Karina Kottová: Dlouhodobé vazby jsou pro mě strašně důležité

CJCH slaví letos 35 let, jak jste to oslavili? 

Oslavili jsme to hlavně zrušením věkového limitu 35 let, což nesouviselo přímo s tím výročím, naopak jsme to řešili a domlouvali už několik let. Ale je to určité završení delšího procesu, který si zaslouží oslavu. Hlavní „oslava“ byla ale ve formě výstavy v Galerii města Pardubic (GAMPA), Velký zlatý voči. Pojali jsme ji jinak než dosavadní výroční akce: nevystavovali jsme díla laureátek a laureátů, ale rozhodli jsme se pro takovou výzkumnou sondu do témat, která jsou s Cenou za ta léta spojená: vnímání veřejností, mediální obraz a skandály, proměny pravidel, umělecké přístupy, které se v Ceně objevují, témata jako inkluze a udržitelnost atp. Tato témata jsme nechali zpracovat přizvané umělce a umělkyně a dali jsme jim velkou volnost, co se přístupu týče. Chtěli jsme to pojmout jako oslavu skrze evaluaci toho, co vlastně Cena znamená, co se s ní a kolem ní stalo, zahrnout i kritické hlasy.

Co je podle tebe Cena Jindřicha Chalupeckého teď, s ohledem na proměnu, která proběhla za těch deset let tvého vedení…?

Myslím, že teď je Cena Jindřicha Chalupeckého hlavně systém podpory a zviditelnění pro etablující se umělkyně a umělce. Každoročně takto můžeme podpořit tři jednotlivce nebo kolektivy. Skrze to se ale snažíme také zviditelnit současné umění celkově, přinést povědomí o něm do širší společnosti.

Hodně jsme řešili, co vlastně může ta podpora znamenat, a došli jsme – po mnoha diskusích s laureátstvem z různých ročníků – k tomu, že to má být hlavně zázemí pro profesionalizaci. Potřebují si vyzkoušet, co znamená udělat dílo jako tzv. komisi (dílo objednané na míru dané výstavě a zaplacené institucí, pozn. aut.), co znamená mít na to víc peněz, vystavit dílo pak ve velké instituci, co znamená mít kurátorskou podporu a daný rozpočet atp. To všechno jsou věci, které pro začínající umělce a umělkyně nejsou automatické, nemají s nimi vždy zkušenosti a díky CJCH je mohou získat. Musí se taky naučit, jak o svých dílech co nejsrozumitelněji mluvit, protože je tam poměrně velká mediální pozornost, jak efektivně networkovat, jak fungují velké rezidence a tak dál… Tohle se snažíme jako support dělat v českém prostředí, ale snažili jsme se i prosadit umělce a umělkyně do zahraničí, i když tam je to samozřejmě výrazně těžší. Přestože jsme zrušili věkový limit, necílíme na již etablované umělkyně a umělce – ti zpravidla potřebují zase trochu jiný typ zázemí a servisu.

Michal Pěchouček: Bylo nebylo, v jedné malé zemi, které se říkalo srdce Evropy, vznikla Cena Jindřicha Chalupeckého..., 2024, audio a instalace: akryl, dřevo. Dílo bylo vystaveno v rámci výstavy Velký zlatý voči, 2024, GAMPA. Foto: Marie Sieberová

Podmínky CJCH prošly mnoha změnami, jednou z těch nejkritizovanějších bylo „zrušení soutěžení“ a zavedení více laureátek/laureátů. Jak to se soutěžením je a co pro tebe znamená?

