Roma Lives Matter! v Hraničáři

Skupinová výstava BíLá Místa v ústecké Galerii Hraničář, kterou připravily kurátorky Věra Duždová Horváthová a Vendula Fremlová, odkazuje ke globálnímu hnutí Black Lives Matter a klade si otázky týkající se strukturního rasismu vůči romské menšině ve středoevropském kontextu. Ladislav Zikmund-Lender přibližuje v recenzi prezentovaná umělecká díla a ptá se, zda lze překládat témata protestních hnutí z jednoho geopolitického kontextu do druhého bez toho, aniž by docházelo ke zjednodušování.

„Tmavé jsou stěny žaláře, těžký je život v nich.

Jen tohle rasismus dokáže, my známe to jen z knih.

Bez slunce života není, každému je ho třeba,

Angelu nechceme ve vězení, ať žije Angela Davisová!

Na svobodě jsi, Angelo, můžeš si s námi hrát,

i dětský hlas mohl pomoci, každý je tomu rád!

Pozdravuj své kamarády, i když mají jinou pleť!

Přátelství bez rozdílů barvy ať učí se celý svět!“[1]

Roma Lives Matter! v Hraničáři

V ústecké Galerii Hraničář byla v polovině září otevřena výstava BíLá Místa, kterou sestavily externí kurátorky Věra Duždová Horváthová a Vendula Fremlová. Hlavním tématem výstavy je rasismus a společenské pohyby s ním spojené, které aktuálně probíhají v tzv. prvním světě. Koncept výstavy shrnují následovně: „Dominantní kultura, kulturní návyky a konvence se propisují do podoby a praktik nejen kulturních a vzdělávacích institucí a organizací, ale také v obecné rovině do kulturních politik a v rovině konkrétní také do uměleckých děl.“ Zaplnily tři patra galerie výběrem děl od umělkyň a umělců, kteří působí především ve středoevropském prostoru a věnují se xenofobii, rasismu a romské menšině. Pokud bylo cílem tematizovat především strukturní a institucionalizovaný rasismus v oblasti kultury, nabídnout mu prostřednictvím vizuálních děl reflexi a pojmenovat východiska možných řešení, pak autorky uspěly. Pokud bylo cílem se z pozice střední Evropy vyjádřit k aktuálnímu hnutí Black Lives Matter, je výsledek trochu rozpačitější, ale k tomu se ještě dostaneme.

Každá výstava, která na jedno místo přináší vizuální díla tematizující společný problém nebo na sebe navazující aspekty jednoho problému (tzv. tematická výstava), potřebuje ke svému úspěchu v zásadě tři ingredience: vybrat relevantní díla, která jsou současně zásadní, silná a neokoukaná, dále přesvědčivě zdůvodnit tento výběr a nakonec uspořádat díla tak, aby pro návštěvnice a návštěvníky vytvářela systematickou strukturu a logické prostorové uspořádání. Autorkám se podařilo vybrat relevantní díla – většina z nich byla představena již dříve v rámci různých performance či výstav, ale dohromady, ve společné konstelaci se významy děl doplňují, navazují a reagují na sebe. Díla se vyjadřují v zásadě ke třem tématům: institucionální rasismus, tedy systematické vylučování, respektive nezahrnování etnických menšin do provozu i programu kulturních institucí i institucí veřejné správy, dále vztah k tradici, kultuře, jazyku a minulosti menšin, které představují distinktivní kulturní hodnoty hodné zachování a šíření. A do třetice se na výstavě opakuje silné téma vztahu současných příslušníků menšin k této minulosti a kultuře a především téma konstrukce a reprodukování stereotypů vůči menšinám, orientalizace a kolonizace dominantní kulturou.

Tématu institucí se věnují záznamy performance Lukáše Houdka nazvané Národní poklad z roku 2017, kde byli kustodi expozice umění 20. století v Národní galerii v Praze nahrazeni příslušníky národnostních, etnických a kulturních menšin. Dalším příspěvkem k institucionalizovanému rasismu je video Futuroma od sdružení Ara art a Divadla Husa na provázku, zachycující fiktivní akceptační projev romské umělkyně přebírající cenu za hlavní herecký výkon a fiktivní prezidentský projev prvního prezidenta ČR romského původu. Jsou tyto situace v současnosti nebo blízké budoucnosti představitelné? Proč ne? Opravdu platí, že se stačí jen dostatečně snažit a příležitosti mají všichni stejné? Téma institucionalizovaného rasismu uzavírá instalace a záznam performance Martina Zeta s názvem LA EUROPAKERI UNIJA DEL DUMA ROMANES!, požadující zavedení romštiny jakožto evropského jazyka, který není jazykem žádného národního státu, ale je jazykem nejrozšířenější evropské menšiny, jako pětadvacátého úředního jazyka EU. Jako odkaz na toto Zetovo dílo visí nad vstupem do galerie banner s textem v romštině „Evropská unie mluví romsky!“ O tradici, kultuře, jazyku a minulosti Romů pojednává rozsáhlá instalace Oto Hudce Neviditelné muzeum z roku 2017 a individuálnímu vyrovnání s kolektivní identitou Romů, kterou konstruuje tradice, kultura, zvyky či jazyk, společné kulturní kódy, ale také dědičné trauma projevů rasismu a systémového útlaku, se věnuje instalace Ley Kupkové O princezně veliké kobře.

