Čas vánoční náměsíčnosti v MeetFactory

Alžběta Bačíková hodnotí ve své recenzi výstavu Time After Time kurátorů Zuzany Jakalové a Jara Vargy v pražské MeetFactory. Přehlídka podle autorky poněkud trpí přílišnou obecností a univerzálností tématu, která ve výsledku omezuje její schopnost komunikovat čitelné sdělení, jež by bylo relevantní ve vztahu k realitě mimo uzavřený svět galerie.

Čas vánoční náměsíčnosti v MeetFactory

Na sklonku roku přehodnocujeme ten uplynulý, shrnujeme to nejlepší či nejhorší, co jsme měli příležitost v posledních měsících zakusit, ať už jde o osobní zážitky, společenské události, nebo hudební žebříčky. V průběhu svátků, pokud se rozhodneme je strávit víceméně konvenčně, se oddáváme množství tradičních činností a rituálů a znova hořekujeme nad bezzubostí nových českých pohádek. Je příhodná doba na úvahy o plynutí času a o tom, co jeho tok přináší a na co marně čekáme. Právě kolem vnímání a pojetí času se točí díla prezentovaná v rámci výstavy Time after Time v pražské MeetFactory.

Projekt se volně inspiruje myšlenkou věčného návratu, přičemž se na výstavě setkávají dvě různá pojetí času. To cyklické, ve smyslu reflexe určité repetitivnosti, se různými způsoby objevuje ve větším množství děl. Lineární pohyb je potom zastoupen naznačeným pohledem do jedné z možných budoucností (Marie Lukáčová a Jakub Roček) či hypotetickým putováním vesmírným prostorem (Cristina David). Přehlídka současně zahrnuje řadu děl, v nichž hraje čas roli subjektivní zkušenosti autora. Měřitelné vlastnosti času v jeho mechanických či fyzických projevech vystupují v kontrastu vůči opakování přicházejícímu v nenápadných smyčkách, které nejsme s to dostatečně uchopit vlastními smysly (Jaroslav Kyša).

Způsob, jakým se jednotlivá díla s časovostí vyrovnávají, se kus od kusu značně liší, přičemž na první pohled se příliš nepotkávají. Kurátorská koncepce Zuzany Jakalové a Jara Vargy vyšla z hledání společných aspektů tvorby současných rezidentů MeetFactory, k nimž bylo na základě zvoleného tématu přizváno několik dalších autorů. Kurátoři tedy nevybírali z neohraničeného pole umělců a nemohli se bezezbytku řídit jednoznačně stanovenými kritérii. Výstava tak bohužel trpí velkým rozptylem a dochází ke štěpení tématu, což způsobuje faktickou nečitelnost celkového sdělení. K jeho osvětlení dochází nicméně v doprovodném diagramu, který významové trajektorie procházející expozicí rozkrývá. Při troše trpělivosti vyjde najevo, že jednotlivá díla spolu vnitřně souvisejí, k dohledání daných spojitostí je však potřeba dostatku vůle a iniciativy.

Jedna z myšlenkových linií, graficky znázorněná i v natištěném plánku, protíná díla pracující s opakováním. Mechanický pohyb a soustředěnost manuální práce jsou zjevné v propiskových kresbách Caroline Kryzecki, kde se barevné čáry spojují v opticky působivé vzory. V prošívaných textíliích, které jsou součástí instalace Kary Rooney, lze najít jemnou strukturu vzniklou drahami vlasce protkávajícího látku. Zdánlivě nehybný půlkruhovitý oblouk od Jara Kyšy se v průběhu dne otáčí kolem osy stejnou rychlostí jako nultý poledník Země, jen v opačném směru. Dále zde můžeme vidět kolo od vozu zavěšené ze stropu jako lustr společně se stojícím sloupkem z velkého množství A4 černobílých fotografií instalovaného objektu. Autor Martin Vongrej pracuje s principem opakování či reprodukce už poněkolikáté. V kontextu těchto relativně minimalistických instalací pak na sebe upozorňuje „popovější“ Kebab, objekt od Viktora Freša. Kolem vertikální osy střídavě seskládané staré obrazové rámy a totožné tvary vyřezané z růžového polystyrenu trochu rozráží kontemplativní povahu některých dalších vystavených děl. Jmenované práce sice spojuje motiv kruhu (Kebab by se svým půdorysem intuitivně mohl blížit předpokládaným otáčivým pohybům “poledníku” či kola od vozu), ve fyzickém prostoru galerie spolu ale objekty příliš nekomunikují. Rozpor mezi kurátory dosazeným pojítkem a vlastní materiální podstatou děl je patrný. Za prvé je v zahuštěné instalaci snadné některé z nich přejít bez zamyšlení nad tím, jak fungují a čím by měly spolu navzájem korespondovat, za druhé se zdá, jako by jednotlivé objekty jejich originální kontexty odstředivě směřovaly jinam než k významovému těžišti výstavy.