My jsme se stále znovu snažili upozorňovat na to, že nerušíme veškeré soutěžení: stále je to soutěž, v níž uspějí tři (dříve pět) umělců/umělkyň z asi stovky přihlášených. Takže to soutěž je a vždy byla. To, co jsme zrušili, bylo dvoukolové rozdělení, takže soutěžní část teď už není veřejná: na základě portfolií porota vybere pár těch, kteří pak vystaví svá nová díla, ale pak už s nimi mezi sebou dál nesoutěží. Často se ozývá, že se to má vrátit k tomu, jak to bylo na začátku, ale ono to bylo ještě jinak: zpočátku se Cena Jindřicha Chalupeckého udělovala jednomu člověku vybranému porotou na základě dosavadní tvorby. Pak vznikl nápad dělat výstavu, ale ta byla pořád z hotových děl. To, že je třeba vytvářet nové dílo na zakázku a míru té soutěže, se vyvinulo až postupně. V 90. letech byly zpravidla výstavy jednoho laureáta nebo laureátky v Galerii Václava Špály, pak přibyla skupinovka, pak zase chvíli nebyla – a až v nultých letech a dál se ustálily výstavy finalistek a finalistů, postupně vznikl i jakýsi nepsaný požadavek na nová díla, na jejichž vznik a vystavení ze strany SJCH také postupně rostla podpora. A nám to už přestávalo dávat smysl: přidávalo se stále víc peněz a podpory, ale stále pořád mezi sebou soupeřili pro účely té soutěže. I v jiných cenách v zahraničí se buď oceňuje za již vzniklé dílo, nebo se přehodnocují pravidla soutěžení. A co se týče většího počtu oceněných – stejně tak v literatuře nebo filmu dostává ocenění více lidí v nějakých specifických kategoriích. My nechceme ty kategorie takhle jasně definovat, protože vizuální umění je mnohem víc propojené, ale funguje to podobně. Nezrušili jsme soutěž, oceňujeme tři umělkyně nebo umělce, kteří pracují každý hodně odlišným způsobem.

Než jsme k těm rozhodnutím dospěli, udělali jsme si k tomu několik průzkumů a vyšlo nám, že právě podpora dovnitř scény a profesionalizace, o níž jsem mluvila, ale i mediální pozornost jsou věci, které se od CJCH očekávají a které hrajou podstatnou roli v rámci české umělecké scény.

Myslím si – a píše o tom spoustu lidí na celospolečenské úrovni –, že ten neoliberální model, který neustále akceleruje a chce po nás pořád větší výkony, není zdravý – pomyslně i doslova – pro nikoho. Nejde v něm vytvářet nějaká hlubší sdělení a spojení…

Jak uvažuješ o propojení CJCH a trhu s uměním? Přece jen ještě před několika lety jste měli část podpory od J&T Banky, která také odkupovala díla laureátstva do své sbírky. Tu teď nedávno darovali Národní galerii Praha, takže se to umění vrátilo do veřejné sféry. Ale myslím to i obecně: tím, že říkáte, kdo je „nejlepší“, zvyšujete jeho/její cenu na trhu s uměním…

Ano, řešili jsme to, samozřejmě CJCH je jedním z těch hodnotových znaků, vedle třeba JT Banka Art indexu, podle nichž se sběratelé nebo investoři mohou orientovat.

Ale my nemáme moc možností, jak to ovlivňovat. Jsme jedna z mála institucí, která u nás platí zmíněné umělecké komise, a když se pak ptáme, kam máme dílo nechat odvézt z výstavy, tak se občas ukáže, že do nějaké soukromé galerie. To my ale neovlivníme. Můžeme maximálně chtít, aby pak vždy bylo uvedeno, že jde o „dílo, které vzniklo za podpory SJCH“.

U velkých bienále například někdy funguje ten systém, že když jde o dílo podpořené z rozpočtu akce a potom se prodá, pořádající instituci se vrátí část nákladů na produkci. To mi přijde fér, ale v našem případě to nejde realizovat, protože Společnost Jindřicha Chalupeckého, která Cenu organizuje, je financovaná z grantů ze státního rozpočtu, nejde tam ty peníze takhle ad hoc vracet, i kdyby se využily zase na další akce a podporu umělecké scény.

Já jsem z generace, která se tváří, že jakékoliv peníze, kromě těch z veřejných dotací, jsou špatné. Ale všichni už jsme nuceni to přehodnocovat, i když pořád mám morální imperativ pečlivě se dívat na to, jaké peníze jsou ve hře a jestli jsou jejich zdroje eticky přijatelné. Zároveň jsme byli osloveni i projekty, které si chtěly z portfolia laureátstva budovat investiční příležitosti a přímo na tom budovat. To jsme odmítli – myslíme, že je potřeba mít nějakou jasnou hranici, za kterou už nejdeme. Věřím, že je třeba se snažit budovat podporu kultury nejen z veřejných prostředků a ty světy provazovat, představovat sběratelům a sběratelkám, popřípadě mecenášům současného umění. To je ale spíš asi role galeristů a galeristek, aby je vzali třeba na výroční výstavu a nechali si vysvětlit, v čem je to dobré a zajímavé. My jsme neziskovka, která generuje svůj obsah, a spíš než budování soukromých sbírek musíme řešit vlastní udržitelnost financování, nejen z veřejných zdrojů – i když v tuhle chvíli je to kromě mezinárodních grantů a nadací pro SJCH hlavní zdroj.