Boj se stereotypy, orientalizaci romské menšiny a koloniální přístup k romské kultuře představuje další série děl. Skupina Romane Kale Panthera vystavuje své video Šedá cena – žereme informace z průvodce Brnox z roku 2017. Umělkyně Kateřina Šedá editovala rozsáhlého průvodce po brněnské čtvrti Cejl, který představoval kuriózní historky a popisoval obskurní místa spojená s místním, převážně romským obyvatelstvem, a byl určený pro bílé, cizí návštěvníky. Orientalizace a koloniální přístup byl kritizován ihned po vyjití průvodce.[2] Členky a členové skupiny Romane Kale Panthera se ke kritice průvodce přidali a vytvořili video, v němž z knihy čtou a pokaždé, když narazí na stránku s textem, s nímž nesouhlasí, vytrhnou ji, nakrájí a přidají do salátu, který následně sní. K tomu vyzývali i návštěvníky v původním místě protestu, v Muzeu romské kultury, a nyní i návštěvníky Galerie Hraničář. Menšinám v menšině se věnuje instalace QRSTOCK, která představuje diagram života LGBTIQ Romů a na základě vědeckého výzkumu vizualizuje konceptualizaci neheterosexuální identity v romských komunitách a strategie jejího vyjednávání. Tento výzkum, realizovaný romistkou Lucií Fremlovou, mimochodem zdaleka nepotvrzuje zažitý stereotyp apriorně homofobních romských komunit. Trhlině mezi současností romské populace a tradicí a kulturním dědictvím, které je jednak součástí její identity, ale současně i zdrojem řady tíživých stereotypů, se věnuje videoinstalace Tamary Moyzes Romanistan z roku 2017.

Nově vytvořená díla či již jinde vystavené objekty, videa nebo záznamy performancí se točí kolem alespoň jednoho ze tří výše zmíněných témat. Obsah výstavy je tedy ucelený a má svou vnitřní významovou logiku. Výběr děl kurátorky dostatečně vysvětlily v doprovodné publikaci a v rozšířených popiscích, i přesto si myslím, že mohly upustit od použití autorských textů, a poskytnout vlastní, kurátorský výklad jednotlivých děl, které by koncept ještě lépe zpřístupnily a sjednotily. Největším nedostatkem výstavy je její roztříštěnost a nelogičnost. Jakkoli je výběr nakonec pochopitelný a díla se vracejí ke zmíněným třem aspektům strukturního rasismu (hlavně vůči Romům), komplikovaný prostor[3] Galerie Hraničář neumožnil díla, která spolu souvisí, seřadit do logické návaznosti tak, aby se doplňovala i prostorově. Každé dílo je tak instalováno izolovaně se svou výpovědí, a pokud si je chce návštěvník propojit v celistvou výpověď, je ponechán vlastní představivosti a důvtipu. U společensky angažovaných témat je však nutné, aby autoři a autorky koncipovali své sdělení důsledně a srozumitelně. A současně by měla být jasně viditelná jejich sebereflexe a sebereflexe prostředí, do nějž svou výstavou vstupují, sebereflexe institucionální.[4]