Například Frešův Kebab se svým humorně zemitým názvem hlásí o interpretaci mimoběžnou se zahloubaností některých ostatních prací. Kam však odkaz na cizokrajný, fastfoodovou kulturou zdomácnělý pokrm posouvá lehce nihilistické úvahy o věčném opakování, je tak trochu hádankou. Při nepřiměřené dávce fantazírování naskočí asociace repetitivní práce při přípravě pokrmu. Je to právě ta rovina, která na výstavě téměř chybí – vztah k mechanickému rytmu výroby, kterým by motiv opakování přesáhnul filozofující rozjímání, k němuž je nezbytně potřeba určitá dávka volného času. To už se ale ocitáme velice daleko od toho, o čem Frešův objekt, natož výstava jako celek, podle všeho chce vypovídat.

Pojítkem mezi Kebabem a instalací Monument for the Present od Rony Stern je také užití „snadno dostupných materiálů“. Kamenná drť a umělý mramor ve vzoru samolepící tapety tak trochu prozrazují sortiment Hornbachu. Stern sice s laciností pracuje dlouhodobě a přiznaně, navzdory tomu je ale těžké najít při recepci instalace záživné napětí, jež by příjemce této materiálové a myšlenkové konstelace probralo z netečnosti. Podmanivý zvuk přírody z relaxačního audia v kombinaci s obrazem nekonečně odtékajícího vodopádu se tentokrát objevuje na dvou obrazovkách v doprovodu „readymade“ citátů o minulosti a budoucnosti. Ve třetí projekci přichází subjektivní, přesto podobně plytce filozofující text, jenž má přispívat k tématu času a jeho vnímání ze subjektivní roviny autorky. Tato instalace poslouží jako příklad toho, že některá díla výstavu příliš uzavírají v rovině abstraktních ideových rovnic. Intelektuální přesahy doprovodného textu Jara Vargy, který přináší dobrodružný exkurz napříč osobní zkušeností, filozofickými i literárními zdroji, by byl skvělou protiváhou věcí, které by si mohly vystačit s jinými prostředky než textovými celky, jež zkušenost času opisují jen velmi lapidárně. Když se i dílo jako takové pouští do verbalizace vlastních úvah, které navíc zůstávají na nepříliš konkrétní úrovni, převáží pocit neuchopitelného obcházení čehokoliv, co by ospravedlnilo přítomnost díla jako neodmyslitelné součásti výstavy v daném čase a prostoru.

Ačkoliv v poslední době (patrně pod náporem únavy způsobené přehlcením příliš mlčenlivým a do sebe ponořeným uměním) fandím dílům, které vykračují divákovi naproti, jsou ochotné jej strhnout a být aktivními a angažovanými ve snaze něco sdělit, těšila jsem se na výstavě především na nový film belgické autorky Manon de Boer. Z hlediska zmíněného kritéria rozhodně nelze An Experiment with Leisure považovat za úspěšný, protože je založen na zcela opačné strategii. Pomalý zrnitý snímek natočený na 16mm film si pohrává s následností velmi dlouhých záběrů. Dílo těží ze série introspektivních studií britské psychoanalytičky Marion Milner týkajících se opakování, denního snění, soustředění a neohraničeného času jakožto podmínek umělecké tvorby. Ve filmu se potkává pět hlasů umělkyň a umělců; herečka, tanečnice, hudebník, spisovatel a choreografka mluví o svých vlastních postojích a přístupech v souvislosti s tezemi Milner. Statické pohledy do opuštěných interiérů jejich studií jsou doprovázeny přirozeně rytmickým zvukem Norského moře. V úvodní a závěrečné sekvenci záběrů na pulsující vodní hladinu obeplouvající skupinu skalnatých ostrůvků se mění pouze nepatrně odlišné pohledy na totéž. Místo plynulé návaznosti přichází ve střihu rušivý skok, avšak obraz, v němž se ocitáme, zůstává v podstatě nezměněný. Stejně jako v dřívějších, dokumentárně laděných filmech De Boer sofistikovaně pracuje s rozpojením obrazu a zvuku. Zvukový podklad krajiny například doprovází záběr do studia s pasivně rozmístěnými hudebními nástroji. Vše je v klidu, jen vnitřní dynamika filmové montáže rozehrává minimální akci. Film dobře přiléhá ke koncepci výstavy, pokouší se o zřetelnou (a přitom ne přehnaně popisnou) komunikaci subjektivních zkušeností aktérů a nabízí časoprostor, v němž může divák prožít skutečně odlišný rozměr času. Přestože se zpočátku zdá, že nás snímek uvrhne do několika minut úmorné nudy, její překonání stojí za to.

