Truth Doesn’t Make a Noise

Výstavu Trevora Paglena, významného amerického fotografa, okomentovala pro Artalk Alžběta Bačíková. Autorka si ve svém textu všímá Paglenovy snahy zviditelňovat neviditelné a tím vstupovat do politického rozmezí mezi státními sledovacími institucemi a jedincem, jenž se stává kontrolovaným objektem proti své vůli. Na umělci je pak pozoruhodná právě jeho práce s médiem fotografie, které zde nejen dokumentuje, ale také se aktivně podílí na výzkumném a pátracím řízení. "Díla Trevora Paglena jako by doprostřed našeho ‚post-truth‘ prostředí opět chtěla navrátit fotografii jako důkaz. Médium se má obloukem obrátit ke své možnosti svědčit, která byla v průběhu historie mnohokrát podvrácena."

Trevor Paglen, They Watch the Moon, 2010. © Trevor Paglen a Metro Pictures, New York

Truth Doesn’t Make a Noise

You try to tell her what to do

and all she does is stare at you

her stare is louder than your voice

because truth doesn't make a noise

The White Stripes

Téma sledování a dohledu jde ruku v ruce s otázkou po viditelnosti: Co je vidět, odkud a jak? Kdo se může dívat, jaké k tomu má prostředky a jak hodlá spatřené využít? Viditelnost je tak veskrze veličinou politického rozhodování.

Námětem letošního Fotograf Festivalu jsou podoby dohledu v době digitalizace a rozptýlených možností sledování pomocí sběru dat z internetu a dalších komunikačních služeb, které masově využíváme. Práce Trevora Paglena, etablovaného amerického umělce pracujícího mimo jiné s fotografií, odkazuje k utajeným, tedy ne-viditelným aktivitám vládnoucí moci. Jeho uměleckou činnost doprovází soustavná investigativní práce, zaměřená především na aktivity americké armády a bezpečnostních složek.

V nově otevřeném prostoru Fotograf Gallery můžeme nahlédnout do jeho dvou fotografických sérií či spočinout ve videoprojekci záběrů původně pořízených do filmu s názvem Citizenfour, který režisérka Laura Poitras natočila o Edwardu Snowdenovi. Společným motivem, objevujícím se v těchto obrazech, jsou zakázaná místa a objekty, které není možné spatřit pouhým okem, protože jsou spojeny s výzvědnou vládní aktivitou, vyskytují se v nedosažitelných vzdálenostech nebo jsou jiným způsobem odepřeny našemu pohledu.

V dlouhodobém cyklu Limit Telephotography pracuje Paglen s optikou dimenzovanou na astrofotografii a využívá ji k fotografování tajných vojenských základen na nejodlehlejších místech, k nimž se nedá dostat a pořídit tak snímek standardním zařízením. Při práci na velké vzdálenosti je potřeba vyrovnat se s hustou atmosférou na Zemi, která způsobuje zkreslení a ovlivňuje kvalitativní podobu fotografie. Jeho metoda tak zároveň zdůrazňuje technické limity použitého aparátu.

Součástí cyklu je i fotografie They Watch the Moon. Je na ní zachycen tajný komplex v Západní Virginii uprostřed takzvané National Radio Quite Zone – oblasti, v níž je zakázáno používat jakékoliv zařízení produkující rádiové vlny. Stanice byla vystavěna mimo jiné k výzkumu a vytěžení takzvané Earth-Moon-Earth komunikace, kdy je možné díky odrazu od Měsíce zachycovat a sbírat velké množství signálů, které z různých částí Země unikají do vesmíru.

Vizualizace zdánlivě „neviditelného“ se objevují také v dalších Paglenových projektech, které nejsou zastoupeny na výstavě. V The Other Night Sky se napojil na síť amatérských pozorovatelů oblohy a na základě jimi poskytnutých dat fotografoval utajované americké vesmírné satelity. Ještě dál k procesu vyšetřování a nalézání objektu fotografování pak zabíhá The Black Sites – projekt, v rámci něhož dle popisu bývalých vězňů a dostupné techniky odhalil místo vězení v Afghánistánu nedaleko Kábulu, zřízené tajně CIA začátkem takzvané Války proti teroru.

Trevor Paglen, Detachment 3, Air Force Flight Test Center #2, Groom Lake, NV, Distance ~ 26 Miles, 2008. © Trevor Paglen a Metro Pictures, New York

Výše zmíněné fotografické projekty jako by vyplňovaly mezery mezi bezpečnostními opatřeními a dostupnými technologickými prostředky využívanými k jejich narušování. Jejich hodnotou je jedinečnost v tom smyslu, že stejnou věc ještě žádný civilní aparát nezachytil. Vědomí této jedinečnosti je ale vždy zprostředkováno dodatečnou popiskou, informací o funkci zobrazeného místa a kontextu jeho fungování. Co potom znamená vyfotografovat utajený objekt – a jak to je se schopností samotné fotografie být důkazním materiálem o jeho existenci?

Díla Trevora Paglena jako by doprostřed našeho „post-truth“ prostředí opět chtěla navrátit fotografii jako důkaz. Médium se má obloukem obrátit ke své možnosti svědčit, která byla v průběhu historie mnohokrát podvrácena. Relativizace této schopnosti zde ztrácí svou relevanci. Paglen totiž „pouze“ nedokumentuje. Aktivně se účastní výzkumného řízení, ptá se po místech, hledá je. A jestliže i současné příběhy skutečnosti zní jako konspirační teorie, je možná takto produkovaný fotografický obraz to poslední, co v nás znova může vyvolat pocit důvěry.

