Umět nepotřebovat umění

Přesouvání aktivit umělců a umělkyň z velkých center do obcí a krajů, ze kterých pochází, se stává fenoménem současnosti. Tím se také zabývá výstava v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, jež se zaměřuje právě na oblast Vysočiny a na organizace či události, které zde vytváří Tereza Říčanová, Matěj Kolář nebo například také kurátor výstavy Petr Kovář. Jaký má ale smysl výstava odkazující na minulé akce, jež nejsou primárně umělecké?

Umět nepotřebovat umění

Výstava Make friends, not art představuje projekty umělců a umělkyň, kteří se rozhodli odejít z velkých měst, v nichž studovali vysoké umělecké školy, a přestěhovat se na Vysočinu. Tam pokračují v tvorbě umění prostřednictvím organizace komunitních aktivit. Stěhování umělkyň a umělců z center sledujeme čím dál častěji. V posledních letech také vzniklo několik projektů, které se tomuto tématu přímo věnují. Umělecké aktivity, které pracují s místními komunitami, sleduje od roku 2012 například projekt RurArtMap, díky němuž vznikla kniha s názvem Kartografie (Eko)systémů (2022) představující jednotlivé aktéry a jejich aktivity prostřednictvím rozhovorů. Koncepce jihlavské výstavy ale podle kurátorského textu vznikala nezávisle na všech těchto iniciativách, včetně těch mezinárodních. Zmínit zde můžeme také slavnou přehlídku documenta 2022, na které bylo heslo „Make friends, not art“ často skloňováno.

Při vstupu do první místnosti výstavy upoutá naši pozornost stěna zaplněná grafickými listy z výtvarného letního tábora LinoLágro, jenž pořádá ilustrátorka Tereza Říčanová na svém statku v Mezné u Pelhřimova, kde žije a hospodaří se svou rodinou. Podle jejích slov je statek otevřeným místem, kde je každý vítán, a kdokoliv může přespat u nich na seně. Sama mám na Meznou z dětství jedinou silnou vzpomínku, jak jsme s mojí sestrou jely na oslu. Pamatuji si, že jsem se tam cítila v domovském prostředí. Instalace z LinoLágra byla v průběhu výstavy doplněna o díla, která vznikla na letošním ročníku, a na soklu před stěnou s obrazy leží ručně tištěná kniha – první díl Harryho Pottera balený v kůži s ilustracemi absolventů LinoLágra. Pohled na tuto instalaci vyvolává příjemný a současně podezřelý pocit, na nějž na výstavách současného umění nejsme příliš zvyklí. Hravost a neprofesionální provedení v kombinaci s nadšením ve mně vyvolává pocit úlevy z nekomplikovanosti toho, co vidím.

Většinu vedlejší místnosti zaplňuje jurta, ve které jsou desítky rekvizit z dřívějších ročníků na Vysočině vyhlášeného tábora v Rohozné, jehož organizaci po svém otci převzal performer a aktivista Matěj Kolář. Změť map, luků, talismanů, látek, nástěnek a dalších předmětů okamžitě evokuje vzpomínky na táborovou atmosféru a estetiku. Pod oknem stojí o stěnu opřené velké šedé desky s fotografiemi z jednotlivých ročníků tábora a paní kustodka mi nadšeně ukazuje fotografii svojí dcery, která na tábory jezdila před patnácti lety. Za jurtou jsou proti sobě florbalové branky, na zemi leží hokejky a míček, návštěvníci si mohou svobodně zahrát. Jedná se o zastoupení aktivit spolku Nakrajikraje – iniciativy Hanky a Martina Jelínkových, kteří se přestěhovali do Krásného na starou rozpadlou faru, již opravili a v místním kulturním domě pořádají výstavy. Martin Jelínek říká v rozhovoru s Petrem Kovářem ve zmíněné publikaci Kartografie (Eko)systémů, že jejich původní záměr, představit místním současné umění, narazil na uvědomění, že přesvědčovat někoho o tom, co je a co není umění, nemá smysl. Smysluplné je, když spolu lidé něco prožijí a dělají něco, čemu rozumí – jestli je to umění, nebo ne, se stává irelevantním. I proto bývají součástí výstav v kulturním domě v Krásném florbalová utkání pod obrazy. Na vernisáži vystoupila třešťská hudební skupina Lajky a po koncertě na pódiu zůstaly bicí, na něž si kdokoliv může zahrát.

Kurátorem výstavy je Petr Kovář, jehož životní trajektorie se shoduje s trajektorií vystavujících. Po studiích na brněnské FAVU se přestěhoval zpět do rodné Dolní Cerekve na Vysočině, přes deset let vede ateliér malby a ilustrace na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jihlavě-Heleníně a věnuje se komunitním aktivitám. K výstavě běží různorodý doprovodný program, snídaně Korealistů, přespávání skupiny z táborů na Rohozné v galerii, beseda na téma úložiště jaderného odpadu na Vysočině, divadelní představení, tiskařský workshop nebo veřejná konference o aktivitách a umění ve veřejném prostoru v regionu Vysočiny.

Výstavě fandím ze dvou důvodů – jednak proto, že jsem na Vysočině vyrostla a prostředí je mi blízké, jednak díky otevřenému kurátorskému přístupu, který ukazuje, že galerie nemusí být zapovězeným místem pro hrstku zasvěcených do současného umění, a nabízí program široké veřejnosti. Zároveň se stále nabízí otázka, zda vystavovat artefakty z akcí má nějaký smysl, když estetická či umělecké kvalita není to, o co jde. Koncept výstavy neklade umělecké nároky na to, co na výstavě vidíme. Co tedy vlastně hodnotit? Potíží, se níž se tento typ výstavy a uvažování nutně potýká, je, aby tento „neumělecký“ přístup nebyl ve výsledku pro širokou veřejnost ještě méně srozumitelný než klasické umělecké formy. Je otázka, zda boření hranice mezi uměním a životem zajímá i někoho jiného než samotné aktéry. A tento problém má také opačnou stranu – zda má smysl vystavovat komunitní aktivity v galerii, když se jejich smysl a největší výpovědní hodnota koncentruje v místě a čase samotného průběhu akce.

Výstava tuto problematiku neřeší. Její těžiště leží v doprovodném programu a přátelském ladění. Přicházejí sem většinou lidé, kteří se někdy některé z akcí zúčastnili nebo někoho z vystavujících znají. Někteří vystavující učí na jihlavských středních uměleckých školách a provází po výstavě svoje studentky a studenty. Výstava tak není pouze ideální představou kurátora či umělce a díky doprovodnému programu zosobňuje a snad i utváří nové vztahy a různorodé zážitky. Díky ukotvení v dostatečně malém okruhu – prostředí Vysočiny – jsou vztahy skutečné a jdou napříč společností.

Make friends, not art / kurátor: Petr Kovář / Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě / Jihlava / 2. 6. – 15. 10. 2023

Foto: Pavel Petrov, Peter Urbánek (Fotoreport zde)