Pohled do výstavy Velký zlatý voči, GAMPA 2024. Detail zachycuje prezentaci všech katalogů CJCH. Foto: Marie Sieberová

V tomhle kontextu se nelze nezeptat: Uvažujete o umění taky jako o práci?

Určitě. Tahle linka uvažování se odráží hlavně v našich dalších projektech a programových liniích kromě Ceny. Díla, která prochází Cenou, nijak tematicky nesměřujeme, témata vychází přímo od tvůrců, my jim jen pomáháme jejich vize uskutečnit. Ačkoliv letos přišla ještě jedna změna, která s tím taky souvisí: totiž že jsme laureátstvu mohli konečně dát celoroční stipendia na jejich práci na díle pro CJCH. Musím říct, že rozdíl v tom, jak probíhala spolupráce, je větší, než jsme si mysleli. A řekla bych, že se to projevilo pozitivně i na samotných dílech. Podle mě je hrozně znát, že na to měli čas, který byl nějak zaplacený. Dostali zaplacené dílo, honorář, a ještě stipendium… Není to tak vysoká částka, že by šlo třeba na rok odejít z práce, ale je to myslím znát.

Konkrétně na téma umělecké práce máme třeba projekt Nová agora, který začal mezinárodní skupinou v rámci naší platformy Islands of Kinship, a letos jsme ve spolupráci s naší makedonskou partnerskou organizací Faculty of Things that Can’t be Learned uspořádali výstavu ve Skopje. V rámci toho vznikl seznam takových utopických požadavků na zlepšení situace umělců a umělkyň z Česka a zemí bývalé Jugoslávie. Ty požadavky teď připomínkujeme zase se skupinou dalších kulturních pracujících – na konci minulého roku jsme měli takovou diskusně-performativní akci v Praze – a teď na jaře proběhne výstava, která bude z toho seznamu požadavků vycházet. K vystaveným dílům, která se z různých pohledů zabývají tématem práce, vznikly ještě série hloubkových rozhovorů o tom, co všechno je vlastně za produkcí takového uměleckého díla, kolik často neplacené práce, času, energie, podpory blízkých… Takže takhle nějak s tím pracujeme: často hodně procesuálně, skrze několik projektů.

Z těch dlouhodobých témat paralelně řešíme například otázku (nejen nukleární) rodiny, což je pro nás taky hodně osobní, i když tady víc řešíme otázky genderu, společenských norem, architektury apod. Téma dlouhodobě procesuálně rozvíjíme a postupně přidáváme další kapitoly… To je pro nás totiž taky otázka udržitelnosti: že nepotřebujeme neustále sypat další a další témata, ale můžeme je postupně ohledávat a rozvíjet.

Jak uvažuješ o udržitelnosti? Dělali jste výstavu, která byla poháněna solárními panely, jak vás to posunulo dál?

Na tom zmíněném ročníku CJCH 2019, jsme se hodně věcí naučili. Díky šetření a zaznamenávání jsme si třeba uvědomili, že to s dopady na životní prostředí není vždy tak, jak se zdá: někdy tam, kde si myslíme, že je velká uhlíková stopa, to není tak hrozné jako v jiných aspektech výstavy… třeba k dílu, které vypadá dost minimalisticky, běží někde v zahraničí server, který „sežere“ hrozně moc energie, nebo si umělkyně objedná barvy z Číny… Začali jsme se na tyhle věci víc zaměřovat a změnili jsme náš přístup. Jedním z výsledků je, že hodně redukujeme výstavní architekturu, materiály pokud možno recyklujeme, znovu používáme nebo posíláme dál, snažíme se minimalizovat odpad. Pro loňský ročník Ceny jsme například díla jen zavěsili na lanka ze stropu, nic dalšího tam nebylo. A letos jsme bojovali s výstavními panely: máme rádi denní světlo a v Pražákově paláci Moravské galerie jsou okna zastíněna sádrokartonovou (tedy v podstatě nerecyklovatelnou) paneláží. Bylo ale požadavkem galerie, že pokud je sundáme, musíme je po výstavě vrátit zpět. Takže ve výsledku padne půlka rozpočtu na výstavní architekturu a zbytečně vytvoříme další odpad. Rozhodli jsme se díky impulzu architektek výstavy kreativně pracovat s prostorem za panely a udělali jsme tam takovou druhou vrstvu výstavy: ze sbírek Moravské galerie jsme jako kurátorský kolektiv vybrali díla, která nám přišla zajímavá v kontextu s laureátskými projekty. Diváctvo se na ně může dívat pomocí zrcadel umístěných vedle panelů a je to docela zábavné. Na první pohled skoro neviditelné, ale za panely se odehrává další svět. Jinak mnoho udržitelných postupů ani veřejně neprezentujeme, snažíme se je mít jako běžnou součást našeho provozu: například snaha cestovat nějak racionálně, uvažovat komplexně o naší digitální komunikaci, úložištích… ale bohužel občas uděláme nějaké rozhodnutí, které není ekologické, často třeba protože je na poslední chvíli.

