Prohlížet si rámy s obrazy

Výstava IN MARGINE: Rám, sokl, vitrína v humpolecké 8smičce se zaměřuje na adjustaci uměleckých děl, kterou přesouvá do popředí našeho zájmu, a představuje díla z průřezu celým 20. stoletím až do současnosti. Část z nich byla v nedávné době k vidění na pražských výstavách, jako například fotografie Josefa Sudka na výstavě Josef Sudek / Otto Rothmayer: Návštěva u pana kouzelníka (2001, 2022) v Uměleckoprůmyslovém museu. Pro Sudka byla adjustace důležitou součástí práce a své fotografie adjustoval například na druhé, podkladové fotografii, na kousku látky nebo celofánu. Dalším příkladem je dílo Aleny Kučerové, které bylo součástí výstavy Dotknout se zastaveného času v galerii hunt kastner v roce 2023. Kučerová pracuje ve vystavených pracích s dřevěnými destičkami a klacíky, které skládá na sebe do tvaru rámovaného obrazu. Tento pro ni typický výtvarný prvek perforace prostupuje jak částí uvnitř rámu, tak rámem samotným a narušuje tím dělení „rám–obraz“. Skutečnost, že mám možnost vidět tyto práce znovu a z nového úhlu pohledu, mi napomáhá lépe pochopit hlavní myšlenku a téma současné výstavy.

Kurátorka Emma Hanzlíková nás vybízí k tomu, abychom změnili perspektivu našeho dívání se na umění a zaměřili se na ty části díla, které jsme zvyklí vnímat pouze jako doplňkové a praktické. Na ty, které pomáhají k zavěšení nebo dílo chrání před vnějšími vlivy. A v takto nastaveném novém kontextu se proměňuje i naše vnímání prezentovaného umění. V případě umění je mnohdy velmi těžké zbavit se pocitu, že koukáme na něco zcela jedinečného, autonomního, přičemž na kontextu toho, kde a jakým způsobem je věc vystavená, nezáleží. Tento pod kůži vrytý přístup výstava narušuje a ukazuje, že i pro nás známá umělecká díla uvidíme jinak, pokud je budeme jinak číst – v tomto případě „přes jejich rámy“. Pokud tedy umělecké nevnímáme jako něco, co k nám má promluvit svou jedinečností, a pokud nečekáme na ten vzácný moment, kdy nás dílo nevysvětlitelně pohltí, ale „pouze“ si prohlížíme jeho rám a v rámci toho si prohlédneme i jeho obsah, přicházíme na nové, nezatížené čtení. Zbavujeme se představ o nadřazenosti a podřazenosti, a spíše než abychom umění vnímali, si ho – ač to může znít naivně – prohlížíme. Zvědavě a s čerstvým pohledem.

První část výstavy obsahuje povětšinou starší díla z první poloviny 20. století, u kterých jejich autoři a autorky s rámy pracovali v duchu gesamtkunstwerku. V druhé části výstavy se nachází převážně starší i současná konceptuálně laděná díla, která s fenoménem adjustace pracují vědomě ve smyslu jeho zkoumání. Jedná se například o dílo současné umělkyně Nepheli Barbas s názvem Sokl pro madonu, kdy je sokl vystaven sám o sobě jako umělecké dílo. Je natřený výraznou pastelovou žlutou barvou a jeho tvary připomínají varhany, drapérie a barokní tvarosloví kostelů. Tento samostatně stojící objekt vede k uvědomění, jak málo podstavce pod sochami zkoumáme a nahlížíme na ně jako na plnohodnotnou součást sochy. Dalším příkladem je řada tří soklů s horní plochou formátu A4, A3 a A2 od současné umělkyně Jany Bernartové. Práce s názvem Poměr dosahuje přesné výšky pupíku průměrného Evropana 108,2 cm, což je číslo, ke kterému dle teze poměřování došel Le Corbusier. Měřítku soklu se v díle z roku 1961 věnoval také Piero Manzoni. Jeho podstavec je tentokrát určený pro návštěvníka, aby zažil perspektivu velkých slavných mužů, kteří shora shlížejí na svět.

Konceptuálně laděná díla by sama o sobě mohla být nesrozumitelná. Díky úvodní části výstavy sestávající ze starších a známých děl, na kterých je možné si onu změnu perspektivy vyzkoušet, jsou však pevně zasazena do kontextu a organicky na výstavě promlouvají. To se děje také v případě instalace dřevěných krabic s nápisem „fragile“, ve kterých byla umělecká díla na výstavu přivezena. Krabice jsou vyskládané podél jedné zdi galerie a jako předměty, kterým připisujeme pouze utilitární hodnotu, nyní převzaly roli výstavních objektů. Svěží a jednoduchý nápad aplikuje myšlenku výstavy na širší, žitý kontext.

Výstava nás přirozeně provádí daným tématem a velmi chytře a zároveň nenásilně pracuje s naším vnímáním. Divácký zážitek funguje na více úrovních, jako pohledová výstava i jako myšlenková sonda do role rámů, soklů a vitrín, které můžeme přirovnat k pomyslné periferii uměleckých děl. Právě z periferie však dokáže zavanout ten nejsvěžejší vítr.

Ádám Albert, Néphéli Barbas, Jana Bernartová, František Bílek, Constantin Brâncuși, Martin Herold, Klára Hosnedlová, Július Koller, Stanislav Kolíbal, Alžběta Krňanská, Alena Kučerová, Piero Manzoni, Zbyněk Sekal, Josef Sudek, Jan Svoboda, Miroslav Tichý, Josef Váchal, Edmund de Waal, Erwin Wurm / IN MARGINE: Rám, sokl, vitrína / kurátorka: Emma Hanzlíková / 8smička / Humpolec / 2. 3. – 19. 5. 2024

Foto: Eva Bystrianská