkyně Fannie Sosa nám v eseji Biohack Is Black připomíná, že strategie dekoloniálního odmítnutí, jež uplatňovaly zotročené africké komunity, byly vlastně metodami biohackingu a akty kyberodporu:

„Když je řeč o kyborzích a biohackerech, mohli bychom například také zmínit černé ženy* nucené rodit dvacet let jedno dítě ročně, rodit na poli a dál na něm pracovat, jež dál tančily za zvuku bubnů a dostávaly orixás na ochranu zdraví. […] Vzpomeňme na matky, jež se dožily 125 let, aby vyprávěly o tom, jak přes třicet let chránily své mateřské mléko, jež musely odevzdávat. Když kojily děti svého pána, žádaly ducha Loa, aby jim zpomalil produkci oxytocinu a prolaktinu, takže když se vrátily k vlastním kojeným dětem, zbylo jim husté mléko, jež bylo určeno k posilnění bílých dětí. Je třeba hovořit o zákonech Jima Crowa, které ženám umožňovaly vykoupit si svobodu po patnácti úspěšných těhotenstvích, což ženy vedlo k tomu, aby posilovaly a uvolňovaly pánevní dno pomocí tanců, jídla a modliteb.“[36]

Tabita Rezaire, The Sugar Walls Teardom, 2017, instalace. Publikováno s laskavým svolením autorky a Goodman Gallery.

Tímto tématem se Fannie Sosa zabývá i ve svém uměleckém díle. Ve videu Cosmic Ass zkoumá vztah mezi twerkováním (a dalšími tanečními tradicemi zaměřenými na pánevní oblast), plodností a ochranou před početím a rozebírá jejich vztah se zkušeností černošství, vědomostí předků a tělesné autonomie. Umělkyně také pořádá „twerkshopy“, jejichž účastnice jsou vedeny k tomu, aby pánevní pohyby vnímaly jako akt příjemného odporu. Poznamenává, že tyto akce „mají více funkcí. Jedna z nich spočívá v předávání tohoto posvátného pohybu, jenž je terapeutický a léčivý, ale myslím, že mým hlavním cílem je vytvářet a udržovat komunitu“.[37] Ačkoli se dílo Fannie Sosy nepopiratelně a důkladně zabývá kletbami a ranami způsobenými kolonialismem, zároveň ukazuje nové, revoluční cesty. Její naprosté odmítnutí politiky respektability, která tak často sužuje hegemonický feminismus (a která, jak poznamenává v díle Cosmic Ass, často vede k odmítnutí twerkování coby právoplatné feministické praktiky), si libuje v excesu přisuzovaném černým tělům. V díle Fannie Sosy se prostor excesu stává prostorem průniku; terénem, kde lze vypátrat a prozkoumat spletité spojitosti mezi rasismem, ableismem a cis-hetero-patriarchátem a kde mohou vzniknout praktiky odmítnutí a odporu.

Luiza Prado de O. Martins, Incantations from a Queer Future, 2018, performance. Publikováno s laskavým svolením autorky.

Podobná témata vyvstávají i v díle francouzsko-guajánsko-dánské umělkyně pracující s novými médii Tabity Rezaire, která v instalaci Sugar Walls Teardom zkoumá často přehlíženou rasistickou historii gynekologie. J. Marion Sims, jehož mnozí považují za „otce“ tohoto oboru, své techniky vyvíjel pomocí experimentů na tělech černých otrokyň na svých léčebných plantážích.[38] Sims si vybíral ženy, které již trpěly vezikovaginálními píštělemi, což je abnormalita, kdy se močový měchýř spojí s dělohou a dochází k močové inkontinenci, vedle mnoha jiných potíží. Píštěle byly často důsledkem příliš dlouhého porodu, k němuž mnohdy docházelo kvůli drsným podmínkám, jimž byly otrokyně v první řadě vystavovány. Sims nepoužíval anestezii a na jedné ze svých svěřenkyň, známé jako Anarcha, provedl na třicet operací. Tabita Rezaire se v díle Sugar Walls Teardom potýká právě s touto bolestnou historií, k níž poznamenala: „Lůna černých žen byla středobodem biomedické ekonomiky. […] Biologická válka vedená proti černým ženám dosud přetrvává v současném farmaceutickém testování, nucených sterilizacích, antikoncepčních experimentech a dalších zlovolných zdravotnických praktikách.“[39] Od diváka pak vyžaduje kritickou reflexi vykořisťování a konzumaci černých těl a černého utrpení ve prospěch druhých. Instalaci tvoří růžové gynekologické křeslo a obrazovka, na níž se odehrává videoesej. Ta vykresluje silný obraz, kde psychedelické barvy a intenzivní devadesátková estetika videa spolu se zářivě radostnou růžovostí křesla a okolních zdí prudce kontrastují s historií utrpení, o němž pojednávají.

