Poválečná architektura s politikou a bez politiky

V nedávné době vyšly dvě knihy o architektuře vzniklé za socialismu, jež mají mnoho společného, ale také mezi nimi najdeme řadu rozdílů. První z nich je opus magnum Architektura 58–89 a druhou naopak nenápadná knížka Budoucnost je skryta v přítomnosti. Ladislav Zikmund-Lender se rozhodl porovnat oba přístupy a zjistit, jestli mohou obě knihy fungovat jako určité doplnění. 

Poválečná architektura s politikou a bez politiky

Nápad srovnat mediálně velmi exponovaný publikační projekt Vladimira 518 a jeho nakladatelství BiggBoss Architektura 58–89 1 a 2 a česko-anglickou kolektivní monografii Budoucnost je skryta v přítomnosti editorek Veroniky Rollové a Karolíny Jirkalové se nejprve jevil jako dobrý nápad: knihy jsou nápadně kontrastní ve svém koncepčním pojetí i výpravě, ale mají stejný předmět zájmu. Už na druhý pohled se to ale jako zas tak dobrý nápad nejeví – odlišností je totiž až příliš mnoho.

Dvoudílná kniha Architektura 58–89 je nezpochybnitelně krásná: Obsahuje neokoukané reprodukce dobových fotografií a plánů, tištěných na mimořádně kvalitní papír, a dobrou knihařskou práci. Dojem vytváří především grafická úprava studia Petra Bosáka a Roberta Jansy z 20YY Designers. Úprava knihy Budoucnost je skryta v přítomnosti, která je součástí čtyř knih, jež jsou výstupem z projektu programu Národní a kulturní identity (NAKI II) a mají stejný vizuál a formát, je mnohem skromnější. Má spíše užitný charakter a autorkami grafické podoby jsou Tereza Hejmová a Kristýna Žáčková. Méně reprezentativní forma druhé jmenované publikace je až skoro na škodu. Mohlo by se jevit, že se jedná spíš o nějaké pracovní vydání, výsledky průběžného výzkumu nebo sborník, zaměřený dovnitř vědecké komunity. Při podrobnějším seznámení s obsahem se ale záhy ukáže, že opak je pravdou. Na „pracovním“ a utilitárním charakteru podoby knihy z nakladatelství UMPRUM je ale sympatické to, že je nepochybně environmentálně daleko uvědomělejší než počin BiggBossu. I tento aspekt bychom měli začít zahrnovat do hodnocení kulturní produkce. Kniha Architektura 58–89 je nepochybně mezinárodně srovnatelným dílem, řadícím se v nejlepším smyslu do kategorie knih na konferenční stolky, avšak je otázka, zda je v době environmentální katastrofy tento žánr ještě obhajitelný.[1]

Aktivismus bez politiky?

Dvousvazková kniha Architektura 58–89 má na první pohled jasnou koncepci: obsahuje čtyřicet tři medailonů architektonických tvůrců, tvůrkyň, tvůrčích partnerství, kolektivů a útvarů, devět rozhovorů a tři autorské texty (editorský a ediční úvod Vladimira 518, texty Miroslava Petříčka a Rostislava Vaňka). Z dvaapadesáti jmen, tvořících zmiňované autority, jsou jen čtyři ženy, a v případě tvůrčích kolektivů, jako je Sial a Lo-tech, jsou zmíněny pouze dvě ženy: Lidmila Švarcová, členka Sialu, a Helena Jiskrová, která se nejprve v roce 1969 stala členkou Školky Sialu, Lo-tech tvořili jen muži. V rozhovorech se objevuje pouze jedna architektka, Zdenka Nováková. Na rozdíl od druhé zmíněné knihy Budoucnost je skryta v přítomnosti je tato nerovnost reflektována pouze několika odpověďmi Zdeňky Novákové, ale nikde nenajdeme ani krátké zamyšlení nad tím, že ženská emancipace i přes proklamace socialistického režimu byla po celou dobu jeho trvání značně ambivalentní a její strukturální příčina na poli architektury je stejná jako dnes: Ženy sice ke studiu architektury mají přístup a ve výkonu povolání jim nikdo nebrání, avšak čím vyšší stupeň vzdělání a čím vyšší kariérní pozice, tím je jich méně a méně, respektive najdeme je v méně viditelných, mechaničtějších, pečujících a infrastrukturních rolích. Klára Brůhová ve své kapitole věnované tomuto tématu v knize Budoucnost je skryta v přítomnosti přináší statistická data, přesné argumenty a podrobnější analýzy přístupu a uplatnění žen v jednotlivých fázích trvání státního socialismu.

