Civilizovaný feminismus je queer!

Obsáhlý a propracovaný výstavní projekt Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury, který je prezentován v brněnském Místodržitelském paláci, vyvolal mnoho diskuzí o současném výstavnictví a feminismu. Ladislav Zikmund-Lender reaguje ve svém komentáři na opominutí queer narativu v souvislosti s některými osobnostmi představenými v rámci výstavy.

Civilizovaný feminismus je queer!

V brněnském Místodržitelském paláci Moravské galerie byla dne 7. října 2021 otevřena výstava Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury. Jejími autorkami jsou historička umění Martina Pachmanová a historička filmové tvorby Kateřina Svatoňová. Obě mají za sebou úctyhodný a přesvědčivý výčet výstavních i publikačních projektů, které jsou již kanonickými milníky feministické kritiky vizuální kultury 20. století. Kateřina Svatoňová je spoluautorkou souběžně probíhající výstavy o Ester Krumbachové v ani ne pět set metrů vzdáleném Domě umění. Autorky této výstavy, Svatoňová a Edith Jeřábková, se na adresu Krumbachové kulturní produkce ve výstavě explicitně vyjadřují, že v mnohém reprezentovala principy queer subverze, přestože sama tvůrkyně se identifikovala jako heterosexuální žena. Ukazují tak, že historickou feministickou látku lze nahlížet z queer inkluzivní perspektivy a že koncept queer má nejen povahu identitárního instrumentu, ale lze jej považovat za legitimní kulturní strategii.

Jak ukazují rozsáhlé recenze výstavy Civilizovaná žena od Julie Secklehner v Art+Antiques a především Marianny Placákové na Artalku, koncept civilizované ženy představoval na jedné straně emancipační potenciál, který rámoval aplikaci nového egalitářského legislativního rámce Československa, současně však byl novým setem estetických pravidel, které byly od ženy požadovány, aby jí odkázaly do muži definovaných prostor, fyzických i symbolických. Dá se pochopit, že autorky upřednostnily strukturované ukazování toho, jak tento ideál naplňovaly ženy, které si jeho konzumní složku mohly dovolit, namísto toho, aby odpovídaly na méně příjemné otázky, koho takto mediálně a obchodně prosazovaný ideál civilizované ženy vylučoval. Samotné autorky Martina Pachmanová a Kateřina Svatoňová se nepochybně vydaly na dobrou cestu, když i v tiskové zprávě výstavy deklarují, že ženská identita v pojetí této nové ženskosti „potvrzovala patriarchální a heterosexuální model společenského a kulturního uspořádání a měnila se v plochou mediální hračku.“

Tento předpoklad se jim dokonce podařilo i vtělit do samotné výstavy. Do sekce, věnované „zdravému tělu“ civilizované ženy zařadily knihu lesbické autorky Lídy Merlínové Zdenin světový rekord, která pojednává o fenomenálním úspěchu českého atleta Zdeňka Koubka, který dosáhl světového rekordu v běhu na 80 a 800 m. Přítomnost Koubka, trans-muže, a Merlínové, lesbické novinářky a spisovatelky, mohla velmi dobře demonstrovat, nakolik byl ideál civilizované ženy skutečně heterosexistický a o co komplikovanější byla emancipace LBTQ+ žen. Tento potenciál bohužel poněkud zastiňuje fakt, že se jmenovaný artefakt autorky výstavy rozhodly umístit do rohu výstavní místnosti stranou hlavního narativu a neopatřily ho jakýmkoli vysvětlujícím komentářem, jeho neheteronormativní povahu tedy mohli rozklíčovat jen návštěvníci a návštěvnice, znalí a znalé jeho historického kontextu.

Dalo by se namítnout, že autorky nechtěly komplikovat hlavní narativ své výstavy, případně s ním nechtěly vstupovat do politicky konzervativně orientované instituce, jakkoli by to bylo i vzhledem k úvodní deklaraci o heterosexismu pro kritické zhodnocení odkazu „civilizované ženy“ potřeba. Problém však nastává při četbě monumentálního katalogu, který k výstavě sestavila sama Pachmanová a přizvala k tvorbě jednotlivých kapitol a biografických medailonů další autory a autorky. Do souvislého výkladu jednotlivých témat pojednávajících o konstrukci, reprodukci i reflexi ideálu civilizované ženy jsou vloženy životopisné medailony jednotlivých tvůrkyň a/či protagonistek tohoto obrazu. Na stranách 372‒373 je i podrobná biografie Zdeňka Koubka, bezesporu významného sportovce a průkopníka práv na vlastní sebeurčení transosob u nás. V knize je však o něm referováno výhradně v ženském rodě a kapitola se zabývá jeho působením a mediálním obrazem pouze do roku 1936, kdy Zdeněk Koubek prošel změnou pohlaví.