A to je vlastně hlavní téma: udržitelnost práce. Míra prekarity a vyčerpání je – i přes to, že se snažíme být co nejvíc horizontální a udržitelní, hodně věcí plánujeme dlouho dopředu atp. – pořád velká. Myslím, že v rámci Ceny (ale i Společnosti a jejího programu) se toho za těch deset let změnilo hodně – tak v tomto jsme se zas tolik neposunuli, bohužel. Jako tým jsme se hodně rozrostli: začínali jsme ve dvou a teď je nás devět. V rozpočtu jsme měli na začátku dva miliony, loni to bylo dvanáct milionů – samozřejmě nejen na Cenu, ale také na všechny další programové linie a mezinárodní projekty. Je to velká proměna, vyrostli jsme do středně velké instituce… Jenomže s tím, jak funguje grantový systém (SJCH je financované z veřejných zdrojů českých i mezinárodních, nemáme už žádné soukromé peníze), tak to, že seženeme nějaké peníze navíc, neznamená, že můžeme dělat totéž ve více lidech a za lepší peníze. Znamená to naopak, že toho máme na práci víc. Je to taková mozaika mnoha projektů, které skládáme dohromady. Je to vyčerpávající a myslím, že v právě tomhle je velký podíl neudržitelnosti. Proto jsme se také rozhodli spíš prohlubovat už rozpracovaná témata než nacházet pořád zcela nová.

Pohled do výstavy Beyond Nuclear Family: Home Sweet Home, EFA Project Space, The Elizabeth Foundation, 2022. Foto: Jakob Dahlin

Už jsi zmínila ty mezinárodní granty, které jste měli, hlavně Kreativní Evropu. Jak tohle hodnotíš? Já mám pocit, že to je v současnosti pro české kulturní instituce vlastně nutnost, pokud se chtějí nějak posouvat, rozvíjet. Zároveň je docela těžké tento typ grantu získat, naplnit a správně vyúčtovat…

My jsme měli 2022–2024 Kreativní Evropu na projekt Islands of Kindship, tedy jen na dva roky, což vlastně není moc, když musíte zkoordinovat šest institucí po celé Evropě a zvládnout realizovat všechno, co bylo v grantu napsáno. Oni jsou dost přísní, co se týče plnění slíbených výstupů, takže opravdu je třeba pak odškrtnout vše, co bylo v žádosti. To může někdy být docela výzva a hodně záleží, jak je projekt napsaný. Chce to dobré strukturální myšlení v týmu, který žádost píše. Nám ale Kreativní Evropa hodně pomohla právě proto, že to bylo nad rámec toho českého grantového systému, kdy je doba na realizaci výrazně kratší, maximálně rok, reálně ale spíš míň. Představovali jsme si, že právě tohle může být to, co nám pomůže zpomalit, což se bohužel nestalo – stejně nám tím obrovsky narostla agenda.

