Architektura (skoro) všem

Další z nových stálých expozic v Národní galerii, Architektura všem, otevřela v polovině prosince 2022 a zaměřuje se na prezentaci sbírky NGP. Ladislav Zikmund-Lender se v recenzi zaměřuje na to, co na ochozu Veletržního paláce najdeme, i na to, co zde nakonec chybí, a kriticky se zamýšlí také nad celkovou koncepcí.

Architektura (skoro) všem

Nová expozice poválečné architektury 1956‒1989: Architektura všem zaujme hned několika svými vlastnostmi. Překvapivě neodvozuje svůj chronologický začátek od roku 1945 ani 1948, ale začíná v roce 1956. Její forma je poutavá: má jednoznačně výrazné grafické a architektonické řešení. Prezentuje hlavně již kodifikované architektonické památky s ověřenými hodnotami. A není příliš rozsáhlá.

Výstava, která se rozprostírá na ochozu malé dvorany druhého patra Veletržního paláce, je tvořena z drtivé většiny obsahem sbírky architektury Národní galerie v Praze. V roce 2016 se ke třicátému výročí založení sbírky konala výstava Sen a skutečnost, která ji už z velké části představila: Nelze tedy čekat jiné exponáty, ale spíše rámování do zcela nového narativu. Ten spočívá v začlenění do kontextu architektonického provozu a jeho dobového diskurzu, což zdaleka není málo. Proporce expozice, které by se z hlediska již ustáleného kánonu dějin poválečné architektury i potřeb jeho přehodnocování, mohly zdát trochu zvláštní, jsou tedy dány strukturou sbírky. Ta vznikla v roce 1986, a přestože fragmentárně obsahuje dokumentaci památek architektury před druhou světovou válkou, její hlavní část tvoří právě dokumentace architektury po roce 1945 – archiválie a předměty týkající se architektury předválečné jsou totiž uloženy v Národním technickém muzeu. Aby tak autorky a autoři expozice nepracovali jen s tím, co mají ve sbírce k dispozici, což by znamenalo vynechat významná témata nebo realizace, vypomohli si velkoformátovými fotografiemi architektonických realizací a reprodukcemi jejich plánové dokumentace – ze sbírky i třeba z dobového tisku. Autorky a autoři zvolili fotografie spíše dobové, které neukazují současnou podobu staveb, často zmrzačených vizuálním smogem a dostavbami, vestavbami a necitlivými „revitalizacemi“. Na výstavě tak uvidíme jejich původně zamýšlenou podobu, v níž vyniknou designové, materiálové a technické detaily.

Současnosti se ale autorky a autoři nevyhýbají: V případě komplexu budov tzv. Transgasu a obchodního domu Ještěd v Liberci komentují jejich nedávnou demolici symbolem † a rokem zániku. Nabízí se otázka, nakolik je podobná personifikace neživých staveb vhodná, paradoxně však tento přístup zároveň nedovolí poukázat na to, že se jedná o systémový problém a desítky významných památek poválečné architektury jsou momentálně v ohrožení. Ukazovala to například nedávná výstava NEBOURAT! Podoby brutalismu v Praze (2020), v jejímž organizačním týmu byla taktéž kurátorka Helena Huber-Doudová.

Prezentace kánonu, nebo sbírky?

Pojetí akviziční činnosti sbírky architektury v Národní galerii Praha bylo od počátku zaměřené na doklady individuálního, originálního autorského tvůrčího gesta. Opomenuta tak zůstala typizace v architektuře od šedesátých do osmdesátých let, tedy především výstavba panelových sídlišť, ale i zásahy do menších měst a venkova (samoobsluhy, jejichž typové projekty jsou jako jediné ve výstavě připomenuty, ale dále to byla zdravotní střediska, školy, sídla národních výborů atd.). V expozici, která si klade za cíl ukázat, jak se architektura přibližovala lidem a lid architektuře, jsou tak přítomny jen zástupně skrze sídliště Invalidovna, Lesná a Jižní Město II. Ani tyto příklady však nejdou nijak do hloubky. V případě experimentálních sídlišť není vůbec vysvětleno, v čem experiment spočíval (výstavba bytového zařízení na Invalidovně v roce 1965 to opravdu nebyla). A neodpustím si též poznámku, že proklamovaný finský vzor sídliště Lesná v Brně byl v recentní literatuře vyvrácen.[1] V případě Jižního Města II je pak vyzdvihnut orientační systém od Jiřího Rathouského, zároveň ale chybí kritická odpověď na otázku, proč se jedná o jedno z nejmonstróznějších sídlišť u nás.

