Barvou vstříc prostoru

V českobudějovické galerii Měsíc ve dne je do 15. dubna k vidění výstava České malířství dvacátého prvního století v deseti obrazech. Kurátoři (Jakub Albín, Jiří Ptáček a Michal Vavrečka) oslovili jedenáct autorů a nabídli jim možnost vytvořit malbu přímo na stěny galerie. Projekt svým pojetím připomíná salonní výstavy oblíbené v 18. a 19. století, kde umělci prezentovali svá nejnovější díla, aniž by je spojovalo jednotné téma. Výstava v Měsíci ve dne ale daný koncept využívá s lehkou nadsázkou, kterou lze cítit už v samotném názvu. Nesnaží se o objektivní shrnutí současné české malby. Namísto toho představuje „reprezentativní vzorek“ umělců, kteří jsou schopní reagovat na specifickou koncepci výstavy, jež se obrací k tradici nástěnné interiérové malby. Prostor galerie byl rozdělen na jednotlivá pole, která autoři pojali bez předem stanoveného zadání v intencích vlastního výtvarného uvažování. S kurátorem Jiřím Ptáčkem a umělci Patricií Fexovou, Václavem Girsou a Tomášem Roubalem jsme se bavili o přípravě projektu a úskalích jeho realizace.

Zleva Ludmila Smejkalová, David Krňanský, Václav Girsa, Patricie Fexová (dole)

Před umělci stál poměrně těžký úkol: vytvořit nástěnné malby. To ne každý může zvládnout, už kvůli samotnému měřítku zdí. Na základě jakého klíče jste umělce vybírali?

Jiří Ptáček: Výběr účastníků vycházel z větší řady předpokladů a úvah. Shrnout je stručně prostě nemohu. O každém vystavujícím jsme uvažovali v individuální rovině, ale také ve srovnání s ostatními. Svoji roli hrál také typ malby i postavení na české scéně. Důležitým hlediskem ale bylo, že jsme chtěli všem malířům důvěřovat, že obstojí v námi daných podmínkách nástěnné malby. Pouze u menšiny jsme se ale mohli opřít o předešlé realizace. Součástí našeho konceptu bylo, že autorům předkládáme neobvyklou podmínku, která si vynucuje promyslet vlastní přístup.

Výstava svou formou připomíná salonní výstavy a spojuje v sobě několik různorodých malířských poloh.  

JP: Slovo „salon“ jsem použil už v první korespondenci s umělci. Někteří na něj reagovali velmi zkoumavě až pichlavě. To slovo má negativní konotace výstav bez ladu a skladu. Podle mě se ale na kolektivních výstavách někdy příliš snažíme o koncepční zarámování, takže se může vytrácet individuálnost vize a řešení. V případě této výstavy jsme si mohli oddychnout a těžiště přenést na samotné malířské téma nástěnného obrazu a výmalby galerijního prostoru. Uvědomujeme si totiž, že zátěž znamenají již základní „problémy“ jako malba na stěnu, monumentální měřítko, stejně jako vynucené sousedství a požadavek zaplnění celé galerie v duchu interiérové výmalby měšťanských domů či zámků. Proto jsme také nechtěli vkládat další program. Jednotlivá malířská pole jsme také chtěli oddělit od sebe, aby výstava zůstala „výstavou obrazů“. V jejím designu jsme tak hledali pomezí, kdy galerii vymalujeme, ale přitom se podržíme ideje, že nám jde o jednotlivý obraz jako nosič určitého vizuálního sdělení.

Na salónní koncepci se odvolává i muzeální název výstavy. Z textu k výstavě jsem nakonec vypustil větu, že podobně nazvané všezahrnující a vyprázdněné přehlídky přenecháváme nenápaditým muzejním kurátorům a špatným provinčním galeriím. Nás zajímalo prověřit možnosti nástěnné malby u malířů, kteří nám připadají výjimeční a schopní. S přesvědčením toho, že jim v takto daných podmínkách chceme ponechat co nejvíce manévrovacího prostoru. V tomto duchu jsem s nimi výstavu konzultoval i na našich schůzkách.

Tomáš Roubal

Jak probíhala vaše spolupráce na projektu? Vedli jste nějaké diskuze, ještě než jste sem přijeli? Jak jste se na výstavu sami připravovali?