Vladimir 518 ve svém úvodním textu, který jako jediný poskytuje určitý klíč k pojetí publikace a k výběru jmen a témat, tedy proporcím, které jsou komu a čemu věnovány, obšírně zabývá svou osobní cestou k poválečnému architektonickému dědictví. To je třeba rozhodně ocenit, protože to může navést čtenáře a čtenářky, kteří a které jsou třeba na rozpacích nebo nevědí, jak si takový vztah vytvořit. V druhé části úvodu se zabývá koncepčními otázkami: časovým vymezením, prostorovým vymezením, výběrem jmen, výběrem autorů a autorek, volbou rozhovorů a výběrem obrazové složky knihy. Některé pasáže jsou přesvědčivé, jiné méně: třeba volba spodní hranice časového rámce (rok 1958) je vysvětlena jen vágním konstatováním, že jde o datum „pro tematické jádro námi sledovaných fenoménů skutečně zcela zásadní.“ (s. 21) Rozhodnutí věnovat se jen území současného Česka (v rámci Československa) je sice z hlediska institucionálního (ne)ukotvení pochopitelné,[2] přesto v takto zeširoka pojaté knize, která má ambicí být základní literaturou pro dané téma, těžko obhajitelné.

Vladimir 518 si je vědom toho, že upřednostnil „chronologii osobností, a ne jevů, témat či fenoménů v rámci sledovaného období.“ (s. 21) S touto zcela legitimní volbou je v rozporu tvrzení jednoho z autorů, historika architektury Jakuba Potůčka, který o počinu tvrdí, že „nabízí trochu jiný úhel pohledu než ten klasický kunsthistorický.“ Vladimir 518 totiž zvolil bytostně kunsthistorický klíč k vyprávění vývoje architektury, a sice biografickou metodu. Řazení tvůrčích životopisů do chronologického sledu je vedle žánru průvodců dokonce nejstarší a nejtradičnější uměleckohistorickou metodou. Protože ale svěřil napsání jednotlivých hesel do rukou profesionálních historiček a historiků architektury, texty mají vysokou odbornou úroveň (jsou vybaveny standardním a většinou rozsáhlým vědeckým aparátem) a v drtivé většině případů vycházejí z původního archivního výzkumu a znalosti dobového diskurzu, zasazují tvůrčí biografie do širších kontextů a věnují se obecnějším dobovým problémům a fenoménům architektury a designu, jako jsou třeba pohyby v architektonické typologii.[3]

Z tohoto hlediska kniha uspokojuje a převyšuje jak vědecké, tak popularizační nároky, což není málo. Řazení biografických medailonů však pomáhá zastřít a znejasnit jednu nutnou otázku: Jaký je vlastně vztah editora, autorů a autorek k politice: tehdejší i současné? Je možné odsuzovat paušálně období let 1958–1989 jako dobu nesvobody, režimního útlaku a totality a současně považovat tehdejší architekturu a územní plánování za kvalitní, jak Vladimir 518 opakovaně veřejně deklaruje? Není k tomu nutné vytvořit poměrně složitou myšlenkovou operaci zaujetí koherentního stanoviska vůči minulosti a otevřít nezbytnou debatu o vztahu architektury a politiky v době socialistické totality a přidat tak k biografiím a vzpomínkám i historicky rekonstruované (a samozřejmě ne vždy příjemné) dodatky o tom, jak, kdo a proč vyjednával v rámci své profese s politickými strukturami? Výpovědi na toto téma obsažené v rozhovorech sice mohou být cenné, ale historickou práci nemohou nahradit, pouze doplnit. Paměť totiž může být nepřesná, nebo dokonce v přímém rozporu s historickým hodnocením.