Instalace však také vzdává hold Anarše, Betsey, Lucy a nespočtu jiných černých žen a oslavuje ženské lůno jako „původní technologii“.[40] Dílo Tabity Rezaire – podobně jako dílo Fannie Sosy – směřuje k budoucnosti, kterou tvoří komunita a vzájemná výměna a kde potěšení a radost představují zásadní revoluční strategie k prolomení kleteb kolonialismu. Zapatistický mluvčí Subcomandante Galeano v komunikaci s Juanem Villoro Ruizem v roce 2016 podotknul, že „umění nahlíží do nejskrytějších zákoutí člověka a zachraňují jeho esenci […] Umění se na rozdíl od politiky nesnaží opravit stroj. Místo toho dělá něco mnohem subverzivnějšího a znepokojivějšího: ukazuje možnosti jiného světa.“[41] Odvážné, avšak laskavé a starostlivé praktiky dekolonialismu zosobňují nejvíce vzrušující a nejrozvratnější potenciál umění: potenciál vzdělávat, léčit a společně utvářet vizi alternativní, anti-hegemonické, kontextuální budoucnosti. Libujme si ve svých excesech a společně se proměňme v čarodějnice, monstra a kyborgy.

[1] Édouard Glissant, Poetics of Relation, přel. Betsy Wing, Ann Arbor: University of Michigan Press, 1997 (první vydání 1990).

[2] Michel Foucault, Society Must Be Defended. Lectures at the Collège de France, 1975–1976, přel. David Macey, New York: Picador, 2003, s. 253.

[3] Ibidem, s. 143.

[4] Michel Foucault, Security, Territory, Populatio: Lectures at the College De France, 1977–78, Londýn: Palgrave Macmillan, 2009, s. 1, https://www.palgrave.com/gp/book/9781403986528.

[5] Giorgio Agamben, Homo Sacer: Sovereign Power and Bare Life, přel. Daniel Heller-Roazen, Stanford – Calif: Stanford University Press, 1998.

[6] Ibidem, s. 109.

[7] Michelle Murphy, Seizing the Means of Reproduction: Entanglements of Feminism, Health, and Technoscience, Durham, NC: Duke University Press Books, 2012. – Idem, The Economization of Life, audiorozhovor s Léopoldem Lambertem, The Archipelago, https://itunes.apple.com/de/podcast/archipelago/id824889912?mt=2, vyhledáno 23. 1. 2017.

[8] Maria Lugones, Heterosexualism and the Colonial / Modern Gender System, Hypatia XXII, 29. listopadu 2006, č. 1, s. 186–209.

[9] Ramón Grosfoguel, Decolonizing Post-Colonial Studies and Paradigms of Political-Economy: Transmodernity, Decolonial Thinking, and Global Coloniality, TRANSMODERNITY: Journal of Peripheral Cultural Production of the Luso-Hispanic World I, 13. května 2011, č. 1.

[10] Oyèrónkẹ́ Oyěwùmí, The Invention of Women: Making an African Sense of Western Gender Discourses, Minneapolis: University of Minnesota Press, 1997.

[11] Alexander G. Weheliye, Habeas Viscus: Racializing Assemblages, Biopolitics, and Black Feminist Theories of the Human, Duke University Press Books, 2014.

[12] Willem Piso – George Marcgrave, Historia Naturalis Brasiliae, 1648, http://archive.org/details/marcgrave.

[13] Londa Schiebinger, Taxonomy for Human Beings, in: Gill Kirkup (ed.), The Gendered Cyborg: A Reader, Londýn – New York: Routledge spolu s Open University, 2000.

[14] Simone Browne, Dark Matters: On the Surveillance of Blackness, Durham: Duke University Press Books, 2015.

[15] Ibidem.

[16] Rebecca Parker Brienen, Visions of Savage Paradise: Albert Eckhout, Court Painter in Colonial Dutch Brazil, Amsterdam: Amsterdam University Press, 2006, http://www.jstor.org/stable/j.ctt46mzj9.

[17] Melinda Gates – Priti Patel, rozhovor s Victorií Derbyshire, #VictoriaLive, https://www.youtube.com/watch?v=JByDyzmI_Q0.

[18] Paul R. Ehrlich, Population Bomb, New York: Ballantine Books, 1969.

[19] Dorothy Roberts, Killing the Black Body: Race, Reproduction, and the Meaning of Liberty, New York: Vintage Books, 1998.

