CJCH 2026: Yuliya Bokhan

Trny očí skryju do smirkových dlaní

S Yuliyí Bokhan jsem se blíže seznámil při přípravě její autorské výstavy na jaře 2025 v Zaazrak|Dornych. Šel jsem ji navštívit do prostor Ateliéru malby 1 Vasila Artamonova na brněnské FaVU, kde Yuliya zrovna studovala. Rozhlížel jsem se prostorným otevřeným ateliérem v podkroví budovy a v lese volně rozprostřených malířských stojanů jednotlivých studujících jsem se někde snažil zahlédnout Yuliyi. Nikde jsem ji neviděl, takže jsem se obrátil na skupinu děcek, jak se v Brně říká mladým lidem, sedících na křesílkách u kávy ve společenské části ateliéru a zeptal se, jestli netuší, kde bych ji mohl najít. Bez váhání hromadně ukázali prsty do rohu místnosti, kde jsem rozpoznal do té chvíle pro mne neviditelnou pevnost vystavěnou z dřevěných desek a napnutých látek, obé různých rozměrů, materiálů i stáří. Tam jsem našel Yuliyi se sluchátky na uších, izolovanou od okolního dění vizuálně i zvukově.

Tenhle iniciační zážitek je pro mě do jisté míry vypovídající jak o umělkyni samotné, tak o jejím díle. Mezi ta nejpůsobivější patří rozměrné asambláže složené z časem poznamenaných kusů dřev, látek, plechů, krajek, někdy pokryté hutnými nánosy barev, jindy probodané hřebíky nebo pokryté trčícími ostny třísek jako záda jakéhosi zdřevěnělého dikobraza. Jejich materiální schránka vyvolává pocity až fyzické intenzity. Yuliya Bokhan je také autorkou propiskových či tužkových kreseb, které na první pohled můžou působit jemněji, nakonec i ony jsou však vyvedeny zneklidňující hustou šrafurou a ostře pichlavé špičky kloubů či žeber na nich zpodobených nahých těl vizuálně bodají oči diváků stejně, jako bodliny výše zmiňovaných objektů. Pro výstavu v Galerii města Třince (2023) Bokhan připravila in situ prostředí z různých nalezených předmětů volně se prolínajících s jejími díly. Věci se zjevnou, ale neznámou historií v instalaci působily podobně přízračně, jako obličeje postav na sololitových prkýnkách různých velikostí, o kterých umělkyně mluví jako o mrtvých. V neposlední řadě je i autorkou bolestně smutných poetických textů, záznamů myšlenek ve formě básní.

Když zatím opomenu formální kritéria, to, co práci Yuliye Bokhan napříč médii spojuje, jsou autentické pocity tísně, žalu, bolesti fyzické i psychické, a také osobní samoty, prožívané však a snad i vyvolané soustrastí se všemi trpícími bližními. Pro národ ateistů, vyznávajících jediné přikázání „nezkazíš žádnou srandu”, může být upřímnost a opravdovost těchto tíživých emocí možná někdy těžko pochopitelná a uvěřitelná. I já jsem, formován místními kulturními kódy, zpočátku při našich setkáních čekal na moment, kdy ledy roztají a Yuliya mě nechá konečně nahlídnout pod pokličku a odhalí, že za vší tou vážností se ve skutečnosti někde skrývá vtip. Neskrývá. Narozdíl od mnoha vrstevníků v místě autorčina nového domova, se Yuliya Bokhan, která se narodila v běloruském Minsku a do České republiky se přesunula za studiem vysoké školy v dospělosti, neobává toho, že by její dílo někdo obvinil z nedostatku nadhledu, lehkosti či vtipu. Řídí se totiž zcela jinou sadou kritérií, díky čemuž na místní scénu přináší „svěží vzduch“ – nebo spíš vzduch jiný, protože ten její je ztěžklý vlhkostí slz často až na samou hranici divácké snesitelnosti.

Yuliyi Bokhan totiž nevadí, jestli se na výstavě jejích prací někdo z příchozích pořeže o jejich ostré hroty, ať už přeneseně, nebo opravdu. Není z těch, kdo by před svá díla umisťovali dnes populární trigger warning. Místo toho nám s jakýmsi až starokřesťanským trpitelstvím sděluje, že v bolesti jsme svorně já i ty. 

Výtvarný styl a typické pracovní postupy Yuliye Bokhan, jako je až obsesivně působící vrstvení recyklovaných materiálů, zjevně prozrazují příbuznost s art brut, naivním i lidovým uměním ukotveným v tradici geografického prostoru původu umělkyně. Portrétní malby i kazetová skladba některých děl mohou připomenout pravoslavné ikony. Zde je potřeba poznamenat, že zčásti zřejmě jde o autorskou variaci na metody osvojené během studií monumentálně-dekorativního umění a mozaiky v její vlasti. Přesto, stejně jako v případě tematických východisek Bokhan, i tady se nutně vkrádá otázka, nakolik může být v případě školené umělkyně takový přístup autentický a pokud autentický je, jestli vůbec může být relevantní v době vyznačující se bezprecedentní dostupností informací. Nepřišel jsem dosud na to, jestli lze při popisu práce Yuliye Bokhan používat slovní spojení jako „vychází z”, „inspiruje se”, „je poučená” nebo „vědomě cituje”. Tato očekávání pravděpodobně prozrazují více o těch, kdo si tyto otázky kladou a v jakém místě a čase se nacházejí, než o umělkyni, jež je objektem jejich zkoumání. Zdá se totiž, že ona sama nejenom, že na ně nedává odpovědi ani v náznaku, nejspíš si je ale sama ani nepokládá.

Domnívám se – a vzhledem k nekompromisní úspornosti v mluveném projevu umělkyně mně i komukoli, kdo se někdy jejím dílem analyticky zabývá, nic jiného než domněnka ani nezbývá –, že v mentálním prostoru Yuliye Bokhan tyto otázky nejsou důležité. Ona sama si nejspíš cení především plné autenticity, odevzdání se svému uměleckému poslání a až starosvětského prolnutí umění se životem. Setkání s intenzitou nezbytně propsanou do výsledné podoby děl pak nezřídka nechává publikum stát před nimi v němém úžasu.

Jakkoli autorka sama v souvislosti s některými svými pracemi zmiňuje vlastní zármutek z právě probíhající války na Ukrajině, nepoužívá žádnou symboliku, která by k aktuálním událostem přímo odkazovala. Ani materialita či estetika jejích děl se nezdají být nositeli jakýchkoli dobově podmíněných kontextů. Zdá se spíš, jako by svým dílem Yuliya Bokhan systematicky stavěla memento faktu, že lidská společnost, ale v přeneseném významu přímo existence sama, je nezřídka smutná, násilná a temná skutečnost. Připomněla mi tím třeba román Krvavý poledník od Cormaca McCarthyho, který však vychází z jiné, severoamerické tradice. Stejně jako opus velikána americké literatury, i neméně monumentální dílo Bokhan nám jen jinou formou připomíná, že navzdory našim potlačovaným strachům, smrt a zánik můžou někdy převážit nad životem a vznikem. A že děsivě tiché, mrtvolné prázdnoty nezačínají až s vakuem na hranicích volného vesmíru, ale často přímo i v nás samých.