Chci si všimnout
15. 1. 2024Recenze
V galerii sam83 v České Bříze se odehrává výstava čtyř autorů a autorek věnující se světu rostlin, ale podle recenzentky Anny Sedláček Roubalové také naší všímavosti ke každodenním věcem kolem nás.
Cestou autobusem z plzeňského vlakového nádraží v tmavém, deštivém dni můžu jen stěží uvěřit, že na konci klikaté cesty čeká galerie. Když stojím přede dveřmi, druhý den nového roku mě začíná pohlcovat svou nehostinností a melancholií. Po vstupu do galerie sam83 v České Bříze se bouře začíná uklidňovat. Obrazy, které více či méně zřetelně zachycují rostliny, v tomto dni působí jako něco nedosažitelně živého a krásného.
Název výstavy Někdy si všimneš ve mně okamžitě vyvolá asociace na ranní procházky městem, kdy mi každý drát, okap, list a nápis připadají jako něco uhrančivě poetického, zatímco průchod tím stejným místem při návratu z práce domů je jen prozaickým koridorem. Princip „někdy si všimneš“ je na této výstavě ale zaměřen pouze na jeden aspekt prostředí, ve kterém žijeme. Díla dvou autorek a dvou autorů představují různé pohledy na život rostlin. V přízemí vidím na zdech obrazy pověšené v kontrastních dvojicích, uprostřed místnosti visí keramický objekt. Základním principem výstavy je podle kurátorky Sráče Sama „přerušovaný vztah složený z opakovaných momentů uchvácení a běžné rutinní péče“.
Tyto dva momenty – rutinní péče a uchvácení – jsou postaveny vedle sebe ve dvojici obrazů Václava Siky a Ludmily Smejkalové. Smejkalová k rostlinám přistupuje jako k něčemu, co se pro ni po mnoha letech společného života v jednom bytě stává něčím důvěrně známým. Něčím, co vyžaduje určitou péči, a výměnou za ni s námi rostlina žije. Na květinách nám ulpělo už tolik pohledů, staly se součástí interiérů, takže jejich unikátnost a exotičnost si už ani neuvědomujeme. Obraz zachycuje jednotlivé úkony prováděné přes sebe. Něco jako když to, co nám upadlo, je třeba sebrat předtím, než dokončíme to, co jsme začali dělat původně. Vlnivé růžové tvary jsou překryté rozsypanými tyčkami, zespodu vyrůstá skála jako z počítačové hry a na ní se třpytí věštecká koule. V obraze plném nesourodých abstraktních tvarů a motivů si po chvíli všimnu sukulentu, díky němuž rozklad v obraze mizí a celek se začíná skládat zase dohromady. Sousední obraz Václava Siky je proti tomu zcela harmonický, svojí uceleností působí až otupujícím dojmem. Obraz rostliny je uhlazený a fialové tóny mu dávají charakter lehce agresivní podbízivosti.
Těžký keramický objekt od Nely Britaňákové visí z trámu ze stropu a působí podmořsky, podzemsky či jinak utajeně našim zrakům. Pohled na něj evokuje kombinaci výčitek z toho, že vidíme něco, co by se před námi jinak schovalo, kdyby mohlo, a fascinaci připomínající moment, kdy si poprvé můžeme pořádně prohlédnout cizí nahé tělo. Objekt působí, že je vybaven vlastním vědomím, které je napojeno na tisíce dalších. Harmonie vycházející z dvojice malovaných obrazů zachycujících lidský pohled na květiny se zde zcela mění v živočišné bujení, kterému jsou náš pohled a interpretace zcela lhostejné. Nela Britaňáková je zástupkyní nejmladší umělecké generace, její dílo je kritické k antropocentrickému vnímání světa a poukazuje na spletitost a mnohočetnost organismů, se kterými lidé ve světě žijí společně. Je osvěžující vidět tvorbu této autorky mezi díly umělkyň a umělců starších generací se zcela odlišným uměleckým smýšlením. V kontrastu s určitou přehlceností postantropocentrickou perspektivou z výstav současného umění zde dílo Britaňákové působí přesvědčivě a podnětně.
V horním patře galerie se nachází malý skleník se dvěma židlemi a stolkem, na němž leží dva výtisky knihy Zahrada Jiřího Thýna. Kniha obsahuje soubor fotografií z kdysi významného zahradnictví a lesní školky v Ďáblicích, kde bylo ve 20. letech 20. století vyšlechtěno několik nových druhů rostlin. Jeho sláva postupně upadá kvůli velkým zahraničním obchodním řetězcům a Thýn v Zahradě tento melancholický úpadek dokumentuje. Hlavní emocí fotografií je ale právě ono „uchvácení“ z rostlin, které žijí roky v ústraní. Ve fotografiích se objevuje zahradnictví jako místo, které každodenní rutinou pečuje o původce uchvácení. Zároveň ukazují, že když květiny v zahradnictví zdivočí, prorazí jejich osobnost a bujnost bez ohledu na naši péči – tak jako růžový keř přerůstá do špinavého bazénu na jedné z fotografií.
Jak je pro výstavy připravené Sráčem Samem typické, nedostáváme ani zde mnoho vodítek, jak expozici uchopit. Kurátorka zaujímá tento postoj vědomě a mluví o něm jako o absolutní důvěře v diváka. Tentokrát její přístup funguje výborně, protože nastolené téma našeho vztahu k rostlinám je velmi specifické a pro většinu z nás důvěrně známé. Nejsilnějším momentem je přesah do dalších oblastí vnímání světa kolem nás, na nějž je možné nahlížet jako na střídající se časy rutinní péče a chvilkového uchvácení. Moment „někdy si všimnout“ bývá vzácnou, ale naplňující odměnou za naši neustálou snahu o to, aby věci běžely dál. Když se na tyto momenty všimnutí zkusíme vědomě soustředit a hledat je, zjistíme, že naše každodennost toho má hodně, co nám může nabídnout.
Nela Britaňáková, Václav Sika, Ludmila Smejkalová, Jiří Thýn / Někdy si všimneš / kurátorka: Sráč Sam / galerie sam83 / Česká Bříza / 5. 11. 2023 – 25. 1. 2024
Foto: archiv galerie sam83
Anna Sedláček Roubalová | Narozena 1995, bakalářské studium absolvovala na Fakultě humanitních studií a magisterské studium v oboru Dějiny a teorie moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde je v současnosti doktorandkou. V roce 2021 vedla spolu s Annou Crhovou galerii NIKA. Zajímá se o moderní a současné umění mimo centrum.