Co se sčítá a co násobí?

Pod názvem Součty & rozdíly je aktuálně v Brně k vidění průřez tvorbou Steiny a Woodyho Vasulkových pojatý jako paralela se souběžnou tvorbou Garyho Hilla. Všichni tři patří ke generaci umělců a umělkyň, kteří na přelomu 60. a 70. let pokoušeli hranice nového média videa. Brněnský výběr je koncipován s ohledem na téma technické synestezie. Mediální propojení obrazu a zvuku je vidět například na Woodyho Elektronických objektech (1975), kde jsou třírozměrné obrazce levitující na pozadí vytvořené za pomoci dobově ikonického videosyntezátoru Rutt/Etra. Podobné téma má Bad (1979), raný příklad počítačového umění, v němž je obličej Steiny rozkládán mezi řádky videosignálu. Klasická díla poloviny 70. let jsou pak ve výstavě doplněna novější tvorbou trojice z let 90. a díly z posledního období.

V součtu jde nicméně o tři malé retrospektivy, které ukazují autorský vývoj od prvních experimentů s videem až k cestám, jakými se tvůrci adaptovali na pozdější digitální média. Přestože jde o díla mnohdy léty prověřená, nelze se ubránit dojmu, jak je v domácím prostředí obdobný typ přemýšlení o médiích cizí. Vasulkovi, a o něco méně Gary Hill, považovali videosyntezátory za živoucí organismy, s nimiž vedli svého druhu dialogy. Určovali podmínky a čekali, jak se přístroj zachová nebo jak na jejich podněty reaguje. Přitom jsou pro ně důležitá tři velká témata elektronického umění 70. let – videoobraz tvořený energií v čase, čímž se principiálně liší od filmu, který se skládá z jednotlivých okének. Specifická časovost videa založená na okamžitosti zobrazení, například při spojení kamery a TV monitoru. A nakonec aspekt strojového vidění, který podle nich ustanovuje zcela nový, člověku nepřístupný pohled na svět.

Všechna uvedená témata jsou pro lokální prostředí historicky vzdálená. Zájem o specificitu média, který stál na počátku videoartu, v prostředí Československa nikdy nenastal. Umělci, kteří se v pozdějších letech normalizace k nesnadno dostupnému vybavení dostali, jej považovali spíš za rozšíření prostoru malby a grafiky. V genetickém kódu českých nových médií tak převažuje koncepce výtvarná, hodnotící vizuální kvality, nad koncepcí mediálněkritickou, která sleduje samotnou esenci média. Když se s tímto dědictvím vypořádávaly první porevoluční generace umělců a umělkyň, dělo se tak právě s účastí Vasulkových. Zejména Woody se do Česka opakovaně vracel, občasně působil na uměleckých školách, zejména na brněnském FaVU, a plánoval v Brně vytvoření vlastního mediálního centra. Z této doby pochází studentské práce, které jsou uměleckým přístupem Vasulkových ovlivněny nejvíce, například dnes zapomenutá videa Marka Mařana, Zdeňka Mezihoráka, Jozefíny Slezákové nebo Davida Burka.

Příznačnost Vasulkových pro české prostředí spočívá i v tom, nakolik se v průběhu 90. a nultých let stali branou k poznání kultury elektronického obrazu. I když Woody aktivní působení v Brně po roce 1994 ukončil, jeho vlastní tvorba, nebo díla jiných umělců z jeho videoarchivu, patří k základním stavebním kamenům obrazu „západního“ videoartu pro dobovou uměleckou veřejnost. V průběhu let Vasulkovi nadále v Česku vystavovali, i když spíše jednotlivá díla, případně byli součástí větších skupinových výstav. Zůstali tak prakticky jediní z raného videoartu, kdo byl šířeji v Česku k vidění. Jiní tvůrci této generace, jako je Dan Sandin, Aldo Tambellini, Nam June Paik, Stan Vanderbeek, nebo právě i Gary Hill, u nás nebyli vystaveni prakticky nikdy.

I když se v současnosti umění pohyblivého obrazu u nás samozřejmě běžně vystavuje, cesta k jeho etablování ve velkých výstavní institucích byla dlouhá a složitá, ani dnes větší historické výstavy tohoto typu v galeriích spíše nenajdeme. Z části je to možná odůvodněno zmíněnou kulturní nekompatibilitou, kvůli níž si mohou hledat obtížněji publikum a je těžší takové dílo popularizovat pro širší veřejnost, nebo jde o projekty tak náročné, že jsou nad finanční kapacity institucí. Obrovské výdaje a úsilí potřebné pro retrospektivu nových médií jsou nesrovnatelné s běžným výstavním provozem a v důsledku není jistota, že se to potká s diváckým zájmem. Jde ale o práce historicky prověřené, starší padesáti let, které nějakým způsobem vypovídají o přemýšlení o médiích v jejich počátcích, a je škoda, že se tématu u nás někdo více a na odpovídající úrovni nevěnuje.