Patricie Fexová: Myslím, že předem byly dvě schůzky. Na té první jsme přišli s vlastními návrhy a na základě toho vznikl koncept samostatných polí. Následně do sebe začalo vše přirozeně zapadat. Každý si mohl pro realizaci vybrat místo, které se mu líbí. Já jsem vedle sebe chtěla co nejvíc sousedů a malbou na jejich práci reagovat. Použila jsem barvy, kterými malovali a snažila se tak sousední obrazy propojit. K tomu se nejlíp hodil spodní pruh na největší stěně první místnosti, kdy mám vedle sebe malbu Lídy Smejkalové a nad sebou práce Davida Krňanského a Václava Girsy.

Václav Girsa: Já jsem reagoval na název galerie „Měsíc ve dne“ a vytvořil jakýsi graf. Zaznamenával jsem dobu jednoho měsíce a se zápisem jsem skončil pár dní před vernisáží. Černou barvou je zachycen spánek, bílá pole jsou bdělý stav a každý čtvereček představuje jednu hodinu. Ta zelená pole znázorňují čaj, béžové obdélníky kafe s mlékem, žlutá pivo, červená červené víno, nazelenalá jsou martini. Je to vlastně záznam, kolik jsem toho vypil. Už od dětství jsem si dělal podobné poznámky. Když jsem byl mladý hoch v pubertě, tak nás všichni strašili, že alkohol a jiné návykové látky jsou smrt. Já jsem byl samozřejmě zvědavý. Všechno jsem si psal, abych zjistil, zda je to se mnou špatné. A nyní mě napadlo se v souvislosti s výstavou k tomu tématu vrátit. Půlnoc je zobrazená dole. Střed je dvanáctá hodina polední a nahoře je opět půlnoc. Je zde vidět, že chodím spát v jednu nebo v půl druhé ráno, pak se v noci probouzím. Dalo mi to hodně práce, protože ta zeď se chová jinak než plátno. Když se celá vylepuje páskami, tak se pak často strhne i samotná omítka s barvou. Tím se to celé muselo pracně retušovat. Pracoval jsem všech pět dní a skončil až dvě hodiny před vernisáží. Myslím, že už to nikdy dělat nebudu (smích). Přesto mě na tom zajímalo, jak malba bude vypadat v celé své monumentalitě.

Patricie, když Václav maloval až do poslední chvíle, tak pro tebe muselo být náročně na jeho malbu reagovat.

PF: Vždy, když Václav trochu uhnul, sebrala jsem mu barvu a něco pod jeho obrazem vytvořila. Přijela jsem do Budějovic už první den a byla zde až do konce. Když jsem nemohla malovat, mohla jsem rozjímat anebo jsem ostatním pomáhala míchat barvy.

Jan Šerých

Tomáši, tvoje malba zabírá celou jednu stěnu v zadní místosti. Jakému tématu ses věnoval?  

Tomáš Roubal: Ta malba nepotřebuje větší komentář, vše je v ní napsáno (v dolním rohu Europe 2017). Je to taková temná vize Evropy v roce 2017. Hranice, zdi, stěny. Je celá v šedých tónech.

Měls předem nějak rozvržené, jak to budeš malovat?

TR: Věděl jsem akorát, co chci malovat, a zbytek byla improvizace. Původně tam mělo být více věcí, ale nakonec mi to přišlo dobré, jak to je. Vznikla z toho taková temná abstrakce.

Patricie, ty jsi měla jasně rozmyšlený koncept. Myslíš, že byli i ostatní dobře připraveni, nebo nechali konečné řešení náhodě? Říkám si, když někdo nezná daný prostor a práce ostatních, musí být těžké předem odhadnout, zda jeho malba bude v prostoru fungovat.

PF: Myslím, že byl každý dost pečlivě připraven. Já jsem věděla ze schůzky, co chce dělat Václav Girsa a Lída Smejkalová. Ale například u Davida Krňanského došlo k nějakým změnám.

