Granty, body, umělci

Diskuse o finanční podpoře nezávislé (neziskové) sféry živého umění se v posledních letech zintenzivnily vlivem projednávání novely zákona o některých druzích podpory v kultuře, jež zahrnuje i zřízení tzv. statusu umělce. Trochu stranou ale nakonec zůstala otázka transformace dotačního systému, jeho funkčnosti, nezávislosti, stability i flexibility a celkové kondice.

Nekomerční, nezisková a tzv. živá kultura je v Česku totiž do vysoké míry vyživovaná skrze dotace a grantovou podporu ze státního rozpočtu. Byť to není nutnost, česká kulturní politika je tak dlouhodobě nastavená. Granty jsou sice relativně dobře dostupné, ale lze získat spíše nižší částky. Výsledkem tak je, že ani středně velké instituce (Společnost Jindřicha Chalupeckého, Centrum pro současné umění Praha, MeetFactory, ale třeba i náš Artalk) nemají finanční podporu jistou pro střednědobý časový výhled, a namísto toho podstupují každý rok nejistou sázku na grantové zdroje.

Životy kulturních pracujících tak fyzicky určuje do značné míry rozvrh grantového roku: Nejprve doba, kdy nám výpis z bankovního účtu vrací prázdné pohledy: výsledky žádostí o dotační podporu podané v říjnu se pak kulturní instituce dozví na úplném konci února. Při troše štěstí potom nastoupí od dubna/května první fáze příprav akcí, aby se stihlo aspoň něco realizovat před prázdninami, následovaná přípravami na superrychlý podzimní maraton. Konec tohoto cyklu probíhá v lednu, kdy je třeba celý rok vyúčtovat a zhodnotit poté, co bylo nutné do konce prosince utratit vše do poslední koruny. Dotační peníze přijdou na účet obvykle v dubnu, výjimečně v květnu, jenže život, na rozdíl od peněz ze státního rozpočtu, není rozdělen na jednoleté (ve skutečnosti spíše osmiměsíční) cykly a nájmy – ty galerijní, ani ty osobní – do dubna nepočkají. Mimoto ale tento cyklus blokuje také možnost rozvíjet se a posouvat na vyšší úroveň profesionality, růst anebo dělat zásadnější změny ve směřování.

Čeští podnikatelé a podnikatelky skrze špatně nastavené úlevy na daních nemají motivaci (a vzhledem ke vzdělání, které humanitní znalosti upozaďuje jako nedůležité, nejspíš ani chuť) kulturu podporovat. A tak je tu léta zavedený systém, kdy velká část tzv. nezávislého uměleckého kulturního sektoru je na ministerstvu kultury vlastně skoro úplně závislá.

Jiří Skála, ze série Umělecká práce a jiné aktivity, 2017. Fotografie 60 x 40 cm, majetek autora, publikováno se svolením.

Ministerstvo grantů

Na diskusi, kterou v půlce března pořádala platforma Nadšením nájem nezaplatíš ve spolupráci s klubem HYB4, zazněla mimo výzvy se organizovat také důležitá poznámka: MK ČR z hlediska fungování není úplně funkčním ministerstvem, ale spíše úřadem na distribuci dotační podpory. Jakub Bakule tak vystihl fakt, který zůstává často v pozadí. V důsledku diskusí z počátku 90. let o tom, zda ministerstvo pro resort kultury vůbec potřebujeme, bylo sice rozhodnuto o zachování ministerstva, ale za cenu toho, že se bude jednat o cíleně slabý resort, který nebude zasahovat do toho, jaká kultura vzniká (jako tomu bylo za státního socialismu). Zároveň s tím vznikla představa, že kultura se řídí tak nějak sama, protože je to přece živý obor, který se vždy prosadí a ideálně si na sebe i sám vydělá. A pokud náhodou ne, vyřeší to dotace z financí MK ČR, jež ale nedosáhnou ani na 1 % z celku schváleného státního rozpočtu na daný rok.