V druhé linii výstavy, která opouští setrvávání v přítomném momentu či cyklickém opakování, se potkávají dvě díla pracující se spekulací: jedna z nich je namířená kamsi do budoucnosti, druhá z přítomného okamžiku vyráží do vesmíru. Travel to the Moon od Cristiny David si pohrává s představou cesty na Měsíc, kterou hodlá autorka uskutečnit pomocí vyslání vlastní myšlenky. Vychází z měření její rychlosti pomocí elektroencefalogramu (EEG), přičemž nechává spočítat délku trvání celé akce a vytvořit názorný diagram cesty zahrnující momenty setkání s vesmírnými tělesy. Celkem vtipný nápad selhává ve volbě způsobu prezentace. Tisk přilepený horizontálně na nízkém podstavci a notebook zazděný v dalším soklu působí jako adjustace školní klauzury se všemi nešvary zapříčiněnými nedostatkem prostředků.

Konečně Marie Lukáčová a Jakub Roček ve svém filmu What Would Evolution Do? ukazují budoucí možný svět, který by hypoteticky mohl být hierarchizován jinak než ten, v němž žijeme. Snad jde o svět po apokalyptických událostech, jež vedly k určitému návratu (civilizace se musela vrátit k životu v mořské vodě), zároveň stroje už nepředstavují služebné objekty, ale něco, co ve svých vlastnostech a možnostech předčí člověka. Film svým výrazným narativem přesahuje vlastní rámec výstavy a strhává úvahy o čase, dosud příliš nezakotvené v aktuální reflexi stavu světa, k diskutovanému tématu antropocénu.

Je zvláštní, že ačkoliv výstava pojednává právě o čase, jako by jí kromě posledního zmiňovaného díla téměř chybělo spojení s přítomností za stěnami galerie. Taková univerzálnost ve výsledku oslabuje potenciál něco sdělovat. Doprovodný text zasazuje výstavu do období po (již poněkolikáté odkládaném) konci světa v roce 2012, jako dostatečný argument pro ospravedlnění úsilí aktualizovat nyní úvahy o věčném návratu však tato reference neobstojí. Obecné téma bohužel nepomáhá konkretizovat a „uzemnit“ ani specifická subjektivní zkušenost obsažená v některých dílech – ta naopak v některých případech koncepci ještě více rozmlžuje. Výstava jako by navíc lépe fungovala na úrovni mentálního schématu, které lze číst spíš doma u stolu při uvažování nad virtuálním vztahem jednotlivých děl naznačených v doprovodném diagramu než v reálném prostředí galerie. Chová se trochu jako náměsíčná: ačkoliv operuje ve fyzickém prostoru, je těžké ji probudit ze sna do skutečné přítomnosti.

Time after Time / vystavující umělci: Manon de Boer, Kara Rooney, Ben Landau, Cristina David, Martin Vongrej, Marie Lukáčová & Jakub Roček, Jaro Kyša, Viktor Frešo, Rona Stern, Khalifa Ababacar Dieng, András Cséfalvay, Caroline Kryzecki, spolupráce: Jonathan Ravasz / kurátoři výstavy: Zuzana Jakalová a Jaro Varga / MeetFactory / Praha / 24. 11. 2016 – 8. 1. 2017

Foto: Tomáš Souček