Ale celkově nás to hodně posunulo: součástí projektu například bylo, že v každé ze spolupracujících institucí (Július Koller Society v Bratislavě, Faculty of Things that Can’t be Learned ve Skopje a Bitole, Temporary Gallery v Kolíně nad Rýnem, Latvian Center for Contemporary Art v Rize a Frame Finland v Helsinkách) a samozřejmě i u nás se zřídí pozice koordinátora či koordinátorky pro inkluzi a udržitelnost. My jsme tu pozici zřídili, dva roky jsme na to měli financování, ale i teď, když ty konkrétní zdroje už nemáme, naše kolegyně Nikola Ludlová ve své práci pokračuje, naopak se zvýšením úvazku, protože to dává smysl a vlastně si bez ní ten tým a práci už nedokážeme ani představit. Zároveň bude samozřejmě náročné sehnat další peníze. Navazující grant Kreativní Evropy jsme loni nedostali, ačkoliv jsme měli hodně bodů. Takže i kdyby nám letos vyšly dobře místní granty, v což doufáme, tak vznikne schodek v rozpočtu. Islands of Kinship totiž nebyl žádný projekt pro projekt, ale naopak jsme to co nejvíc provazovali s našimi dalšími aktivitami. Zároveň to bylo přínosné i interně, protože jsme díky tomu měli prostor pro sebevzdělávací aktivity a sdílení s podobně smýšlejícími organizacemi napříč Evropou. Sebe i veřejnost jsme vzdělávali v tom, co nás samotné zajímalo: třeba workshop na téma „plain language“ (jednoduchého jazyka, který se využívá pro komunikaci s publikem, pozn aut.), zkoumání zacházení s různými formami znevýhodnění vzhledem k prostoru, který budujeme, práce s vyloučenými komunitami, znevýhodněnými umělkyněmi a umělci apod.

Můžeš uvést nějaký příklad toho, co jste si mohli dovolit a teď to bude těžší obhájit v českých grantech?

Hlavně asi ta inkluzivní práce. Například se nám povedlo vytvořit dvě skupiny, se kterými dlouhodobě spolupracujeme. Jednou jsou seniorky, které s námi spolupracují už od výstavy ve Špálově galerii, která se vázala na ekologická témata a byla poctou projektu Zorky Ságlové v téže galerii v roce 1969. Přizvaly jsme tehdy seniorky, které s námi spolupracovaly v rámci doprovodného programu k výstavě, ale zároveň nám dávaly feedback k tomu, jak jsou napsané texty, jak vnímají instalaci a co se jim líbí, co ne… Nikola, naše koordinátorka pro udržitelnost a inkluzi, pro ně potom organizovala přednášky k výstavám, co děláme, byly s námi na dvou ročnících Ceny: udělali jsme si výlet do Ostravy i Brna, podílely se tvorbou záložek na publikaci Islands of Kinship… teď je připravujeme na to, aby se samy staly lektorkami a vedly na aktuální výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého komentované prohlídky a doprovodné programy. Podobně se formuje romská skupina, která vznikla v rámci výstavy laureátstva CJCH v Ostravě a teď s ní spolupracujeme dál.

Pro mě jsou tyto dlouhodobé vazby strašně důležité a cenné, pomáhá nám to uvědomovat si hodně věcí a pro participující je to myslím taky v mnoha ohledech přínosné, máme krásnou zpětnou vazbu. Ale je to hrozně těžko měřitelná a do kolonek grantů vměstnatelná práce. Inkluze prostě není kvantitativní, ale kvalitativní.

Takže celkově se bez těchhle velkých finančních injekcí nad rámec ročního rozpočtu už v podstatě neobejdeme, ale zároveň ani Kreativní Evropa není udržitelný a kontinuální zdroj a musíme neustále hledat další možnosti.

Natálie Pejchová: I'm Ready to Build a House +420, 150 × 100 cm, olej na plátně, kovový rám, 2015. Pohled do instalace Intervence #36, Hrad Švihov, 2024. Foto: Jan Kolský

Mohla bys představit víc, jak přemýšlíte v rámci SJCH o programu? Děláte toho hodně a člověk se v tom hůř orientuje…

To vnímám jako náš velký problém – tím, že nemáme fyzický prostor, je těžké srozumitelně komunikovat, co se „u nás“ děje. Aktuálně řešíme, jestli nějaký nevznikne, i když některé projekty určitě budeme nadále organizovat v různých institucích, regionech, i v zahraničí. Abych to shrnula: máme pět programových linií a v každé z nich uděláme každý rok aspoň jeden výstup. Je to Cena, pak tzv. Světy Jindřicha Chalupeckého, tedy výstavy a akce, které se vztahují k osobnosti Chalupeckého, ať už historicky, nebo jinak. Dál jsou to Ostrovy: Možnosti soužití – které postupně vyrostly v Islands of Kinship – to je linka kurátorského programu kolem otázek udržitelného spolužití: komunitní život, alternativní formy bydlení a podobně, sem spadá například i projekt „Nejen nukleární rodina“. Potom jsou to intervence do sbírek institucí, ale i do negalerijních prostor, jako je třeba plovárna nebo středověký hrad. Pak je Café Chalupecký, to jsou kurátorské výměny a prezentace zahraničních hostek a hostů, a nakonec ještě linie publikací, které často vychází z různých projektů i napříč jimi. Pracujeme jako kurátorský kolektiv, který má své jádro v našem týmu, ale často přizveme další spolupracující kurátory a kurátorky například z partnerských institucí.

