Böhmova obrazová litera

Každoroční literární ocenění Magnesia Litera v kategorii Kniha pro děti a mládež získalo společné dílo výtvarného umělce Davida Böhma a básníka Ondřeje Buddeuse. Kniha Hlava v hlavě je nápaditou antologií žánrově různých textů - veršů, idiomů a krátkých populárně naučných statí - o lidské hlavě. Hravost mladých autorů se projevila zejména v ojedinělém výtvarném zpracování knížky, v němž se uplatňují Böhmovy zkušenosti s analýzou média kresby, které paralelně získává v oblastech ilustrace, komiksu a volného umění: „Koneckonců spousta nápadů k Hlavě v hlavě přišla, když jsem pracoval na něčem jiném.“

Jak jste se s Ondřejem Buddeusem dali dohromady? Kdo hledal koho? Nebo nikdo nikoho nehledal a spadlo to mezi vás z nebe? Na začátku jsem měl nápad, že bych rád vytvořil obrázkovou knížku o hlavě. O tom, co se v ní děje, k čemu je, jestli je dobrý být tvrdohlavý a tak podobně. Mělo jít o knížku plně využívající možnosti knižního média, tedy například pohledy skrz stránky nebo rozkládací, přepůlené a průhledné stránky. Původně jsem chtěl udělat obrázkovou knížku ilustrovanou texty od tří až čtyř lidí. Jako prvního jsem ale oslovil Ondřeje. Ten rovnou vymyslel název a na dalším směřování jsme se tak shodovali natolik, že už jsem nikoho dalšího neoslovoval.

Jak tedy vznikl nápad na knihu o hlavě? Hlava jako nějaký zástupný motiv mě zajímá delší dobu a objevuje se i v jiné mojí práci. Například pro sérii Teď je teď kreslím už několik let každý den hlavu a ke každé píši text se dnem nějak spjatý. Postupně jsem tak sbíral různé nápady, které se hodily ze všeho nejvíce do knížky. Průhledné vrásky, pohled skrz hlavu do budoucna, tedy na následující stránku, a tak podobně. K tomu se připojila encyklopedická vrstva knihy, v rámci které pokládáme různé otázky, zkoumáme hlavy zvenku i zevnitř, a také sebrané idiomy, Ondřejovy říkanky a jiné texty. Takhle se začala rýsovat přesnější představa knížky pro děti...

Zmínil jsi svoji jinou práci, je pravda, že kresba je hlavním zdrojem podnětů jak u tvé vlastní tvorby, tak při společné práci s Jiřím Frantou. Čím tě kresba tak fascinuje? Kresba je většinou na začátku většiny mojí práce. Fascinuje mě svou rychlostí a bezprostředností záznamu, nenapadá mě nic, co by ji mohlo nahradit. Kresbou lze ale vytvářet i časově poměrně zdlouhavé realizace, například při velkých formátech, kdy je blíž nějaké koncentrované meditaci než rychlému záznamu. Toto rozpětí a střídání poloh mi vyhovuje. O kresbě ale často s Jiřím mluvíme proto, že nás lepší popis nenapadá. I když to kresbou třeba začne, na konci je to klidně něco jiného.

Je to tak, že ideje a nápady z oblasti volného umění se někdy přelévají do tvých ilustrací a komiksů (a naopak)? Cítíš mezi oběma oblastmi blízkost, nebo je vnímáš jako dva odlišné světy, které si diktují hodně odlišné přístupy? Určitě se přirozeně přelévají. Koneckonců spousta nápadů k Hlavě v hlavě přišla, když jsem pracoval na něčem jiném. Víc času ale strávím nad volnou tvorbou, takže ilustraci často vítám jako možnost přemýšlet trochu jinak. Obě oblasti jsou si tedy blízké, ale u ilustrace vnímám, že má jasnější hranice.

Na jak starého čtenáře jste při sestavování Hlavy v hlavě mysleli? Čtu knížku čtyřleté dceři a zejména u naučných částí si říkám, že je asi pro starší. Na počátku jsem neměl na mysli žádnou věkovou kategorii. Vymýšlel jsem to vlastně dost sobecky, tedy tak, jak by se to líbilo mně jako „dítěti-čtenáři“. Nakonec bych řekl, že nejmladšímu čtenáři má být tak šest nebo sedm let a ideálnímu osm až jedenáct. Když dítě neví, jednoduše se zeptá rodičů.

