Květiny a rituály v galerii uvadají

V pohraničním regionu Jesenicka se díky platformě Současné umění pro Jeseník začaly objevovat intervence, edukativní programy a výstavy současných i na české scéně etablovaných umělkyň a umělců. Fungování galerie iniciovala v době covidových pandemií Lucie Štůlová Vobořilová a v současnosti jej rozvíjí kurátorky Tereza Slováková a Kristýna Krutilová. Od počátků pak galerie cílí především na lokální publikum prostřednictvím vzdělávacích a doprovodných aktivit. Počínaje Květnou nedělí a konče Velikonočním pondělím připravila Lucie Králíková s kurátorskou spoluprací Dany Balážové sérii akcí a setkání. Králíková působí léta v oblasti designu i umění pod názvem dlouhodobého projektu Efemér, zaměřeného na lokální podoby krajiny, tradice a floristiku s přesahy do happeningů či rituálů na míru konkrétnímu místu a situaci.

Osobně jsem měla příležitost navštívit pouze výstavu, která vznikla z procesu společného vykonávání drobných rituálů, spojených s tradicemi jarních svátků. Moje perspektiva je tedy jiná oproti místnímu návštěvnictvu, které mělo možnost se akcí účastnit, a výstavu tak vnímám jako samostatné médium.

Přízemí Katovny je věnované textům, které uvádějí místně specifickou práci autorky do kontextu její další tvorby. Králíková a Balážová zde pomyslně propojují akce během letošního velikonočního týdne se sudetským domem v Blansku u Děčína, kde autorka žije a píše krátké deníkové záznamy. Spojující linku tak utváří téma vysídlené oblasti sudetského pohraničí a hledání, nebo spíš navazování na kontinuitu zapomínaných tradic. Důležitým motivem je také schopnost konkrétního místa či domu ovlivňovat naše prožívání každodennosti.

Onen dům, k němuž se Lucie Králíková vztahuje ve svých textech, evokuje bezčasí romantického pozorování přírody kolem, v jednom vystaveném textu pak cituje Marguerite Duras a její knihu Psát z 90. let, čímž tematizuje samotný proces toho, jak pobývání na určitém místě souvisí s jejími deníkovými zápisky. Texty nainstalované na stěně galerie se nevztahují k lokalitě Jesenicka a poskytují vhled do myšlenkové a tvůrčí kuchyně autorky.

Uprostřed místnosti leží velký, slámou vycpaný měkký objekt, na kterém se dá spočinout a rozeběhnout vlastní představivost. Z jiné, početné série krátkých deníkových textů, vytištěných jednoduše na á čtyřkách papíru, si lze jeden odtrhnout a odnést si s sebou z galerie jedinečný úryvek. Citace Duras mě vedla k motivu samoty člověka setrvávajícího v domě, kde se postupně rodí imaginace k tvůrčímu procesu. Poetické psaní jsem vnímala jako ponouknutí k tomu uzavřít se na nějaký čas vnějšímu světu mezi čtyři stěny a nechat prostor představivosti a pozorování drobných gest a detailů každodennosti.

Nejvýraznějším prvkem v horním patře galerie je dlouhý prostřený stůl, jenž odkazuje k hostině, která se s návštěvnictvem akce odehrála k závěru společného týdne. Skromné tradiční pokrmy byly servírované na kusech rozbitého nádobí, jež Králíková nachází při putování severočeskou sudetskou krajinou. Instalační situace jídelního stolu nám může asociovat opuštěný filmový set nebo potenciální momentku, kdy se všichni návštěvníci večírku zvedli od stolu a šli se společně podívat na něco zajímavého „tam venku“.

Vybrané předměty evokují scénografickou estetiku československé nové vlny a působí nostalgicky. Dohromady fungují jako dobrý podklad pro diváckou fantazii a možné vyprávění. Otázkou však zůstává, do jaké míry představivost tohoto druhu koresponduje se záměrem a pojetím výstavy jako celku. Tyto ostatky bez popisu předcházejících akcí autorky nebo jejího způsobu práce asociativně evokují témata destrukce, opuštěného místa slavnosti. To by zapadalo do narativu o vysídlené sudetské krajině, tato tematická linka ale na výstavě není zřetelně akcentovaná.