Architektura jako biomoc

Kniha Budoucnost je skryta v přítomnosti je v těchto otázkách ambicióznější, už proto, že vychází v rámci zmíněného projektu NAKI II „Architektura a česká politika“ a má podtitul Architektura a česká politika 1945–1989. Knize předcházely publikace věnované vztahu architektury a politiky 19. století a období 1918–1945. Řadu brzy uzavře ještě kniha Ztracená vláda věcí tvých se k tobě navrátí: Architektura a česká politika po roce 1989 editora Cyrila Říhy. Zatímco koncepce prvních dvou knih, věnovaných 19. století a meziválečné době, byla více provázaná – autorky a autoři se věnovali reprezentaci hlavy státu, budování sídel státních institucí či projevu „sociálního smíru“ ve výstavbě pro různé ekonomické třídy, přítomná kniha věnovaná poválečné architektuře tato témata neobsahuje. Jak editorky knihy, Veronika Rollová a Karolina Jirkalová vysvětlují v úvodu, název knihy je převzat z publikace Otakara Nového Konce velkoměsta a vyjadřuje prospektivní orientaci architektury a plánování, které měly nejen vytvořit kulisy, ale aktivně utvářet transformaci v beztřídní svět. Jak nasvědčuje seznam referencí v úvodu, autorský tým se ztotožňuje s těmi historiky politických a hospodářských dějin (Matěj Spurný, Vítězslav Sommer, Jan Mervart, Jiří Růžička), kteří vnímají vztahy formující státní socialismus komplikovaněji než ti, kteří ho apriorně a principiálně odmítají.

Poučení diskurzem a často kontroverzemi o hodnocení doby státního socialismu uvnitř historické vědy se stalo autorkám a autorům nezbytným základem, aby se mohli věnovat dosud nezpracovaným tématům, dotýkajícím se architektury a urbánního a krajinného plánování, ale i každodennosti a infrastruktury architektonické profese.

Na začátku tak najdeme kapitolu o pojmosloví a jeho politickém rámování. Na dřívější výzkumy a teze Venduly Hnídkové navazuje Marcela Hanáčková, když se ptá, co bylo národního, co bylo moderního a co bylo socialistického na socialistickém realismu padesátých let, a svůj výklad zasazuje nejen do rekonstrukce vývoje idejí a ideologií, ale také do politiky výstavnictví a institucionálních struktur. Do různých teorií utopií včleňuje vývoj socialistických představ o budoucnosti Vojtěch Märc. Politice a prostorovosti volného času, který byl orientován na trávení v přírodě, se věnuje Veronika Rollová, což zahrnuje typologicky široké spektrum architektonických projevů: od rekreačních areálů po dětská hřiště. V pasáži, kterou Rollová věnuje trávení volného času v průmyslových městech, opomíjí důležitý fenomén budování rozlehlých komplexů tzv. škol v přírodě, které byly určeny právě pro hromadné pobyty dětí během školního roku mimo industriální oblasti a které významně přetvářely podobu i užívání přírodní krajiny – asi architektonicky nejhodnotnější je areál takového zařízení ve Volyni.

Překvapivě v knize chybí odpověď na otázku, jak se v této době změnila reprezentace vladařského sídla nebo výstavba sídel státních institucí, je však dlužno dodat, že na tyto otázky odpověděla jedna z editorek, Veronika Rollová, ve své knize vycházející z její dizertace Pražský hrad na cestě ke komunistické utopii (1948–1969) či tým z UMPRUM spolupracující na projektu Budování státu: Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu. Kapitolu Dity Dvořákové o manifestaci slovenských emancipačních snah v památníku SNP na jedné straně a federativního univerzalismu v budově Federálního shromáždění na straně druhé by mohla čtenářka či čtenář považovat za hledání rozporů mezi identitami jednotlivých národů tvořících federaci a multinárodní identitou, která držela stát pohromadě. Výklad však ukazuje, že autorka bohužel neměla ambice tyto rozpory vysvětlit, ale spíše rekonstruovat. Symptomatickou kapitolou, která ukazuje jak na erozi idejí, tak na erozi institucí a infrastruktur, je text Karoliny Jirkalové o tom, proč a jak došlo v podstatě k ochromení bytové výstavby během osmdesátých let. Symptomatickou proto, že nejlépe ukazuje orientaci autorek a autorů knihy, které a kteří kombinují dobrou znalost dobových diskusí o idejích a ideálech, ryze tvůrčích i politických, s pramenně podloženým poznáním komplexního fungování pole výstavby a politickou realitou.