Cennými exponáty jsou naopak doklady snahy architektů v druhé polovině osmdesátých let změnit podobu i podmínky architektury u nás. Akce, jako byly výstavy Malovaná architektura, Urbanita 86 a její opakování roku 1988, aktivity skupiny Středotlací, ustanovení Dílny nejmodernějších architektů (1986) a Volného entuziastického sdružení přátel architektury (1987), aktivistická akce proti asanaci Žižkova Petra Krajčiho a Ivana Vavříka v červnu 1989 či protest Pražských matek v květnu 1989 za kvalitu ovzduší v Praze, pocházejí z doby, kdy sbírka architektury již existovala, a jsou významnými doklady i dobře prezentovanými příklady vznikajících kritických iniciativ dané doby.

Do výsledné prezentace se bohužel značně propisuje pragocentrická orientace struktury sbírky. Pražských realizací je v expozici něco přes polovinu, z celkového počtu asi padesáti vystavených projektů mimopražskou architekturu zastupují jen Kolektivní dům v Litvínově, sídliště Lesná, vysílač na Ještědu, obchodní dům Ještěd v Liberci, Prior v Pardubicích, třináct družstevních obchodních domů mimo centra, veslařský kanál v Račicích, hotelový komplex Thermal v Karlových Varech, INGSTAV v Brně, meteorologický radar v Ondřejovicích a návrh na Českou boudu na Sněžce. Náhodný výběr nelze vysvětlit jinak než zastoupením těchto projektů ve sbírce architektury a naplno se tu projevuje nedořešené dilema, zda chce Národní galerie prezentovat kánon poválečných dějin architektury, nebo svou sbírku. Například o Slezsku, které je industriální krajinou právě kvůli závislosti na těžařství a těžkém průmyslu udržovanou státním socialismem, není bohužel v expozici ani zmínka.

„V socialismu je architektura záležitostí každého občana“

Jak se může jevit z výstavní prezentace i doprovodných textů, autoři a autorky expozice jsou přesvědčeni, že v jednotlivých fázích státního socialismu existovaly distinktivní styly tvořené předměty, stavící kulisy běžného života. Zatímco Karel Honzík, autor knihy Architektura všem, jejíž titul převzali autorky a autoři do názvu expozice, byl opačného názoru: Tvrdil, že moderní globalizace a začátek informačního věku tvorbu jednotného životního stylu (dobový pojem byl sloh) znemožnil.[2] Kurátorský tým je přesvědčen, že hlavní kvalitou centrálně řízené výstavby a výroby veškerého interiérového designu byla tvorba distinktivního životního stylu, který byl „shora“ koordinován a usměrňován Ústavem bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Tato silná teze mohla opravdu tvořit inovativní jádro předkládaného vyprávění. Lze namítnout, že reálný dopad ÚBOKu na sortiment a podobu produkce designu je ve výstavě rovněž trochu přeceněn. Expozice navíc tuto ambiciózní tezi nijak přesvědčivě nedokládá, dokonce ani neilustruje. Z běžně dostupného vybavení domácností zde najdeme ale jen dva kusy nábytku: rotangovou židli od Allana Fuchse a segment nábytkové sestavy Universal od Jindřicha Halabaly naplněný drobnějšími spotřebiči a vybavením domácnosti. Čestnou výjimku, která pregnantně ukazuje propojení typizace výstavby s přivedením socialistické modernity do obytného prostoru, je návrh prototypu bytového jádra od Karla Janů z roku 1945. Zajímavé by bylo třeba porovnání s realitou umakartových bytových jader z osmdesátých let. Jistě by bylo možné získat autentický kus, zároveň by takový exponát dovolil ukázat příznačný rozpor mezi ideály a realitou socialistické výstavby i produkce vybavení domácností. Vzhledem k tomu, že leitmotivem expozice mělo být předvedení „životního stylu“ mezi šedesátými a osmdesátými lety, je toto všechno málo. Výsledné sdělení výstavy je však namísto toho redukováno opět na celkem očekávatelnou řadu chef-d’oeuvrů.

Rozpor mezi ideálem a realitou se skrývá i v samotném titulu výstavy. Je převzatý z titulu knihy z roku 1956 od architekta Karla Honzíka. Ten byl nepřehlédnutelným představitelem meziválečné levicové avantgardy a po druhé světové válce se stal hlavním hlasatelem a popularizátorem toho, jak má levicově koncipovaná architektura vypadat i jaké mají být její podmínky. Honzík tvrdil, že „v socialismu je architektura záležitostí každého občana“. Nekritické převzetí titulu může sugerovat, že tomu tak v jednotlivých fázích státního socialismu skutečně bylo, což příliš neodpovídá historické realitě. Potvrzují to i jednotlivé vystavené okruhy a projekty: Architektura byla dál totálním tvůrčím gestem a nástrojem realizace státní politiky komunistické diktatury. Honzíkovo zvolání Architektura všem v titulu jeho knihy však mělo obsáhlý teoretický aparát: autor tvrdil, že do formy architektonického díla vstupuje společnost a její ekonomie jako nejzásadnější prvek, na ní stojí „klima“ (kvalita prostoru), dále pak provoz, materiál, mechanika, technika a technická ekonomie.[3] To vše zastřešuje subjektivní výraz (můžeme si to představit jako umělecký názor architekta), harmonizace a syntéza. Oživení Honzíkova pojetí architektury s sebou přináší nejen znělé dobové heslo, ale také celkem rozsáhlý teoretický aparát, který je v mnohém překonaný. Jeho myšlenky navíc nijak široce nerezonovaly ani ve své době. Vracet se k myšlenkovému světu Karla Honzíka ale není jednoduše neproblematické: Jakkoli je možné jej označit za liberálního teoretika své doby, některé jeho postoje – třeba k mimoevropským kulturám anebo ke kreativní práci žen – jsou z dnešního pohledu v lepším případě úsměvné.

