Někdo to rád horké

Výstava připravená speciálně pro týden, kdy probíhá Prague Pride, je zvláštním výstavním formátem, blížícím se pop-up přehlídce. Má ale zároveň všechny atributy standardní výstavy: koncepci, úvodní text, rozšířené popisky, to vše v češtině i angličtině. Kurátorský statement se může zdát na první pohled trochu vágní: chce ukázat obsah pojmu rodina – který je hlavním tématem letošního festivalu – v širším, rozmanitém pojetí. Vymezuje se tak vůči ultrakonzervativním entitám od lidoveckých politiků po jurodivé představitele a představitelky Aliance pro rodinu. Doslova netradiční pojem rodiny podle kurátorů „neoddělitelně souvisí s těmi nejosobnějšími a nejintimnějšími fenomény lidského života, které lze prožívat v mnoha různých podobách. Patří mezi ně bezpochyby domov, kořeny, soukromí, osobní identita nebo vztah člověka k sobě samému“. Pokud chápeme nutnost odluky církevních pravidel a hodnot od státu, univerzálnost a nedělitelnost lidských a občanských práv a další demokratické výdobytky, může se nám to zdát i trochu banální. Pokud se ovšem stala normou neustálá masáž neexistujícím modelem cis muže, cis ženy a jejich společných, biologických dětí jako jediného správného modelu rodiny, či dokonce nesmyslně jako historické danosti, nelze než proti tomu jasně ukázat, že svět je složitější, a to pro drtivou většinu z nás.

Na výstavě najdeme díla osmi vystavujících. Jednotlivá díla daleko lépe vyjadřují, co kurátoři tím rozšiřováním pojmu mysleli. Témata osobního prostoru, smyslového vnímání, každodennosti i událostí, které se na dlouho zapíší do naší emoční paměti, zpracovává kresba Jaro Vargy nebo multimediální instalace Ezry Šimek. Šimek v deníkovém záznamu, který je kvintesencí každodennosti, žánrem zaznamenávání spíše insignifikantních detailů našich životů, přechází od jejich líčení (popis toho, jak se jednoho večera chystal*a jít spát) k tomu, jak se dozvěděl*a o teroristickém, homofobně motivovaném útoku na klub Tepláreň v Bratislavě 12. října 2022, jehož oběťmi se stali mladí queer lidé Matúš Horváth a Juraj Vankulovič, a jaké trauma to v ní*něm vyvolalo. Barbora Kleinhamplová vystavila silikonové odlitky těl v různých barvách, které mohou, jak uvádí kurátoři, evokovat možnost oblékání identit, ale mohou také odrážet navýsost aktuální diskusi o rozdílech mezi biologickým a sociálním, tedy že nezáleží na vnějších tvarech částí našeho těla, ale otázka biologického pohlaví i sociálního genderu je daleko složitější a obě kategorie mají mnohem víc variant, než jsou dva póly. Multimediální obraz Jana Duriny (fotografie kombinovaná s předměty) s názvem I Was Going To Be a Great Person hlavnímu tématu výstavy trochu uniká. Aspekt smrti a pohřební vizuality obsažený v zabodnuté dýce a náhrobní typografii má podle kurátorů představovat „rozměr tragické výpovědi o zmařených šancích a ztracených iluzích, tak příznačných (nejen) pro queer lidi“. Aspekt trochu creepy radosti představuje instalace plyšových bytostí Jana Matýska. Menší část výstavy v patře obsahuje díla Marie Lukáčové Vlčí kořen a Marka Thera Welt der Bauern doplněné autorovými kresbami. Obě díla se obrací do tradic, vztahu k místu v případě Thera a k folklóru v případě Lukáčové. Therovo formálně dokonalé video doplněné drobnokresbami a Lukáčové rozměrné textilními objekty vytvářejí v malé místnosti dobrý kontrast.

Dalo by se usuzovat, že daleko větší překážky, které queer lidé pro udržení, založení či vytvoření jakékoli formy rodiny mají, jsou historicky součástí oněch zmařených šancí a ztracených iluzí, jeví se mi to ale jako už příliš složitá konstrukce. Kurátoři se snažili nicméně ukázat, že vytváření rodin, ať už biologických, nebo tzv. zvolených (těsné nebiologické vazby vzniklé socializací nahrazující biologické rodiny), je závislé na spoustě dalších témat, jako je dostupnost bydlení pro queer lidi (kteří daleko častěji přicházejí o dědičně předávaný nemovitý majetek), vazby na domov, krajinu, vyjednávání osobního prostoru a vlastní role (anglický pojem becoming). Volba některých děl se ale od hlavního tématu vzdaluje příliš, jako by téma výstavy bylo jen vnějším požadavkem organizátorstva festivalu.