I této knize lze vyčíst vymazání Slovenska, a to právě z důvodu špatného institucionálního nastavení celého projektu. Projekty NAKI II se totiž mají zabývat pouze národní a kulturní identitou na současném území Česka. Ukazuje se tak, že ani ze soukromé, ani z institucionální iniciativy skoro nelze řešit kulturu z česko-slovenské (navíc ještě třeba postkoloniální) perspektivy, což je v současné historické vědě více než žádoucí.

Knihy pro každého

Je možné předložené knižní počiny vůbec porovnávat? Zabývají se stejným tématem, zároveň ale mají zcela odlišnou formu a také metodu výkladu. Jazyk mají překvapivě podobný, Po obsahové stránce co do hloubky a inspirativnosti pro další promýšlení dynamiky (nejen) architektury sledované doby vítězí jednoznačně kniha Budoucnost je skryta v přítomnosti. Je ale současně jasné, že ta nové zájemce o architektonické dědictví poválečné doby nepřitáhne a nevysvětlí jim v kondenzované a stravitelné podobě, proč je nutné ji uchovávat a jaké neopakovatelné kvality v sobě nese. Jakkoli jsem přesvědčen, že to nelze bez zaujetí politického stanoviska, plní tento cíl spíše právě Architektura 58–89. Je absurdní, že by proklamace „Tato kniha je projevem aktivismu“ měla znamenat nějaký aktivismus apolitický, pokud něco takového vůbec existuje. Místo v knihovničkách mají tedy nepochybně knihy obě, jen každá má jiný okruh čtenářů a čtenářek podle jejich očekávání. Knihy se mohou docela dobře doplňovat: velká a tlustá Architektura 58–89 může být chápána jako publikace určená začátečníkům, Budoucnost je skryta v přítomnosti jako kniha pro pokročilé. Odpovídá totiž na řadu výše zmíněných kritických otázek, které čtenářstvo může nad Architekturou 58–89 napadnout. Ať už se ale díváme na sledované období jako na soubor izolovaných životaběhů, nebo se naopak ptáme po strukturách a diskurzech, zůstává jednou z důležitých perspektiv bádání do budoucna hledání agentnosti na poli stavitelství, tedy rekonstrukce a výklad možností voleb činitelů a činitelek událostí a pohybů.

Kolektiv autorů, Architektura 58–89. Praha: BIGBOSS 2022.

Karolina Jirkalová – Veronika Rollová (eds.), Budoucnost je skryta v přítomnosti. Architektura a česká politika 1945–89, Praha: UMPRUM 2022.

Foto: Polina Davydenko, Artalk

[1] Jak ukazují výzkumy, paper back knihy mají uhlíkovou stopu ca 1 kg CO2, zatímco hard cover knihy větších formátů až kolem 4 kg. Srov. Jean‐Robert Wells; Jean‐François Boucher; Achille-B. Laurent; Claude Villeneuve, Carbon Footprint Assessment of a Paperback Book, Journal of Industrial Ecology, 2012, roč. 16, č. 2, s. 212–222

[2] Kniha nevychází s podporou žádného výzkumného grantu, není zaštítěna žádnou vědeckou institucí; současně by však navazování spolupráce se slovenskými institucemi bylo z pohledu provozu vědy nevýhodné, protože zcela absurdně není považováno a hodnoceno jako mezinárodní.

[3] Mezi stručnější kapitoly, které jsou spíše chudší na oporu v primárních pramenech, patří hesla věnovaná Zdeňku Kunovi, Jiřímu Sieglovi, Jaroslavu Mayerovi a Jaroslavu Trávníčkovi, překvapivě i manželům Machoninovým, Aleně Šrámkové či Růženě Žertové, jim ale byly v minulosti věnovány samostatné monografie nebo katalogy.