Pokud jsou Součty & rozdíly pokusem o výběrovou retrospektivu, dá se říct, že na výstavě opravdu uvidíme to podstatné. Druhým dechem ale dodávám, že to není v poměrech, které by působily úplně logicky. Pro paralelní hledání motivů v celoživotní tvorbě tří uměleckých osobností není možná dost prostoru, a i přesto s místem, které je k dispozici, je pracováno velkoryse. Velkým plusem výstavy je přesto fakt, že je řada děl vystavena na autentických monitorech Barco, a nikoliv v HD projekcích nebo na současných displejích. Pro tvorbu Vasulkových a Hilla, kteří pracovali se samotnými základy videosignálu, je převod mezi historickou televizní normou NTSC a digitálním HD videem prakticky nemožný, respektive vystavená díla pak vypadají velmi odlišně. Nabízí se otázka, zdali dispozice výstavy nevychází z nedostupnosti techniky, neboť historický galerijní mobiliář CRT monitorů je mnohonásobně dražší než současná technika. To by vysvětlovalo, proč je prakticky celá retrospektivní část výstavy uvedena na třech monitorech, kde běží smyčky o délce přibližně 120 minut (Gary Hill), 100 minut (Steina) a 110 minut (Woody Vasulka). Představa, že někdo tato pásma bude sledovat, je zcela nereálná. Naopak jiná díla, jako jsou Elektronické objekty a Bad, mají vyhrazenou celou místnost s projekcí, a navíc jsou trochu zbytečně doplněná současnými fotografickými zvětšeninami z políček videa. Nabízí se další, trochu poťouchlé vysvětlení, a to že jde o díla, která nově uvedla na trh v omezených edicích islandská galerie Vasulkových Berg a to, co sledujeme, je budování jejich výstavní historie. Velkého prostoru se dostává i novým autorským dílům, zejména Garyho Hilla, který je na výstavě zastoupen pěti pracemi z let 2019–2022. Veškerá jeho další tvorba je bohužel na monitoru ve dvouhodinové smyčce. I když tak výstava ukazuje díla podstatná, není míra pozornosti jednotlivým pracím úplně srozumitelná.

Jinak jde o výstavu udělanou důsledně a podle očekávaných standardů, s respektem k jednotlivým dílům a jejich technickým potřebám. Výsledku nicméně podráží nohy obvyklé provozní problémy tohoto typu výstav. V době mé návštěvy na historickém monitoru Steiny nefungují sluchátka, celá její retrospektiva je tak nedostupná. Úvodní instalaci Garyho Hilla Místodržitel (2019) s kvadrofonním zvukem obsluha raději vypnula, protože je zvuk rušil. Totéž se opakuje i o patro výš, kde pro změnu běží bez zvuku instalace Steiny Orbitální posedlost. Nechci být přehnaně kritický, ale u výstavy, která si klade za cíl zkoumat vztahy obrazu a zvuku, je to špatně. U projekcí není také uvedena délka, takže divák netuší, jestli má uváděné dílo pět, nebo padesát minut.

Snaha vzít si tvorbu Vasulkových „za svou“ a průběžně ji vystavovat je úkolem, který na sebe před lety vzala spolupořádající Vasulka Kitchen. V mnoha ohledech jde o aktivitu sisyfovskou – a i přes sebevětší úsilí – s efektem spíše lokálním. Centrum své působení odvíjí od patriotské linky Woodyho brněnského rodiště a snaží se historicky zhodnotit zmíněný kulturní kontext poloviny 90. let. Mezi jeho členstvo také patří osobnosti, které jsou s daným obdobným různým způsobem spojené – pedagožstvo, studentstvo nebo umělci a umělkyně vstupující do uměleckého světa pod tímto vlivem. Aktuální výstava Součty a rozdíly je možná jejím nejambicióznějším mezinárodním projektem, přičteme-li k tomu další dvě souběžné výstavy v Domě umění věnované Alfonsu Schillingovi a archivu Vasulkových v Domě pánů z Kunštátu, tak to zavdává důvod, proč do Brna přijet z libovolného místa v Česku a na Slovensku. Ze tří výstav vyčnívá kurátorky i instalačně retrospektiva Schillinga. Navíc uvedením ne úplně známého autora pro české prostředí značně objevná. Nepokouší se o nezvyklé interpretace, ale uvádí diváka do autorova světa, postupně prochází a objasňuje různá témata jeho tvorby, včetně doprovodné dokumentace, zápisků a skic. I když Součty a rozdíly ukazují z tvorby Vasulkových podstatné momenty, přál bych si někdy vidět podobně propracovaný a divácky vtahující zážitek i do jejich tvorby.

 

Gary Hill, Steina & Woody Vašulkovi / Součty & rozdíly / kurátorský tým: Jennifer Helia DeFelice, Kristín Scheving, Halldór Runólfsson / Dům umění města Brna / Brno / 13. 12. 2023 – 3. 3. 2024

Foto: Miloš Strnad, Dům umění města Brna