Základním principem přerozdělování finanční podpory v kultuře je od té doby soutěž – jako kdyby si jednotlivé projekty snad skutečně konkurovaly a nebyly součástmi jednoho ekosystému. Nemluvě o tom, že z něj koneckonců profituje skrze cestovní ruch i soukromý sektor. Stát skrze grantové výzvy podporuje cca jednu třetinu z přihlášených projektů (dle excelence), přičemž o tom, co vlastně tato kvalita znamená, rozhodují odborné komise, které rozdělují částky nejčastěji ve výši několika set tisíc korun. Kolem 1 milionu korun a více dostávají většinou jen velké instituce, nejčastěji se jedná o krajské galerie, tedy v podstatě znovu státem zřizovanou kulturu, protože ty nezávislé takto udržet nelze, jak ukázal případ Futury a Karlin Studios. Sehnat peníze od soukromého investora je pro živou kritickou kulturu v podstatě nemožné a na rozdíl od jiných zemí tu je i minimum nadací, které by se na podporu kultury soustředily, obvykle investují do sociálních služeb, jež stát zanedbává ještě víc než kulturu, a je tak možné snadno získat symbolický kapitál.

Jiří Skála, ze série Umělecká práce a jiné aktivity, 2017. Fotografie 60 x 40 cm, majetek autora, publikováno se svolením.

Český model

Existuje tedy nějaký krok, který by pomohl český grantový, a tím i kulturní sektor posílit v případě snahy o destabilizaci? Jednou z možností je státní fond, který ale Česko má pouze pro kinematografii. Chybí nám dobře fungující fond na podporu umění a kultury (Státní fond kultury rozděluje převážně velmi nízké částky v řádech desetitisíců korun), na nějž by MK ČR mohlo převést právě celou agendu grantů a zabývat se více otázkami strategie a směřování kultury v nejisté budoucnosti. Takový fond by měl mít – třeba tak jako tomu bylo dříve na Slovensku – propracovaný a transparentní systém přerozdělování financí, předem daný a minimálně o inflaci rostoucí rozpočet, s nímž by mohl operovat, a vyvázat tak živou kulturu z křeččího kolečka jednoletého financování, stejně jako by mohl udělovat víceleté granty a další podporu větším institucím. Ministerstvo kultury navíc má pro své grantové komise jen velmi vágní pravidla pro obsazování, nemá veřejně dostupný kodex komisařek a komisařů, a pokud mohu z vlastní několikaleté zkušenosti soudit, chybí také jejich školení. Jinými slovy: MK ČR nemá rozvinutý servis, který by dal najevo, že bere tuto svou úlohu vážně. Vše zároveň závisí na diskusích nad jednotlivými projekty, jež ale často trvají jen několik málo minut. Žadatelů je totiž hodně, projektů jsou často i dvě stovky na komisi, které jsou jen v oboru výtvarného umění tři. Administrující úřednice ministerstva jsou vstřícné, nápomocné, snaží se o to, aby proces rozdělování proběhl hladce a v maximální míře korektně, ale často jsou též přetížené množstvím práce. Na konkrétní problémy v procesu zasedání komisí upozornila nedávno svém komentáři Jana Návratová. Na malou míru transparence procesu a celého systému si stěžoval i Nejvyšší kontrolní úřad ve zprávě k auditu v roce 2023.

Slovenský scénář? 

Již rok a půl se díváme s obavami na Slovenko, které prochází hlubokým rozvratem kulturních institucí a struktur. Tento rozvrat trval v podstatě celý rok a půl a minulý týden se ukázaly nejdestruktivnější roviny nového stavu, když komise nepodpořily některé dlouhodobě fungující kulturní projekty. Do té doby totiž nastavení Fondu na podporu umenia částečně odolávalo, protože jej předchozí vedení (ředitelem byl Jozef Kovalčík) ustanovilo právě jako stabilní systém, do značné míry nezávislý na jednotlivcích. Paradoxně se český systém – který závisí na vůli konkrétních ředitelek a ředitelů odboru (ale potenciálně i ministerstva, neboť ministr je aktuálně tím, kdo schvaluje výsledky rozhodování komisí) anebo je závislý na náladě aktuální komise – stal pro slovenské politiky vzorem, když prohlašovali, že chtějí následovat „český model“.

V Česku se přitom chlácholíme tím, „že to by se u nás nestalo“. Jistě to v mnoha ohledech může být pravda, jenže zapomínáme, že právě způsob nastavení dotační podpory kultury a živého umění a procesy udělování grantů byly na Slovensku „před Ficem, Šimkovičovou a Machalou“ nastaveny o mnoho stabilněji a transparentněji, než jak tomu kdy bylo u nás. Trvalo proto déle systém rozebrat a poskytovalo to šanci k obraně. Pokud bychom si tedy hypoteticky (a nechci šířit žádné poplašné zprávy) představili, že by se snad budoucí ministr či ministryně kultury rozhodl, resp. rozhodla, že chce vstupovat do výběru podporovaných projektů, nemusí vlastně měnit nic na rovině zákonů, pouze nařídí svým podřízeným, koho chce v komisi. Nic jim v tom nebude bránit a my ostatní nestihneme ani podat stížnost datovou schránkou.