[20] AfD geht mit zwei verschiedenen Kampagnen in den Bundestagswahlkampf, Die Welt, 6. června 2017, https://www.welt.de/newsticker/news1/article165279055/AfD-geht-mit-zwei-verschiedenen-Kampagnen-in-den-Bundestagswahlkampf.html, vyhledáno 10. 12. 2017.

[21] Nazi Program to Breed Master Race: Lebensborn Children Break Silence, Spiegel Online, 7. Listopadu 2006, http://www.spiegel.de/international/nazi-program-to-breed-master-race-lebensborn-children-break-silence-a-446978.html, vyhledáno 10. 12. 2017.

[22] Geflüchtete Frauen schützen – auch vor strukturellen Gewalt, 26. listopadu 2017, https://www.women-in-exile.net/wp-content/uploads/2013/10/PM-Gefl%C3%BCchtete-Frauen-sch%C3%BCtzen-%E2%80%93-auch-vor-struktureller-Gewalt.pdf, vyhledáno 17. 4. 2018.

[23] Kalpana Wilson, Race, Racism and Development: Interrogating History, Discourse and Practice, Londýn – New York: Zed Books, 2012.

[24] Laura Briggs, Reproducing Empire: Race, Sex, Science, and U.S. Imperialism in Puerto Rico, Berkeley: University of California Press, 2002.

[25] Viz Roberts (pozn. 19).

[26] Angela Y. Davis, Women, Race, & Class, New York: Vintage Books, 1983.

[27] Elena R. Gutiérrez, Fertile Matters: The Politics of Mexican – Origin Women’s Reproduction, Austin: University of Texas Press, 2008.

[28] Anne Hendrixson, Angry Young Men, Veiled Young Women, The Corner House, December 2004, http://www.thecornerhouse.org.uk/resource/angry-young-men-veiled-young-women.

[29] Annette B. Ramírez de Arellano – Conrad Seipp, Colonialism, Catholicism, and Contraception: A History of Birth Control in Puerto Rico, Chapel Hill: The University of North Carolina Press, 2011 (první vydání 1983). – Lara Marks, V. Sexual Chemistry: A History of the Contraceptive Pill, New Haven – Londýn: Yale University Press, 2010 (první vydání 1999).

[30] Viz de Arellano – Seipp (pozn. 29).

[31] Ibidem, s. 107.

[32] Paul B. Preciado, Testo Junkie: Sex, Drugs, and Biopolitics in the Pharmacopornographic Era, přel. Bruce Benderson, New York: The Feminist Press, CUNY, 2013.

[33] Rob Matheson, Major step for implantable drug-delivery device, MIT News, 29. června 2015, http://news.mit.edu/2015/implantable-drug-delivery-microchip-device-0629, vyhledáno 10. 12. 2017.

[34] Dominic Basulto, This Amazing Remote-Controlled Contraceptive Microchip You Implant under Your Skin Is the Future of Medicine, The Washington Post, 17. července 2014, https://www.washingtonpost.com/news/innovations/wp/2014/07/17/this-amazing-remote-controlled-contraceptive-microchip-you-implant-under-your-skin-is-the-future-of-medicine/?utm_term=.7e8bcf013438.

[35] Pedro J. S. Vieira de Oliveira, Border Vocalities, vokální performance, 2018.

[36] Fannie Sosa, Biohack Is Black, in: Daniel Rourke – Morehshin Allahyari (eds.), The 3D Additivist Cookbook, 2017, http://additivism.org/cookbook.

[37] Fannie Sosa, gal-dem in conversation with Fannie Sosa, rozhovor s Juliette Motamed, 10. února 2016, http://www.gal-dem.com/gal-dem-in-conversation-with-fannie-sosa/.

[38] Rachel Dudley, Toward an Understanding of the ‘Medical Plantation’ as a Cultural Location of Disability, Disability Studies Quarterly XXXII, 26. září 2012, č. 4, http://dsq-sds.org/article/view/3248.

[39] Tabita Rezaire, EXOTICTRADE_TABITA REZAIRE, 2017, http://tabitarezaire.com/onewebmedia/EXOTICTRADE_TABITA%20REZAIRE.pdf.

[40] Tabita Rezaire, Sugar Walls Teardom, 2016, https://vimeo.com/171318210, vyhledáno 20. 4. 2018.

[41] Galeano Comandante, Las artes, las ciencias, los pueblos originarios y los sótanos del mundo, Enlace Zapatista (blog), 29. února 2016, http://enlacezapatista.ezln.org.mx/2016/02/28/las-artes-las-ciencias-los-pueblos-originarios-y-los-sotanos-del-mundo/.

PDF ke stažení v české a anglické verzi.