JP: Každý přípravě věnoval jinou dobu. David Krňanský chtěl původně malovat parafrázi myší díry. Teprve Patricie mě upozornila, že jeho pole nekončí u země, takže myší díra by nedávala smysl. Myší díra se přeci nemůže vznášet ve vzduchu. Tak jsme mu zeď nafotili a on nakonec přijel s jiným nápadem. Chtěl vytvořit kosočtvercový designový tvar. Na místě zjistil, že ho použila už Lída Smejkalová na vedlejší zdi. Rozhodl se tak malovat na zeď zcela bezprostředně. (V minulosti se věnoval street artu a měl zkušenosti s graffiti, pozn. autorky.) Také Vasil Artamonov mi po příjezdu vyprávěl o třech možných idejích. Když za ním o něco později dojel Alexey Klyuykov, rozhodli se pro čtvrtou.

Jejich malba budí dojem, že je od jednoho autora. Zároveň si vybrali nejproblematičtější zeď s oknem uprostřed.

JP: Skvěle mezi sebou komunikují. A nevzpomínám si, že bych je přitom slyšel spolu mluvit. Jsou něco jako Vinnetou s Old Shatterhandem. Zároveň pracují velmi pilně a rychle. Malovali bez přípravné kresby a navzájem si svoje práce opravovali. Přitom zde malovali po delší pauze ve vzájemné umělecké spolupráci.

Vasil Artamonov a Alexey Klyukov

Tak mě napadá, znali se všichni umělci navzájem?

JP: Bylo tam jen pár menších mezer. Například Davida Krňanského někteří neznali osobně. S Tomášem Roubalem jsou zde nejmladšími autory. Ale mnozí z nich jsou spolužáky ze školy a svoji tvorbu znají dobře. Ono je také nebezpečné, že jako kurátoři máme určité umělecké preference. Když pak člověk vybírá autory pro výstavu, snadno zjistí, že vyšli z jednoho či dvou ateliérů. Stále se pohybujeme na jedné myšlenkové mapě. Tomu jsme se také chtěli vyhnout.

Jednotlivá díla nemají popisky a je tak těžké přiřadit je k autorům. To byl záměr?

JP: Připravili jsme doprovodný katalog. Původně jsem chtěl požadovat, aby práce na obrazech byly ukončeny den před výstavou. Díky dobrým vztahům Elišky Štěpánové (zakladatelky galerie, pozn. autorky) a Františka Nárovce s majitelem místní tiskárny jsme totiž schopní vytisknout malý katalog za jeden den. Fotograf s grafikem byli připravení podstoupit noční směnu, aby katalog šel ráno do tisku. Později mi došlo, že nemohu spoléhat na to, že všechno vznikne za pouhé tři dny. Variantou bylo udělat katalog ze skic. Někteří si ale žádné náčrty nepřipravovali. Co by tam dala například Patricie? David Krňanský by tam zase měl tu myší díru.

Přes předchozí schůzky byl konečný výsledek do poslední chvíle nejasný. Stalo se něco, co tě vyloženě překvapilo?

JP: „Výsledek“ bývá nejasný i u výstav, kdy máte v galerii deset fotografií a máte je pověsit na zeď vedle sebe. Na to musí být kurátor připravený. Proto je tak důležité, aby u výstavy byl osobně přítomný a ochotný neustále přehodnocovat dříve přijatá rozhodnutí. Překvapením samozřejmě je výsledný tvar, který nám na výstavě vyplynul sousedstvím děl. Jiným typem překvapení zase byla trpělivost Patricie Fexové, celé dny vyčkávající, až ostatní rozmalují obrazy, nebo Girsova schopnost určovat dynamiku společného pobytu celé skupiny. Překvapením také bylo, když skvělý malíř Adam Štech s vyvalenýma očima postával za zády Alexeje s Vasilem a zíral na způsob jejich práce. Bylo úžasné sledovat, jak jejich malování hltá.

Adam Štech

České malířství dvacátého prvního století v deseti obrazech / vystavující umělci: Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov, Tomáš Bárta, Patricie Fexová, Václav Girsa, David Krňanský, Petr Písařík, Tomáš Roubal, Ludmila Smejkalová, Jan Šerých, Adam Štech / kurátoři výstavy: Jiří Ptáček, Jakub Albín, Michal Vavrečka / Galerie Měsíc ve dne / České Budějovice / 16. 3. - 15. 4. 2016

Foto: Jan Mahr