Tím, že se autorka rozhodla nerespektovat Koubkovo právo na sebeurčení, jež je třeba na rozdíl od Toyen vyjádřeno zcela jednoznačně, a tím, že se systematicky dopouští jeho misgenderingu a deadnamingu, tedy využívání genderu a označení z doby před změnou pohlaví, ukazují, že si sice uvědomují, že civilizovaná žena byl koncept heterosexistický, ale zůstávají na půli cesty. Je tím popíráno současné paradigma sociální vědy spočívající v tom, že gender je sociálně konstruované spektrum, vyjádřené již přesvědčivě odůvodněným aforismem Simone de Beauvoir z knihy Druhé pohlaví z roku 1949, který ukazoval, že nerovnost žen má strukturální povahu a nebude odstraněna, dokud nebude odstraněn celý systém vytvářející nerovnosti. Beauvoir ukázala, že do tohoto systému patří veškeré příčiny i symptomy, tedy včetně jazyka, který není nikdy mocensky neutrální. Je pak legitimní se ptát, proč tento předpoklad feministicky orientované autorky odmítají a proč toto právo na sebeurčení a rozhodování o vlastním těle přiznávají cis ženám, ale v konečném důsledku ne trans lidem. Patrně nevědomky se tak řadí do poměrně marginálního tábora feminismu, označovaném zkratkou TERF, trans-exclusionary radical feminism, tedy menšiny žen, jež argumentaci pro zrovnoprávnění žen staví na biologické determinaci ženské identity, která je exkluzivní a neměnná. Že se systematicky projevovaná transfobie a současně takto založená feministická pozice nevylučují, dokládají kontroverze kolem výroku J. K. Rowling v posledních dvaceti letech. Argument, že nelze být transfobní, když je promlouvající osoba feminist(k)a, tak nemá šanci obstát.

V konečném důsledku by pak totiž Zdeněk Koubek musel z projektu, zaměřeného na konstrukci a prosazování nového ideálu ženství, jenž byl mezi válkami rozhodně založen na esencialistické determinaci, vypadnout, protože jeho sebeurčení nebylo ženské.

Je neudržitelné, aby se feminismus a queer teorie vylučovaly. Feministická teoretička Mimi Marinucci ve své knize Feminism is Queer nabádá, abychom používali perspektivu queer feminismu, v němž vidí „aplikace queer perspektiv nahlížení na gender, sex a sexualitu na předmět zájmu feministické teorie“ a odmítnutí binarit v oblasti sexuality i genderu. „Queer feminismus přináší jak queer orientaci do feministické teorie, tak feministickou orientaci do queer teorie,“[1] píše Marinucci. Jak ostatně ukazuje závěr Marinucci, pojednávající o tom, jak aplikovat východiska queer feminismu do výzkumu sociálních věd, díky queer feminismu by bylo možné ideál civilizované ženy nejen účinně zkritizovat, ale také se mu docela dobře vysmát.

Deadnaming a misgendering Zdeňka Koubka ve výstavě Civilizovaná žena má dalekosáhlé důsledky. Právě feministická teorie a historie si musí být vědoma toho, že na reprezentaci záleží, protože jde o mocenský, obousměrný akt. A jak ukazuje už od devadesátých let řada feministických teoretiček, i feministická reprezentace dokáže být problematická, protože rozšiřuje pole legitimní reprezentace jen o emancipační strategie západních, bílých, heterosexuálních cis žen, namísto toho, aby se zaobírala specifikami útlaku a absence reprezentace či mis-reprezentace „jiných“ skupin, nezapadajících do patriarchálního normativu, a legitimizací „jiných“ agencí reprezentace, než jsou účely sloužící západním, bílým, heterosexuálním cis ženám.[2]

Jsou to ale pozitivní vzory – v mediální/vizuální reprezentaci i v obrazu a diskurzu historie, protože ani estetická reprezentace není nepolitická, které se podílejí na konstrukci identity menšin, a roste z nich jejich emancipační potenciál. Jedinečnost, jinakost, úspěchy a štěstí vzorů, jako byl Zdeněk Koubek, ale i jejich selhání, trápení, neštěstí, odmítnutí okolí, dysfunkčnost jejich vztahů a překážky, jež musely překonat, může být doslova zdrojem životní síly pro trans lidi dnes. Použití nerespektujícího jazyka vůči pětatřicet let mrtvému Koubkovi bohužel funguje jako předvedení ignorance a disrespektu vůči jedné z queer komunit, tedy queer komunitě jako celku, i v současnosti, jakkoli to autorky výstavy nemusely zamýšlet.

Čtvrtá vlna feminismu zdůraznila ve veřejné diskuzi problém institucionálního patriarchátu, systémovost nerovností a útlaku a intersekcionalitu. Je povinností privilegovaných představitelek a představitelů institucionalizovaného světa umění se zamýšlet nejen nad společenskými problémy, nerovnostmi a jejich kontexty, které se jich osobně týkají, ale (a hlavně) nad těmi, které se jich osobně netýkají a které jsou specifické pro méně privilegované skupiny a jedince. Pokud máme přístup k promlouvání skrz komunikační média, jako jsou knihy, časopisy, noviny, výstavy, performance, veřejné diskuse atd., nezbavíme se zodpovědnosti za reprezentaci „jiných“, kteří tento přístup nemají.

Není mým cílem ukazovat na autorky výstavy Civilizovaná žena jako na ignorantky a představitelky TERF hnutí. Co bych chtěl, je uvědomění na institucionální úrovni, že neheterosexuální, queer a trans lidstvo bylo a je všudypřítomné vždy a všude a badatelky a badatelé, kteří a které jsou vůči jejich životní zkušenosti senzitivní, jsou potřební, a dokonce nezbytní ve všech badatelských týmech společenských věd.

[1] Mimi Marinucci, Feminism is Queer: The Intimate Connection Between Queer and Feminist Theory, Londýn a New York: Zed Books, 2016, s. 139‒140.

[2] K tomu srov. Amy Hinterberger, Feminism and the Politics of Representation: Towards a Critical and Ethical Encounter with “Others”, Journal of International Women's Studies, 2005, Vol. 8, Issue 2, article 7, on-line: https://vc.bridgew.edu/cgi/viewcontent.cgi?referer=&httpsredir=1&article=1380&context=jiws.

Foto: Ladislav Zikmund-Lender