Dám si hlavu do dlaní a nejsem sama

Nejen v kulturním prostoru často narážíme na téma zahlcenosti a nemožnosti soustředit se na to, co opravdu potřebujeme. Ocitáme se ve stavu permanentního napětí a roztříštěnosti mezi dílčími úkoly, s neustávajícím pocitem skluzu a neschopní si odpočinout. Na výstavě Pavly Scerankové v 8smičce s názvem Moli, kteří prožírají ruce do světel je tento bezvýchodný stav přijat jako skutečnost, se kterou je možné určitým způsobem naložit, aniž bychom se snažili z ní utíkat. Vzhledem k tomu, že systém, který tuto naši zahlcenost a roztříštěnost způsobuje, se nemění, je zbytečné se vysilovat vzdorováním jeho důsledkům. Sceranková na výstavě otevírá otázku, zda není lepší se do toho nepříjemného napětí naopak položit a využít jeho energii.

Tento stav se také odráží v její instalaci. V první místnosti vidíme videa přehrávaná na tabletech umístěných na tyčích vedoucích od podlahy až ke stropu a výstava pokračuje sochami, které byly vytvořeny tak, aby také fungovaly ve fyzickém napětí mezi podlahou a stropem. Potkáváme například sochu, která je, jak se dozvídáme z popisky, inspirována tatínkem, který se v podnapilém stavu snaží se svou malou dcerou sbírat kaštany, a přes svůj ušlechtilý záměr svou roli nezvládá a klátí se do všech stran. Socha s názvem Oblek drží ve vzduchu jen s pomocí jehel a nití. Stovky malých napětí drží pohromadě člověka tak, jak si ho společnost představuje, až z něj uvnitř vůbec nic nezůstane. Dílo Hlava Cecile Payne je malou keramickou hlavou zapomenuté astronomky uvězněné uprostřed sloupu ze spojených nohou starožitné židle. Na jednom z videí si autorka sedá na zdánlivě obyčejnou židli, od které očekáváme, že nás podepře a unese, ale ona se vzápětí rozpadne na desítky malých kousků.

Uvědomila jsem si, že mě obvykle v momentu, kdy vstupuji do jakékoliv výstavy, provází dojem, že vystavená díla jsou opuštěná. Jako by byla bez energie, kterou jim já musím dát, aby začala promlouvat. Je to pocit, který nesouvisí s interaktivností nebo zábavností děl. Jejich opuštěnost je zkrátka způsobena danou situací, protože ona skutečně opuštěná jsou, stojí v galerii a ukazují se, aby byla vnímána. Výstava Pavly Scerankové ale disponuje ještě vlastní energií, kterou jsem z ní dokonce ve stavu značné únavy mohla čerpat. Je to částečně dáno instalací mezi stropem a podlahou, což vytváří podvědomý pocit pnutí či podpírání, tedy konstantě vynakládaného úsilí. Významný podíl na tom má také obsah jednotlivých děl, která vždy vycházejí z osobního zážitku nebo nápadu, kterým nenásilnou formou přesahují do všeobecné, společenskokritické roviny a nacházejí se tak v napětí mezi těmito dvěma polohami.

Když si jednotlivá díla rekapituluji, všimnu si, že právě osamělost, kterou z této výstavy výjimečně necítím, je tím, co mají společné. Každé jednotlivé dílo je dovyprávěným příběhem o osamělosti. V textu na zdi u vstupu do galerie čteme, že se umělkyně vždy domnívala, že smyslem umění je prohlubování empatie. V současnosti ale cítí, že pro to je stále méně energie. Proto se chce zaměřit naopak na hněv, aby si divačky a diváci mohli v galerii říct, že takhle se cítí. Aby si mohli říct, že v tom nejsou sami. Jedná se vlastně také o empatický přístup, ale Sceranková ho tady realizuje nikoliv přes pochopení druhých, ale přes osobní rezignaci na snahu vzdorovat, která může pro ostatní být úlevná.

Skloňovaná témata přítomná ve výstavě, jimiž jsou napětí a osamělost, k mému překvapení nakonec vytvářejí něco pozitivního. S přijetím únavy a stavu permanentní krize jako reality přichází úleva a výstava jako celek nakonec působí optimisticky a zábavně. Svoje pocity z výstavy a své momentální rozpoložení můžeme zachytit prostřednictvím bílé modelovací hmoty, kterou dostaneme spolu se vstupenkou a s instrukcí: „Vymodeluj, jak se cítíš, a zanechej svůj otisk v galerii“.

Výstava z velké míry spoléhá na individuální prožitek divaček a diváků. U vstupu si přečteme krátký text autorky a k procházení výstavou dostaneme kromě modelovací hmoty papír s krátkými popisy a základní interpretací jednotlivých děl, která nás nenechá příliš tápat v tom, jak jim rozumět. Vystavená díla tak před námi nemají příliš tajemství, což je na jednu stranu škoda, ale odpovídá to konceptu výstavy, kdy se máme být schopni na díla rychle napojit a vnímat, že i takhle se někdy cítíme. V katalogu se kromě jednotlivých děl a přípravných kreseb nachází kurátorský text Borbály Szalai, který výstavu zasazuje do současného filozofického myšlení. Píše o tom, jak i naše osobní a tělesné prožitky jsou ovlivněny ekonomickým fungováním současného světa a žádnou část našeho bytí už nelze vnímat odděleně od daného systému. Odkazuje se například na teoretičku zabývající se souvislostmi mezi ekonomií a kulturou Emmu Sofii Brogaard, která používá pojem „ekonomické tělo“. Text nenásilně koresponduje s vystavenými díly, která ukazují, že konkrétní osudy a prožitky jsou ovlivněny systémem, ve kterém žijeme. Poetický závěr textu vykresluje obraz unavené hlavy zabořené v dlaních, kdy si po chvíli všimneme světelných skvrn prosvítajících mezi prsty.

Lehkým zklamáním pro mě bylo, že jsem v katalogu nenašla už žádné další texty od Pavly Scerankové, na které jsem se po zhlédnutí výstavy těšila. Tato umělkyně svá díla vždy pečlivě promýšlí a umí svoje myšlenky dobře a poeticky formulovat. Přesvědčivě nám ukazuje, že umění se může díky svojí schopnosti pnout se mezi osobním a politickým, fungovat jako reflexe a zároveň katalyzátor osobního i společenského uvažování tak, jak to žádný jiný obor nedokáže.

Pavla Sceranková / Moli, kteří prožírají ruce do světel / kurátorka: Borbála Szalai / 8smička / Humpolec / 15. 2. – 11. 5. 2025

Foto: Eva Bystrianská