Metamorfózy a vnitřní šelmy

Při vstupu do výstavy mám dojem, že jsem se ocitla v knize Piranesi Susanny Clarke, která píše o postapokalyptickém světě odehrávajícím se v prostředí antických ruin a torz, kde zůstalo naživu posledních pár samostatně blouznících lidí. Stejně jako kniha i výstava v pražské GAMU působí dojmem ohlušujícího ticha, prázdnoty a konce. Postupně ale odhalíme i podtóny tajemství, neznámé budoucnosti a specifické naděje spočívající v tom, že přijmeme všechny okolnosti tak, jak jsou, a nebudeme usilovat o prosazení vlastních představ.

Cítím tu po dlouhé době klid a prostor pro vlastní myšlenky, jejichž směr výstava udává, ale příliš je neomezuje: vede nás směrem k ponoru, nikoliv úniku. Ústřední instalace Eriky Velické sestává z nehybného vlka a antických sloupů, které nic nepodpírají. Vysochané zvíře leží na zádech rovných stejně jako podlaha, jejímuž tvaru se za ta staletí, kdy tam leží, dokonale přizpůsobilo. Přestože je vlk bezpochyby mrtvý a nepůsobí ani v nejmenším nebezpečně, vytváří pocit respektu a ostražitosti. Také malby na zdech od kolektivu Comunite Fresca, podobně jako vlkova záda, spoluutvářejí charakter místnosti, k níž těsně přiléhají a souvisí s ní. Jedna, slunečná, radostná a žlutooranžová malba nacházející se vedle okna jako by byla přirozeným pokračováním hran, oblouků a světla vnějšího světa. Na protější stěně místnosti je freska nafialovělá a noční, jako by vycházela z charakteru vlka: jednoznačně k sobě patří. Atmosféra je zde natolik definovaná tichem, že až po dost dlouhé době si uvědomím, že tiším i vlastní dech.

Mezitím ke mně doléhají z druhé místnosti zvuky z videa, jejichž okultní a zároveň poťouchlý charakter by těžko mohl být odlišnější… Video uměleckého kolektivu Markéty Wagnerové, Anny Tesařové a Televize Estráda je investigativní reportáží zkrachovalého, namachrovaného a ustrašeného novináře – maličké loutky – který touží po slávě. Novinář pátrá po strašidlech, která žijí na běžných místech, akorát o nich nevíme. Strašidlo Řepák žije v polích u Řeporyj, živí se řepkou, přepadává lidi, kterým krade oblečení a staví si z něj příbytky. Vyznačuje se „jakoby hrachovým puchem“. Hlavním objektem novinářova zájmu je ale Pan Ovocňák, který obchází jednotlivá strašidla a zve je na sraz, sabat. Je to dlouhý příběh, ve kterém se střídají zneklidňující dlouhé scény, které zachycují rituální tance kolem ohně a probouzení spících strašidel s vtipnými scénkami a loutkami. Záměrně amatérská kamera i DIY estetika spolu s použitím loutek vytváří humorný a odlehčený dojem z videa jako celku. Použití loutek ale není samoúčelné: dialogy odrážejí svět lidí, přičemž právě jejich nevinnost a maličkost nám bolestivě nastavují zrcadlo. Na počínání ubohého novináře, který se chová oportunisticky k těm, u kterých se mu to hodí, a panovačně, ke komu může, vidíme, jak upachtění a prospěchářští umíme být. Video ve svém druhém plánu nahlíží kriticky naši situaci drancování přírodních zdrojů, sociální nespravedlnosti, konzumní společnosti a odtržení od běhu přírody. Tyto dvě linky – amatérsky humorná a společensky kritická – jsou zde nenásilně spojeny. Ilustruje to také závěrečná promluva, ve které postava vypravěče shrnuje celý příběh slovy, že strašidla se začala měnit v oligarchy a další podivné bytosti a nám nezbývá než žasnout nad magickou rozmanitostí existence.

Ve foyer galerie se na zdech objevují další odkazy na antiku – fresky, ztvárněné opět Comunite Fresca, vyprávějí jednu z mikropovídek Jana Boháče, Projekt Filemon a Baucis. Původní starořecká báje vypráví dojemný příběh o stařičkém manželském páru, který dobrosrdečně pohostil bohy převlečené za poutníky a odměnou za to se v den smrti oba proměnili ve stromy a mohli být i po smrti spolu. Boháčova povídka vypráví tento příběh v dnešní realitě, kdy se pár vědců rozhodne onu společnou proměnu ve strom provést na sobě. V momentě, kdy se pokus podaří a proměna začne probíhat, mají omezený čas (dokud se ještě mohou pohybovat), kdy chtějí autem dojet k louce, a ještě přes ni přejít do lesa. Muž tam dojít nestihne, musí zapustit kořeny jako dub uprostřed louky a žena až k tůňce doufá, že její muž jde stále za ní. Její proměna ve strom ale zašla tak daleko, že už se za ním nemůže otočit ani na něj zavolat, a až u tůňky jako lípa zjistí, že jsou každý sám.

Na první pohled vše spojují odkazy na předkřesťanská božstva a pohanskou mystiku a propojení s přírodou. Tedy témata, která souvisí s teoriemi postantropocentrismu nebo tvorbou tzv. emo-romantismu. Často však končí u eskapistických výhledů kamsi do jiných světů, lepších a zábavnějších než ten náš. Přestože s tématy fantazijních možností pracuje i výstava s typickým názvem Conversation between Bear & Wolf, od začátku působí jinak: není to únik, ale ponor, ohledává možnosti hluboké transformace. Únik je možné přeložit taky jako kritiku bez snahy najít způsob, jak se se situací vypořádat. Jedná se o bezpečnější a méně náročný způsob, jak se vyhnout nutnosti nepříjemné konfrontace řešit. Ponor naopak vyžaduje ztrátu kontroly a obvykle se jedná o transformační zážitek proměny sebe sama, který od nás vyžaduje více úsilí. Ponorem se dostaneme někam hlouběji, únikem kamsi vedle, ponor vyžaduje přijmout věci tak, jak jsou, a teprve pak sebe samu měnit, únik umožňuje se akceptování reality vyhnout.

Výstava je k současnému stavu světa kritická, ale zároveň ho přijímá a vychází ze stavu věcí, jak jsou: jako záda vlka přijímají tvar podlahy, jako fresky u oken vycházejí z možností hry se světlem a stíny. Staví nás do situace, kterou považuje za nevyhnutelnou a samozřejmou, kdy se nám věci už úplně vymkly z rukou, ale nepřichází beznaděj ani rezignace. Výsledkem je instalace zasněná, ale ne samoúčelně, apelující na diváky a divačky intenzivním a současně nenásilným způsobem, že člověk není pánem vesmíru. Odcházím s pozitivním pocitem, že to není vždy jednoduché, ale mám chuť žít právě na tomhle světě.

Jan Boháč, Comunite Fresca, Erika Velická, kolektiv Markéta Wagnerová, Anna Tesařová a Televize Estráda / Conversation between Bear & Wolf / kurátorka: Ivana Hrončeková / Galerie AMU / Praha / 29. 11. 2024 – 10. 1. 2025

Foto: Jakub Podlesný, GAMU