Ještě nás zajímá role internacionalizace naší scény v rámci programu SJCH: je to takový dluh české scény, jak s ní pracujete vy?

To pro nás je zásadní – i kvůli odkazu samotného Chalupeckého, pro kterého to bylo extrémně důležité. V minulosti se od toho ale Cena, kromě zahraničních rezidencí, vlastně trochu odklonila a stala se spíš národní cenou. Takže my jsme si říkali, že bychom chtěli na tuhle linku zase navázat, protože není moc jiných institucí u nás, které by takovou službu české umělecké scéně dělaly. Teď jsme si dělali bilanci a za těch deset let jsme udělali (pokud nepočítám intervence) přes 50 výstav a třetina z toho byla v zahraničí. Samotné nás to překvapilo, ale je to tak. Snažíme se tvořit příležitosti: když děláme výstavu u nás – přizveme zahraniční umělce a umělkyně, ale i naopak, při zahraničních prezentacích navazujeme ideálně dlouhodobou spolupráci s institucemi a zveme zahraniční vystavující, se kterými ty z české scény provazujeme.

Zpočátku to bylo dost náročné, ťukali jsme na dveře a ptali se, jestli někdo nechce vystavit taky někoho z Česka. A teď po několika letech už jsme v situaci, kdy se nám občas i samy ozývají instituce s nabídkami spolupráce a je jednodušší se k nim dostat. Taky v rámci projektu Islands of Kinship vznikl konglomerát šesti institucí po celé Evropě, s nimiž dál spolupracujeme i po skončení grantu.

Ještě se pojďme vrátit k té petici, která v červnu volala po změně v kurzu mimo jiné i v SJCH. Bylo to interpretováno zvnějšku jako generační spor. Jak to vnímáš a jak s tím pracujete? Už jsi zmínila, že v rámci oslav 35 let CJCH jste neudělali klasickou přehlídku všech dosavadních laureátů a laureátek…

Když pominu, že jsme museli skutečně na ministerstvu kultury vyvracet, že nemáme devět laureátů ročně, a podobné nesmysly, tak mě mrzí to, že my se zrovna mezigeneračnímu kontaktu naopak dost věnujeme. Celá výstava v GAMPA Velký zlatý voči do velké míry byla právě takovým dialogem. Na generaci umělkyň a umělců, kteří byli v CJCH v 90. a nultých letech, pravidelně myslíme při výstavních i dalších projektech. Uspořádali jsme třeba projekt Jindřichův model v galerii Berlínskej model v Praze. Koncept spočíval v tom, že jsme jako kurátorky vybraly díla z historie Ceny, která jsme neviděly naživo, protože jsme v některých případech v té době byly na základce, nebo ani to ne. Kromě dokumentace jsme o nich moc nevěděly, ale tematicky i formálně nás zajímala. Vystavily jsme je znovu nebo částečně rekonstruovaly v rámci série pop-up akcí a k tomu vznikly rozhovory s autory a autorkami o dnešním pohledu na jejich dílo, to pak vyšlo v publikaci.

Přišlo by mi důležité, kdyby ten dialog probíhal oboustranně, kdyby signatáře petice taky alespoň trochu zajímalo, co děláme my, kdybychom se o tom mohli nějak otevřeně bavit. Možná by se spousta věcí ukázala v docela jiném světle.

Celkově je pro mě důležité mezigenerační kontakty navazovat a udržovat – ostatně myslím, že nám všem jde doslova o život v tom, jak uspořádáme společnost pro zvládnutí klimatické krize, mezinárodní politické situace atd., takže i když se určitě na všem neshodneme, bavit se spolu je podle mě zásadní…

Pohled do instalace výstavy Michala Nesázala v rámci projektu Jindřichův model, 2019. Foto: František Svatoš

Jak zvládáš tuhle kritiku, která přichází asi docela často a někdy jako by smetla všechno, co děláte…?