Expozice je vymezena lety 1956 a 1989. Rok 1989 je celkem jasný, otázkou zůstává, co se stalo v roce 1956 tak významného, že je jím vymezen její začátek. Vzhledem k tomu, že první panely patří třem prezentacím Československa na světových výstavách v roce 1958, 1967 a 1970 (prostor jim věnovaný se může právem zdát poněkud přeceněný), mohlo by jít o rok vypsání soutěže na pavilon v Bruselu. Jeho architektura však měla, na rozdíl od vystavených produktů drobného vybavení domácnosti či hraček, v Československu jen omezenou recepci. Daleko zásadnější by mohl být rok 1954, kdy nový tajemník KSSS Nikita Sergejevič Chruščov pronesl na II. všesvazovém sjezdu stavařů a architektů dne 7. prosince proslov s titulem „Zprůmyslněné stavitelství“, známý také jako „Proti plýtvání ve stavebnictví“, který přeorientoval bytovou výstavbu ze socialisticko-klasicistního urbanismu a výzdoby k typizaci stavebních prvků.

Dozvědět se něco, ale radši ne moc

Také se můžeme ptát, jestli je nová přehlídka dějin poválečné architektury v Národní galerii opravdu přístupná všem a zda, jak nabádal Honzík, „hovoří ke spotřebiteli a uživateli“.[4] Je přístupná návštěvnictvu, které plánuje výstavu letmo projít během několika desítek minut. Obsahuje atraktivní předměty, fotografie a krátké, srozumitelné a sdělné úvodní texty jednotlivých oddílů. Na své si přijdou ale i zájemkyně a zájemci o hlubší proniknutí do tématu expozice. Mohou zde plodně strávit hodiny v úvahách nad výše zmíněným, rozšiřující materiál je ale (zatím[5]) obsažen jen ve dvou médiích: dlouhých videích a textech – medailonech jednotlivých staveb, projektů, tvůrkyň i tvůrců. Architektonické řešení pak nelze hodnotit jako příliš zdařilé, paneláž výrazných tvarů a barev je odvozena od jednotlivých forem prezentované architektury. Výstavní design tak často zastiňuje samotný vystavený materiál – symbolicky i doslovně.

Pokud čekáme srozumitelný, nenáročný a trochu povrchní přehled o významných stavbách a okolnostech jejich vzniku, prioritách socialistické výstavby a organizaci architektonické tvorby, odejdeme spokojeni. Pokud čekáme náročnější přehodnocení dosavadního kánonu či předvedení neotřelých tezí a pohledů, natož proklamovanou mezinárodní komparaci, uspokojeni nebudeme. I tyto cíle lze naplnit návštěvnicky přístupným způsobem: Třeba přistoupit na dobovou rétoriku o rozvoji měst a o bytové výstavbě a ukázat, v čem v této době uspěla a v čem selhala. Ukázal by se tím i na první pohled zřejmý rozdíl vůči roli státu v dnešní výstavbě. To, že se v samotné expozici dostatečně neprojevila v úvodním textu celkem jasně formulovaná názorová pozice autorů a autorek, vede k nejasnému dojmu, který si odnesou ty návštěvnice a ti návštěvníci přicházející do Veletržního paláce bez potřebného předporozumění. Vyloučená tak zůstane celá skupina zahraničních divaček a diváků, pro něž půjde o první a současně často i poslední kontakt s českou a moravskou poválečnou architekturou a na něž by centrální muzejní instituce neměla (a nesmí) zapomínat.

1956–1989: Architektura všem / kurátorský tým: Helena Huber-Doudová, Matěj Strnad (filmové materiály), Ester Klingerová a Nikola Zahrádková (spolupráce na textech) / Veletržní palác – Národní galerie Praha / Praha / stálá expozice

[1] Srov. Adam Guzdek, Brněnský fenomén Lesná, Brno 2022, s. 62. Jedná se ale o rozpracovanou dizertační práci z roku 2015, která je veřejně přístupná.

[2] Karel Honzík, Tvorba životního slohu, Praha 1946, s. 35–54.

[3] Karel Honzík, Tvorba životního slohu, Praha 1946, s. 28–30.

[4] Karel Honzík a kol., Věci kolem nás, Praha 1961, s. 11.

[5] Brzy by měl k expozici vyjít i katalog, který ovšem dosud není k dispozici.

Foto: Národní galerie Praha