Podklad aranžmá tvoří ubrus vyšívaný kolektivně při jedné z dřívějších akcí. V odložených skleničkách zasychá vrstva červeného vína a ve vázách postupně vadnou společně nasbírané rostliny. Příroda přitom v pojetí Lucie Králíkové na výstavě vyznívá jako starodávný svět, do kterého můžeme jít na návštěvu z toho našeho současného „postantropocentrického“. Cílem je skrze rostliny a recepty z nich navázat na zvyky předků, což v pohraničním regionu může kompenzovat přetrhanou kulturní kontinuitu. Ocenila bych ale přesnější zacházení se zdroji pro vytváření nových rituálů a pojmenování časových a kulturních rovin, z nichž umělecký projekt Efemér čerpá (zmíněny jsou odkazy na křesťanské rituály nebo židovskou sederovou večeři).

Největší potenciál akcí Efemér pak vidím v možném proměňování a zcitlivování našeho vztahu ke krajině, který se rozvíjí skrze zpřítomnění na určitém místě v určitém čase a vytržení z každodennosti. Návrat ke „kořenům“ pobývání v historicky formované krajině by však nemusel představovat jen přiblížení k čemusi abstraktně dávnému. Naopak by jí prospělo trefnější rozkrývání kulturních nánosů, které mohou představovat plodné podloží pro to, abychom mohli vynalézat nové rituály, jimiž bychom mohli společně světit význačné okamžiky společného setkání.

Ke slavnostním okamžikům patří i specifický oděv. Králíková tu vystavuje takzvaný „plášť k předpovídání bouřek“, který také vznikl během velikonočního týdne. Oděv byl ušit na Zelený čtvrtek a Lucie Králíková použila k jeho následnému barvení červené víno. Proces zpracování textilie tak nese obřadní charakter vzhledem používání vína v křesťanské liturgii i během svátku Sederu, jenž připomíná vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví. Nevyzpytatelnost meteorologických predikcí se ale v důsledku globálního oteplování stává každodenní realitou a magický předmět v podobě pláště je tak vtipným komentářem k bezradnosti vůči proměnám klimatu, kterým čelíme.

Lokální specifičnost se dostala do celého Týdne v domě pouze v několika momentech, což bylo dáno i tím, že se jedná o přenesený projekt, který se již v minulém roce odehrál jinde. Návštěvnictvo akcí se mohlo účastnit společného pití vody z léčebných pramenů na lázeňském Studničním vrchu nebo velkopáteční koupele za svítání odkazující na zdejšího rodáka a zakladatele slavných léčebných metod Vincence Priessnitze. Otázkou ale zůstává čitelnost výstavy pro místní návštěvnictvo, které se neúčastnilo předchozích aktivit během Velikonoc. V lepším případě se snad může aktivní návštěvnice nebo návštěvník na základě inspirace výstavou rozhodnout něco podobného vytvářet po svém nebo si vytvářet vlastní psaný či fotografický deník z prožitků zdejší krajiny. Toto všechno ale předpokládá někoho, kdo je alespoň trochu ochoten pustit se do vlastní práce, ať už imaginativní, nebo s materiálem.

Projektu ve zdejším podání bohužel chybí konkrétnější ukotvení v současnosti nebo reáliích regionu a města. Umělecký projekt tak zde vyznívá spíše jako nostalgický ponor do starých tradic, což bohužel vede k jakési abstraktní idealizaci tradičních hodnot, aniž by byly lépe konfrontovány s našimi současnými potřebami.

Výstava není ve výsledku ani dokumentací předcházejících aktivit, ani samostatnou prezentací díla Lucie Králíkové, ale je něčím mezi těmito dvěma polohami. Odkazuje k více místům najednou a zůstává rozkročena mezi subjektivním vnímáním a tvorbou autorky napojenou na lokální sběr – ať už textů, nebo předmětných stop po rituálech a zážitcích, které se nedávno odehrály mezi autorkou a přizvaným společenstvím.

Lucie Králíková – Efemér / Týden v domě / kurátorka: Dana Balážová / Městské kulturní zařízení / Jeseník / 24. 3. – 10. 5. 

Foto: Archiv Galerie Katovna, MKZ Jeseník