Výstava je protkaná dílem Michala Durdy, které obsahuje u vstupu umístěný manifest, popsanou tabuli přes celou stěnu a kartonové transparenty rozmístěné na schodišti u východu, které útočí na pinkwashingové pojetí pridových festivalů v západním světě, jejich častou neetickou podporu korporací i ambasád států s eufemisticky řečeno problematickými imperialistickými praktikami. To vytváří homonormativní obraz, tedy obraz queer lidí upravený tak, aby vyhovoval heteronormativním normám a požadavkům: klíčový důraz je tu totiž často kladen na spotřebu. Organizace Prague Pride, Jsme fér a další, zasazující se o narovnání práv, jejichž agenda se v posledních dvaceti letech zaměřila především na oblast rodinných práv, tento obraz nejspíš nevědomky spoluvytvářejí. V tomto kontextu je zařazení Durdova kritického díla trochu zarážející: výstava je totiž hlavní výstavní událostí festivalu, kterou Prague Pride během festivalu denně propaguje. Durdův projekt otvírá otázku, komu je výstava vlastně určena: pokud má, jak vyplývá z kontextu, otevřít mysl široké veřejnosti v otázkách pojetí rodiny, rodu a intimity, pak je forma kritiky směřující dovnitř queer aktivismu trochu na hraně, protože používá urážlivý slovník („buzna“, „řiťolíz“, „kuřbuřti“ atp.), jakkoli je její obsah více než legitimní. Samozřejmě nelze očekávat, že když jde o hlavní, oficiální program festivalu, nesmí být jeho obsah jakkoli kritický. Účastí na výstavě se ale autorstvo stává součástí platformy festivalu, ať se jim to líbí, nebo ne, nepromlouvá tedy z neutrální pozice mimo tuto platformu.

Kurátorovaná výstava ale hlavní vyznění, které si stanovila, naplňuje. Kurátoři víceméně ve všech rozšířených popiskách přesvědčivě vysvětlují, proč se to které dílo rozhodli zařadit a jaké pozice zde reprezentuje. Ohledně popisek je nutné poznamenat, že velikost fontu v popiskách, které jsou navíc transparentní a nejsou nalepeny vždy na hladké, světlé zdi, ale třeba také na dřevě s výraznou kresbou, i v úvodním manifestu Michala Durdy je všechno, jen ne inkluzivní. Kurátoři dobře pracují s velmi komplikovaným a roztříštěným prostorem, nesnaží se ho ani zamaskovat, ani přebít. Díla jsou v něm zasazena citlivě a funkčně. U výstavy v rámci festivalu typu Prague Pride můžeme mít zvýšená očekávání co do reprezentace různých médií i identitárních pozic, v čemž výstava naplnila všechna očekávání co do zastoupených témat i identit umělectva. Výběr vystavujících je zbytečně pragocentrický, tři vystavující ze Slovenska známe také především z pražského prostředí, kde se pohybují nebo vystavují. V Brně a v regionálních scénách by totiž bylo možné najít další tvůrce*kyně, kteří a které by měli k tématu zajímavé příspěvky. Může to být dobrý námět pro příští ročníky.

Trochu pyšně se pak jeví prohlášení, že výstava současného umění je jednou z novinek letošního festivalu. Výstavy současného umění byly součástí Prague Pride vždycky, třeba v podobě různých kolektivních či monografických výstav, jen loni to byla skvělá výstava Art. Do. Drag v Artivist.Lab nebo výstava ukrajinského umělce Antona Shebetka v Pride Gallery, v začátcích to byly třeba kurátorované výstavy Transgender Me v NoD a v DOXu. Oba kurátoři mají historické vzdělání, proto se absence historické reflexe vlastní pozice těžko přehlíží. V případě queer komunit je kolektivní paměť ohrožena mnohem víc než u různých mainstreamových komunit, proto je nutné dbát na kontinuitu a navazování na vlastní tradice: témata se pak necyklí, neustále neotvírají, ale je možné v nich navazovat na předchozí počiny a posouvat se.

Michal Durda, Jan Durina, Barbora Kleinhamplová, Marie Lukáčová, Jan Matýsek, Ezra Šimek, Mark Ther, Jaro Varga: Caution Hot / kurátoři: Matěj Forejt a Pavel Liška / Galerie Langhans / Praha / 5.–11. 8. 2024

Foto: Alžběta Ivančeková, Prague Pride