Spíše než jediným usvědčujícím důkazem je ale fotografie těžištěm, v němž se protínají trajektorie informací. Je vstupním oknem do vyšetřování na pozadí, vějičkou motivující nás zabývat se něčím, co by v obrovském množství (byť z utajení uniklých) dat pro nás nebylo zajímavé. V tom se současně legitimizuje přítomnost těchto snímků v galerii: v tomto chráněném prostředí se jim dostává koncentrovanější pozornosti než na internetu.

Trevor Paglen, Autonomy Cube, 2015.  © Trevor Paglen a Metro Pictures, New York

Tento svazek mezi textovými informacemi a obrazem na výstavě podtrhuje také přítomnost vystavených dokumentů, odkazujících k odhaleným kauzám daleko přímočařeji. Upozorňují tak na nedostatečnost, se kterou se obrazy potýkají – nehledě na zrevidování jejich možnosti být důkazním materiálem. Bez kontextu a textového opisu jsou fotografie impresivními krajinami současnosti, ale nevytváří v nás ono vzrušení ze setkání s nedostižným a optimistické vědomí, že lze stále (i z pozice umění) vytvářet alespoň v malé míře protitlak vůči mocenských silám, které nás mají pod kontrolou.

Doprovodný text nepředstavuje pouze vysvětlivky k jednotlivým dílům, ale poskytuje datovaný chronologický přehled událostí, které znamenaly podstatné milníky v rozvíjení technologických možností dohledu. Od prvního vojenského využití letecké fotografie dál se setkáváme s dějinami vizuality a otázkou, jak byla užita ve vojenství a bezpečnostních službách. Původ některých fotografií přítomných na výstavě není komentován, což jí umožňuje vyhnout se přímočaré ilustrativnosti. Divákovi se pak jako „nejsnazší detektivní postup“ nabízí připojení k volně poskytované síti a brouzdání po webové stránce umělce, kde je možné některé fotografie vidět i s podrobnými popisky. Nezávislá internetová síť Tor umožňuje anonymní pohyb na internetu nepodléhající vládním sledovacím systémům. Přítomnost díla Autonomy Cube, několika počítačů ve skleněné kostce fungujících současně jako Tor vysílač, problém viditelnosti rozšiřuje od fotografického nebo video obrazu obecně k datům, která je možné o uživatelích získat ze sítě.

Projekce v suterénu galerie s názvem 89 Landscapes představuje sérii statických záběrů, ve kterých se střídají monumentální krajiny, v nichž jsou zasazené budovy a stanice, obloha protkaná kabely, mořská hladina, pod níž se skrývá mezikontinentální internetové spojení, tepající silnice a části měst z perspektivy letecké fotografie. Obrazy jsou snímané z velké vzdálenosti s mnohonásobným přiblížením.

Většinou ale ukazují pouze povrchy věcí, pod nimiž proudí data a kterými prostupují neviditelné signály. Když se jim podaří zachytit tajný objekt, jde spíš o symbolické prolomení jedné nemožnosti, to podstatné ale zůstává pod povrchem. Situace neumožňuje z dosaženého vydestilovat další relevantní informace. I když vidíme dodávku expedující za ostnatý drát jakési dokumenty, nedaří se nám pohledem proniknout za její plášť.

Zajímavé jsou ovšem ty momenty, kdy je samotný zvuk prostředkem „přiblížení“. Mezi hudebními hlukovými plochami provázejícími rytmus střihu místy probleskují zvukové pasáže, které se propojují přímo s obrazem – kroky zdáli sledovaných osob u komplexu budov nebo štěkání psa za plotem. Když je zoom na svém možném maximu a vlnění způsobené hustou vrstvou vzduchu oddělující teleskopický objektiv od pozorovaného objektu dosahuje vysoké míry, zvuk způsobuje dojem, jako bychom byli na doslech blízko. Tyto detaily vytváří napětí mezi nadlidskou vzdáleností a pocitem, že pozorované je nadosah. Přestože však slyšíme kroky, nikdy neslyšíme hlasy, které by nám umožnily více proniknout do sledovaného prostředí.

Obecně hlasitost a pompéznost zvuku bohužel jako by znova upozorňovala na domnělou „nedostatečnost“ samého obrazu sdělovat to podstatné. Hned při vstupu do hlučné instalace, v níž diváka zvuk obklopuje ze všech stran, mě napadlo, jak ovlivňuje čtení promítaných obrazů a jak by vyznívaly bez jeho doprovodu. Hudba bezesporu emočně zabarvuje a podtrhuje monumentalitu krajin, zvlášť jedná-li se o noiseové plochy asociující hluk pracujících technologických zařízení, slitý zvuk proudění města či civilizační hlukový smog. Oproti fotografiím, kdy je dovoleno aktivně přemítat nad zobrazeným, jako by zvuková stopa poněkud násilně chtěla sugerovat, že se v obraze setkáváme s něčím výjimečným.

Spíš než s detailní observací nebo hloubkovou analýzou jednotlivých případů se na výstavě setkáváme se symbolickými reprezentacemi zviditelnění neviditelných cílů. Díla představují ukázky toho, že lze produkovat obrazy ze „zakázané perspektivy“ i na opačné straně oproti centrům vládnoucí moci. Neumožní nám sice natolik široký a komplexní záběr, jakého je schopno její „oko na nebesích“ shromažďující mnohonásobně větší množství obrazových dat. I tak ale poskytují naději, že je možné nabourávat ochranná opatření a vytvářet protiváhu vůči mechanismům, které se snaží učinit neviditelným a zakrýt samotný fakt, že jsme sami objekty podrobného sledování.

Trevor Paglen / How Deep Is the Ocean, How High Is the Sky / kurátor: Jen Kratochvil / Fotograf Gallery / Praha / 6. 10. – 4. 11. 2017

Fotografie instalace: Tomáš Hrůza