Je to popravdě dost náročné. Kritika se ale strefuje v podstatě jen do Ceny, žádný z našich dalších projektů není tolik pod palbou. Jako by je to ani nezajímalo, přitom jsou to často dost radikální projekty. Já jsem si za těch 10 let už nějak zvykla si to nepřipouštět tolik k tělu, ale nebylo to jednoduché. Samozřejmě jsem pro konstruktivní kritiku, i s tím se snažíme pracovat se zpětnou vazbou. Často jsme kritizovaní za to, že se Cena uzavřela víc uvnitř samotné scény současného umění, což je částečně pravda, byla to bohužel velká cena za nutné změny, které měly proběhnout. Několik let jsme komunikovali hlavně to, co se mění. I když jsme samozřejmě vždy dávali důraz na obsah, média se zpravidla chytí právě těch obecnějších věcí, popřípadě různých skandálů. Teď už víc zdůrazňujeme to, co zůstává, jak to je a co je na tom dobré. Loni jsme si nechali udělat komunikační audit, vynaložili jsme dost úsilí i peněz na to, aby se obraz CJCH v médiích zlepšil, a teď když děláme různé závěrečné zprávy, už vidíme, že to má dobré výsledky. Přes veškerou, i oprávněnou kritiku si myslím, že CJCH i v uplynulých letech byla ze současného umění jedním z mála projektů, který je kontinuálně vidět ve velkých médiích a má potenciál oslovit širokou veřejnost. Ale teď je určitě po období změn čas na stabilitu.

Jakou roli podle tebe hraje fakt, že jsi žena a celkově jste převážně ženský kolektiv?

Pro mě je hodně důležité vést instituci jako žena, a hlavně feministicky. To znamená s ohledem na prostředí životní, společenské i vnitřní, psychologické, klást důraz na emoce, na to, jak lidé fungují ve vztazích, v čem je jim dobře, v čem se realizují. Dát na rovnici, jak instituce funguje navenek a jak uvnitř. Určitě to nedělám vždy ideálně, sama se to učím, protože jsem taky byla vychovaná v patriarchálním prostředí, kde mají ve vedení instituce dominovat úplně jiné kvality. Vést feministicky, nebo naopak patriarchálně, může samozřejmě člověk jakéhokoli genderu. Už jsme ostatně zažili pár příkladů, kdy instituci vedla žena, ale tím patriarchálním způsobem. A to generuje komentáře typu „podívejte, ve vedení je žena, a stejně všechny vyhodila, prekarizovala, soupeří o moc“ a tak podobně… To je samozřejmě velká škoda a voda na mlýn kritiků feminismu, mužská institucionální selhání se takto obvykle nehodnotí. Ale asi jste se ptaly spíš na osobní rovinu: určitě jsou chvíle, kdy si uvědomuju, že kdybych byla muž v dané situaci, tak to bude daleko jednodušší. Jakmile totiž začneš mluvit víc o lidech, o emocích, o privilegiích, o vztazích, o jiném než ryze racionálním přístupu, nedejbože o intuici, a brát je vážně, tak je to pro mnoho lidí nepochopitelné, shazují to. Ale aspoň v některých případech cítím, že se to mění, nebo si za tím alespoň já sama za sebe dokážu víc stát než v době, kdy jsem začínala v SJCH.

A co budeš dělat dál, po odchodu ze SJCH?

Než bych případně zakotvila zase v nějaké instituci, chci být nějaký čas na volné noze – a to doslova, trochu zvolnit. Pomalu se rozjíždí projekt, ke kterému mě pozvala Česká centra – síťový projekt na téma Safe space, což je mi velmi blízké, a hodně mě baví to téma rozkrývat v tak odlišných kontextech, jako je Hanoi, Káhira nebo Brusel. Částečně se také vracím k učení kurátorství a chci mít víc času na vlastní tantrickou terapeutickou praxi pro ženy pod jménem Tantra Vesna. Jsem zvědavá, co ještě přijde a jestli se mi podaří nějak smysluplně propojit své zájmy o umění a terapeutickou práci.

Karina Kottová je kurátorka, má doktorát z dějin umění MUNI, vyučuje na
Anglo-American University v Praze. V letech 2015–2024 byla ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, v roce 2011 spoluzakládala INI Gallery, v letech 2012–2015 byla kurátorkou Galerie Meetfactory.

Fotoportét: Adam Hencze, SJCH