Reakce na recenzi Pravidla etického kempování

Je třeba ocenit, s jakým ponorem se autor*ka recenze Magdalena Michlová zhostil*a nelehkého úkolu: queer příběhy jsou totiž téměř zpravidla skryty pod povrchem viditelného a očividného. Interpretace a postřehy jsou velmi cenné a v několika případech rozšiřují pole výkladu jednotlivých děl i výstavy jako celku za obzor autorstva i kurátorstva.

Recenze je nicméně rámována narativem od svazující a nedostatečně reprezentativní minulosti k osvobozující budoucnosti. Autor*ka k úvodní vystavené instalaci A tak jsme chodili do přírody… uvádí: „Albu v instalaci dominují (pravděpodobně cis) gay muži, přestože se v názvu odkazuje k široké kategorii queeru. Právě v osobních archivech by ale přece oproti veřejnému prostoru komentovanému při procházce lesby a další queer osoby nepochybně bylo možné najít. To mi trochu kazí estetický požitek z fotografií a pozornost obracím raději k digitálním tiskům, které zachycují jen květiny.“ Toto tvrzení nicméně obsahuje nepřesnosti, které bych rád uvedl na pravou míru. Jedná se o instalaci, která je výhradně sestavena ze sbírek Společnosti pro queer paměť, která funguje jako jediné muzeum a archiv queer minulosti u nás. Jde o výběr fotografií kvíření přírody a venkova v době od 40. do 90. let 20. století.

Formulace navozuje dojem, že jsem jako autor této instalace kvůli své osobní pozici z nepřeberného a rozmanitého materiálu vybral pouze gay, cis, muže a vytvořil tak pokřivenou reprezentaci minulosti. Z celkového počtu asi 40 fotografií je jediná, která zobrazuje genderově smíšenou společnost, což je ale dáno výhradně absencí jiných reprezentací v osobních archivech. Společnost pro queer paměť obsahuje celkem 10 osobních archivních fondů, v nichž je také nějaký větší fotografický materiál, z toho 2 jsou duplicitní, jde tedy o 8 fondů. Šest z nich se váže k s největší pravděpodobností ke gay cis mužům, jeden se váže k drag performerovi*performerce hraběnce Sonátě Mondscheinové, občanským jménem Oto Tasinato. Škála cis-trans v dobách 40. až 90. let 20. století nebyla v drtivé většině queer komunit známou a relevantní identitární kategorií, máme tedy velmi omezené možnosti, jak podle ní historické aktéry identifikovat. Drag v dobách státního socialismu nebyl respektovaným a legálním prostředkem uměleckého a identitárního vyjádření. Drag performerky*ři mohou být cis-trans-nebinární…, drag se v této době provozoval výhradně v soukromých nebo polosoukromých společnostech, pro cis-straight muže mohlo jít o značně nevýhodnou volbu. V případě Sonaty Mondscheinové a dalších drag performerek*ů v této době se tedy můžeme domýšlet, že se nemuseli identifikovat výhradně s cis- pólem a kromě umělecké performance šlo i o performanci identitární. Právě chata a zahrada Sonaty Mondscheinové/Oty Tasinata je v instalaci akcentovaná a chtěli jsme, aby se stala i vizuální identitou výstavy (což jsou také ty digitální tisky, k nimž recenzent*ka ve výstavě „raději obrátil*a pozornost.“) Zbývající, osmý archivní fond ve sbírkách SPQP obsahuje fotografickou dokumentaci, která se váže napůl ke gay mužům, napůl k lesbickým ženám, nicméně v něm se zase nenacházejí žádné fotografie lesbických žen vážící se k tématu výstavy.

Dějiny bohužel nejsou spravedlivé. Je to částečně ignorancí aktérů*aktérek, které a kteří byli vytlačováni v minulosti na okraj, ze strany těch, kteří mají moc dějiny rekonstruovat a vytvářet reprezentace. Je to ale také proto, že instituce, které byly vytvořeny pro uchovávání, poznávání a re/prezentaci minulosti, jsou produktem a současně producentem patriarchálních, heteronormativních a cisnormativních struktur. Nerovnosti, jimiž je naše společnost prorostlá, ale zpětně křiví i ochotu nejzranitelnějších skupin se na vytváření a korekci dějinných narativů podílet. Proto i queer archivy, muzea a historické knihovny po celém světě, včetně vůbec první GLBT Historical Society, navzdory snahám jedntlivkyň*jednotlivců i navzdory přijatým opatřením a normám z většiny reprezentují příběhy gay/cis mužů. To je případ i pražské Společnosti pro queer paměť, kde snaha o zahrnutí lesbických žen a translidí (a mimo jiné i třeba životních zkušeností mimopražských a mimo velká města) provází sbírkotvornou praxi od samého počátku, výsledky ale nejsou zrovna přesvědčivé a spravedlivé. Jakkoli to vnímáme jako problém, osobně se domnívám, že to nediskriminuje ostatní reprezentace a narativy (gay/cis mužů) z ukazování a převypravování. Každé kvíření a subverze hegemonní maskulinity se dle mého názoru počítá, jakkoli ke spravedlivější reprezentaci, zvlášť v oblasti historického bádání, muzeologii a archivnictví, vždycky vede dlouhá cesta: sanfranciská GLBT Historical Society existuje čtyřikrát déle než pražská SPQP a hrubý odhad poměru zastoupení gay mužů a lesbických žen ve sbírce je 60% a 30%.[1

[1] Jak vyplynulo ze tří příspěvků zástupců*kyní na konferenci Queering the Memory v Berlíně v roce 2019. https://queeralmsberlin2019.de/provisional-program-schedule/