A zbývá se vyjádřit k poslednímu problému: Jak souvisí výstava, která tematizuje strukturní rasismus vůči Romům, zakořeněný hlavně ve středoevropském prostoru, se současným hnutím Black Lives Matter? Jistě, rasismus byl a je jen jeden. Je to přesvědčení, že narodit se do nějaké etnické kategorie (které jsou navíc kulturně vykonstruované) člověka automaticky předurčuje k nějakým neměnným vlastnostem a charakteristické „přirozenosti“, která se pak obvykle pojí s koktejlem představ o nekontrolovatelnosti, necivilizovanosti, parazitismu na většinové společnosti, případně také kriminalitě, nečistotě, nezdraví atd. Pokud ale nebudeme pečlivě rozkrývat okolnosti projevů rasismu, těžko je budeme moci pojmenovat a zbavit se jich. Menšiny jsou různé, Romové nejsou Afroameričané, nemáme zkušenosti s koloniální nadvládou, náš moderní stát nebyl založen na systémovém otrokářství a neměli jsme rasovou segregaci, ale zase máme zkušenost s romským holocaustem, na němž se aktivně podíleli i Češi, systémovou disciplinací, paternalismem, nedobrovolnou sterilizací, nucenou asimilací, diskriminací na trhu s bydlením apod. Některé strategie strukturního rasismu byly vůči černochům ve Spojených státech stejné jako vůči Romům ve střední Evropě, ale setření rozdílů mezi jednotlivými kulturními menšinami, mezi jejich utrpením a historickými a geopolitickými podmínkami nám čtení příčin rasismu spíš znesnadňuje. Otázka také je, nakolik rámování výstavy o útlaku a emancipaci Romů do hnutí Black Lives Matter, tedy poměrně vzdáleného kontextu, přivede do Hraničáře Romy a Romky, kterých na Ústecku žije ze všech krajů nejvíce. Nemá být tahle výstava srozumitelná hlavně pro ně? Hnutí Black Lives Matter může být bodem nula takových úvah, ale těžko se stane rámováním celého projektu. Není to jen líbivá figura, jak etnické nerovnosti učinit aktuálními pro bílou většinu, když jejich důsledky jsou přitom aktuální pro romskou menšinu každý den, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce? A ukazuje se to třeba v aktuální situaci pandemie covid-19, kdy znevýhodněné, chudé komunity jsou nejohroženější samotnou nemocí i ekonomickými důsledky protiopatření, jak ukazuje vystavená počítačová hra Žehra od Natálie Kubíkové.

A tak místo proklamací o „globálním hnutí Black Lives Matter“, „ikonoklastické reakci na sochy a pomníky politických a státnických osobností ve veřejném prostoru, které jsou nebo byly spojeny s rasismem, segregací a podporou otrokářských systémů“, čemuž se výstava až na instalaci Mikeš ukraden / přepis historie od kolektivu Romane Kale Panthera v zásadě ani nevěnuje, by bylo lepší otevřít místně specifické, ale daleko relevantnější otázky. Třeba ty o ambivalentním vztahu státního socialismu i současného neoliberálního kapitalismu ve střední Evropě k rasismu. Opravdu někdy platilo, že to, co rasismus dokáže, jsme znali jenom z knih, jak tvrdí úvodní báseň napsaná u příležitosti návštěvy Angely Davis v Československu? Uvědomujeme si dostatečně, že strukturní rasismus – tedy to, že nechceme udělat a neuděláme nic se systémovým narovnáním podmínek menšin – je stále rasismem? Nedělá to z nás experty v sebeklamu?

[1] Jak jsme přivítali soudružku Davisovou, srov. https://plus.rozhlas.cz/jak-jsme-privitali-soudruzku-davisovou-6508640.

[2] Z kritiky průvodce od Kateřiny Šedé např. http://www.h7o.cz/katerina-seda-a-jeji-variete-jsou-to-lidi-nebo-zvirata/ či http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/adela-galova-brnox-aneb-pruvodce-po-spinavych-kuriozitach.

[3] Pro Galerii Hraničář jsem v loňském roce realizoval výstavu Sluneční město: Architektonické dědictví z let 1948–1989, mám tedy vlastní zkušenost s jejím velmi složitým prostorem. Šlo o rovněž tematickou výstavu, kde každé patro bylo věnováno jednomu tématu, které jsme chtěli v rámci výstavy zdůraznit. Srov. https://hranicar-usti.cz/galerie-hranicar/slunecni-mesto/.

[4] Sebereflexe prostředí proběhla až v následných mediálních výstupech, kde Romea.cz zmiňuje „znesvěcení“ prostoru Hraničáře extremistou a rasistou Tomášem Vandasem před volbami v roce 2018, takže výstava chce svým sdělením prostor „znovunavrátit“ menšinám. To ale ve výstavě ani v doprovodných tiskovinách nijak tematizováno není. Srov. http://www.romea.cz/cz/kultura/bila-mista-v-hranicari-vystava-odkazujici-na-hnuti-black-lives-matters-predstavi-v-usti-nad-labem-romske-a-proromske-umelce?fbclid=IwAR2Kvw8kKJ6B752WRfionaIRNG_zHL8AmC420CBE770jhlGy1iVX9g5ZEws.

Natálie Kubíková, Lea Kupková, Tamara Moyzes, Martin Zet, Romane Kale Panthera, Lukáš Houdek, Oto Hudec, QRSTOCK, ARA ART, z.s. & Divadlo Husa na provázku / kurátorky: Vendula Fremlová a Věra Duždová Horváthová / Galerie Hraničář / Ústí nad Labem / 17. 9. – 18. 10. 2020

Foto: Tomáš Lumpe