Jak se změnil tvůj přístup k dětské knize oproti tvojí knižní prvotině Ticho hrocha (Labyrint, 2009)? Vlastně se nezměnil. U obou jsem chtěl najít adekvátní způsob zpracování. U první jsem měl text dopředu daný a nechtěl ho upravovat. Takže jsem pouze hledal, jak v mém komiksu zachovat určitou nejasnost, která byla v původních slohovkách. (Komiks Ticho hrocha vychází ze slohových prací dětí ze střední Afriky – pozn. J. P.) U Hlavy v hlavě měly texty různou podobu - encyklopedickou, anekdotickou nebo hravě popisnou. Takže podle toho se měnily i výtvarné formy a techniky.

V nakladatelství Labyrint tě už znali, ale přesto se zeptám, jak reagovali na záměr knihy, u které se daly předpokládat nadstandardní výrobní náklady? Vlepené průsvitné listy nebo rozkládací archy nejsou laciný špás. Když jsem Joachimu Dvořákovi své nápady poprvé ukázal, myslím, že ihned pochopil, že to má cenu udělat pouze včetně těch knižních vychytávek. Kdyby to bylo bez nich, bylo by to dost vykastrovaný. Trochu problém byl najít tiskárnu, která by si na to troufla. Ale vážím si, že do toho Labyrint od začátku šel.

Jak je to s autorstvím textu? V tiráži se coby autoři textu uvádíte oba, ale předpokládám, že jsi Ondřejovi přenechal některé části, protože je zběhlý spisovatel. Několik textů, které vznikly na začátku a obstály až do konce, aniž bychom je vyřadili, jsem napsal já. Většina textů je ovšem Ondřejova. Encyklopedické texty prošly ještě redakcí Ondřeje Kavalíra z nakladatelství Labyrint.

V knížce je mimo jiné komiksové vyprávění o ptakopyskovi. To jste sami vymysleli, nebo jste vycházeli z nějakého australského mýtu? Na podkladě australských pohádek ho zkombinoval Ondřej. Tedy aspoň tak mi to říkal.

Jak vám při sestavování knížky pomohli lékař nebo boxer? Boxer Stanislav Tišer nám vysvětloval, jak se hlava vypíná a co se stane s ránou, kterou boxer dostane do hlavy. Zásadní ale byla pomoc profesora Otomara Kittnara. Odpovídal nám na otázky, jestli je mozek šedý, jak vznikne nápad, jak tvrdá je tvrdohlavá hlava, kde se bere génius, a garantoval, že v textu nemáme nějakou faktickou chybu.

Co si myslíš o soudobé knižní produkci pro děti a mládež? Knížky pro mládež vůbec nesleduji a pro děti je podle mě pořád většina produkce podprůměrná. Na druhou stranu, v množství knížek vycházejících pro děti se objevují stále další a další, které za to stojí. Ať už jde o dobré přeložené knížky, o nové původní české knížky, nebo o znovu vydané klasiky. V tomto ohledu mám osobně radost třeba z návratu Miroslava Šaška. Píšu ti z Kyjeva, kde kromě proběhnuvších dramatických událostí právě běží čtvrtý ročník knižního festivalu Arsenal. Z reakcí a diskuzí s místními ilustrátory a návštěvníky jsem pochopil, že s dětskou knížkou jsme na tom vlastně dobře. Takže i když je co zlepšovat, jsem v tomto bodě spíš optimista.

A jaká je situace s vydáváním dětských knih na Ukrajině? Už z letmého pohledu do novin je asi zřejmé, že situace je tu složitá ve všech ohledech. A otázka na vydávání knih pro děti by byla spíš na nějakého nakladatele. Z toho, co jsem ale pochopil a viděl, je hlavní knižní produkce pro děti dost kýčovitá. Vlastně ani jiné knížky nemají moc dobrou grafickou úroveň. Nakladatelům se nechce riskovat a drží se zavedených schémat. Určují například podobu obálek, takže se stane, že sbírka básní současného autora vyjde v tvrdé plátěné vazbě se zlatou ražbou a její autor na autogramiádě pak černou fixkou překresluje zlatý rámečky... Ale i tady se vyskytnou pokusy o prolomení. Myslím, že na posledním veletrhu v Boloni vyhrála nějakou cenu dětská knížka z Ukrajiny. Tak to třeba pomůže.

Knihu jsem sehnal až v pátém knihkupectví. Několikrát se mi knihkupkyně omlouvaly, že je vyprodaná kvůli Magnesii Liteře. Zdá se tedy, že ocenění má vliv na prodej knížky. Má ještě jiný dopad? To nevím. Zvýšený zájem o knížku jsem zaznamenal a těší mě to. Ale soustředím se teď na jinou práci, tak to jde trochu mimo mě.

______________________________________________________________

Foto: archiv Davida Böhma