Jiří Skála, ze série Umělecká práce a jiné aktivity, 2017. Fotografie 60 x 40 cm, majetek autora, publikováno se svolením.

Jde to i jinak?

Zkusme se podívat na jiné grantové systémy, například v rámci městských grantů Brna a Magistrátu hlavního města Prahy, jestli je tu nějaký politické manipulaci odolnější systém. V Brně jsou komise pětičlenné, z toho dva členové/členky jsou dosazeni/dosazeny přímo politickými stranami ze zastupitelstva města, dva/dvě jsou voleni/voleny občany s trvalým pobytem v Brně a jednu členku/člena vybírá přímo odbor kultury. Je tedy zcela reálná možnost, že nadpoloviční většinu bude tvořit členstvo politicky dosazené. Každopádně kladným příkladem je, že každý z komise vyplňuje své hodnocení do podrobné bodovací tabulky, což zajišťuje aspoň základní transparentnost.

Pražská situace je pak komplikovanější, protože posuzování je rozděleno mezi externí hodnotitele/hodnotitelky a interní komisi, kterou volí rada města a obsahuje nominované odborníky a odbornice (min. dva, aktuálně je v komisi za výtvarné umění Helena Musilová, toho času poradkyně ministra Baxy a šéfkurátorka GHMP, a kurátor Petr Vaňous, nechvalně proslulý pospisem červnové petice za odvolání ředitelek SJCH, NGP a AVU) za jednotlivé obory, přičemž předsedou je člen zastupitelstva města. Jména externích hodnotitelů/hodnotitelek ale nejsou známá, stejně jako jejich doporučení. I zde tedy vidíme velkou míru netransparence, jež vede k tomu, že když například SJCH anebo Institut úzkosti nedostanou podporu, jen těžko se mohou bránit, a to přesto, že vysvětlení takového zásahu jsou velmi vágně formulovaná, ale zásah do reálného fungování těchto institucí je obrovský. Dotace jsou samozřejmě nenárokové.

Ani jeden ze zmíněných městských grantových systémů tak není v důsledku nastavený tak, aby byl dostatečně imunní vůči politickým tlakům. Poslední revize vedly sice směrem k digitalizaci, ale v případě pražských grantů udělaly spíše větší chaos (například pokud žádáme za Artalk grant na realizaci panelových diskusí, musíme vyplňovat formulář pro scénické formy, včetně počtu opakování představení).

Přitom možností, jak nastavit dotační systém, je podstatně více, než jsem tu ukázala. Od větší péče o samotný proces žádání (dnes již sice z většiny digitalizovaný, ale chybí změny i v procesu vyúčtování, které tak obsahuje často chyby a neúměrně zatěžuje malé neziskové organizace i větší subjekty) přes transparentní nastavení pravidel pro experty a expertky v komisích, kteří by zároveň za vysoce odbornou práci měli být adekvátně zaplaceni, až po pokus formovat image kulturních grantů, které pro většinovou společnost zavání vyžírkovstvím a příživnictvím. Ze všeho nejvíc by byla potřeba (v případě ministerstva kultury) právě jasnější vize, evaluační metodika a celkově větší strategické uvažování s ohledem na to, jak se sama kultura (a společnost jako celek) proměňuje, což je třeba formulovat bez politických zásahů, a tedy vazby na aktuální obsazení ministerstva. Může k tomu sloužit třeba dokument Státní kulturní politiky, jejíž znění pro příštích pět let se shodou okolností aktuálně připravuje. Je to „klíčový strategický dokument pro směřování kultury v ČR“, který však všechny předchozí vlády pouze „vzaly na vědomí“ a ministři naplňovali spíše výběrově. Je ale nepravděpodobné, že by jej tým pod vedením Davida Kašpara (STAN) stihl připravit a schválit do podzimních voleb (bod harmonogramu „předložení vládě“ je plánován na září 2025). Po nich ovšem zároveň může nastat situace, kdy budeme dobře a stabilně nastavenou, na politické reprezentaci co možná nejméně závislou podporu kultury velmi potřebovat.

Text doprovázejí fotografie Jiřího Skály ze série Umělecká práce a jiné aktivity, 2017. Použito se svolením autora. https://gettoworkjirka.cz