Co se skrývá v hlubinách technosféry

V roce 2024 by se možná zdálo, že umělecká reflexe technosféry už bude za námi. Umění posledních deseti let mnohokrát adresovalo dopady, jaké má na náš život závislost na síti i jak se tradiční společenské struktury mění pod nástupem globálních platforem. I když kritické přístupy v umění v mnohém současnou mainstreamovou technodystopii předcházely, dnes se dá už říct, že o stavu věcí mají všichni jasno. O všudypřítomnosti surveillance systémů, nebezpečí nekontrolované AI nebo o zhoubném vlivu gig-ekonomie na trh práce dávno referují i velká média s masovým dopadem. Co nového tedy říká výstava, která se shodou okolností odehrává ve stejném prostoru, kde před osmi lety řešilo podobná témata 9. berlínské bienále, k nimž se každoročně minimálně celou dekádu vyslovuje festival Transmediale?

Současnou výstavu Poetics of Encryption připravil Nadim Samman, globálně působící kurátor zaměřující se na témata antropocénu a soužití s technologiemi. Spolupracuje nejčastěji s umělci a umělkyněmi generace postinternetu a i výstavu v KW tvoří převážně vystavující střední generace, jejichž tvorba se dlouhodobě vyrovnává s „internetem všednosti“. Mezi ně patří mimo jiné Eva a Franco Mattes, Trevor Paglen, Simon Denny, Jon Rafman nebo skupina Troika. Jejich práce v minulé dekádě odrážela emocionální prožitky digitálního světa, vnitřní vztahy, otázky sexuality, ekonomii, ale i nové metody diskriminace. Nyní, o dekádu později, se však nachází na místě o poznání temnějším, neboť vztahy mezi lidskými a technickými aktéry se posunuly blíže k hranici mezi racionalitou a mysticismem. Samman výstavu tematicky vymezuje dvěma propojenými koncepty – předponou krypto-, která je i součástí názvu, a konceptem digitální temnoty, která se propisuje do jednotlivých sekcí – Black Site, Black Box a Black Hole.

Pohled do instalace Poetics of Encryption, KW 2024. Foto: Frank Sperling, KW.

Pojem „encryption“ v názvu sice může odkazovat k procesu šifrování nebo k postupně chladnoucí horečce kryptoměn, je ale i referencí ke „kryptě“, funerální komnatě a místu okultní praxe, které má zůstat běžným očím ukryto. Metaforu temných technologií Samman rozvíjí i v nedávno vydané studii Poetics of Encryption. Art and the Technocene (Hatje Cantz, 2023). Představa technologické šifry i černé skřínky navazují na flusserovský magický aparát, který ve své funkcionalitě ztělesňuje soubor teorií, avšak zvenku je neprůhledným objektem, jehož uživatel je pouhým vykonavatelem předem daných funkcí. To, na co nyní poukazuje Samman, je magické vnímání black boxu jako „temného místa“, kterým mohou být konkrétní aparáty různých měřítek – například PC na těžbu kryptoměn, komplexní procesy rozpoznávání obličeje, ale i celé institucionální a ekonomické procesy, jako jsou logistické algoritmy Amazonu. Naznačuje, že na uvedené fenomény lze nahlížet pro nedostatek průhlednosti jako na okultní praxe, které mají své (magické) symboly, narativní rámce, strategie přístupnosti a utajení či vlastní mytologie. K nim patří i procesy zabezpečení a surveillance, které nás každodenně ovlivňují a o jejichž konkrétní podobě koluje celá řada představ a spekulací, přičemž skutečný přístup k nim má pouze omezená skupina administrátorů uvnitř technologických korporací. Další mytologickou konspirací jsou například představy o škodlivosti 5G sítí a s nimi spojené magické předměty, které mají nositele a nositelky ochránit před škodlivým zářením.

Poetics of Encryption na tento magický aspekt reaguje staronovým typem výstavní architektury. Zatímco dřívějším standardem bylo bílé rozptýlené světlo evokující prostory showroomů, které posouvají umění do roviny „insta-friendly“ zboží, aktuální výstava je ponořena do zádušní temnoty zdůrazňující dramatický a možná i spirituální rozměr technologií. Emblematickým dílem celé výstavy je práce Trevora Paglena Because Physical Wounds Heal… (2022), logo zvláštních vojenských jednotek PSYOP, jejichž úkolem je šíření dezinformací a psychická destabilizace protivníka. Paglenovu práci se nabízí vnímat jako paralelu k aktivitám velkých korporací, které konstantně pečují o svou ziskovost a pozitivní mediální obraz i za cenu vědomého lhaní s pomocí strategií blízkých vojenským taktikám.

Pohled do instalace Andrea Khôra, Rapture, 2024, video, zvuk, 24’10”. Foto: Frank Sperling.

Zároveň však reaguje na rozšířenou mytologii doprovázející PSYOP na sociálních sítích prostřednictvím influencerů a memů, jež vojenské atributy propojují se světem parapsychologie a internetového folklóru. Spojení technologie, mýtů a DIY kultury adresuje i práce Dana Sutherlanda vystupujícího pod značkou Most Dismal Swamp. Jeho video Scrapper (2023), vytvořené zakázkově pro výstavní projekt v KW, propojuje temný svět souls-like počítačových her s fyzickým světem kutilského LARPu. Sutherland přes sebe vrství virtuální objekty, technologické nástroje, displeje, rukodělné kostýmy a digitální i skutečné organismy. Jednotícím místem, kde se různí aktéři potkávají, je herní engine, který roli konvergentního prostoru přirozeně naplňuje minimálně pro současnou generaci Z.

Video Rapture (2024) Andrey Khôry pak uvádí diváctvo do korporátního světa psychedelických drog. Oblast, která je dosud probádána spíš umělecky než mediálně (nedávno například Zach Blass v Rudolfinu), je živným podhoubím pro nejrůznější fantazijní spekulace. Mezi často diskutovaná fakta patří, že přední představitelé globálního Sillicon Valley pravidelně užívají drogy jako ketamin, LSD nebo psilocybin. Neméně populární v technicko-kreativních profesích je takzvaný LSD microdosing nebo látky s názvem nootropika, které umožňují vyšší soustředění a výkonnost spojenou s otevřeností k novým nápadům. Khôra ve svém videu popisuje způsoby, jakými je konzumace drog součástí hnací energie postkapitalismu, v němž už nelze investorům prodat jakýkoliv běžný nápad, ale jen ten „maximálně ulítlý“, který ale zároveň díky upevněnému sebevědomí působí nadmíru vizionářsky. Pro fenomén, který byl popsán jako acid liberalism nebo LSD capitalism, Khôra zavádí nový pojem corpordelika – korporátní psychedelika. Temným bodem její instalace je nicméně fakt, že tento typ imaginace stojí za rozvojem technologií, které představují životní ekosystém biliónů lidí na celé planetě. Nelze se pak vyhnout představám o tom, jakou roli mají halucinogeny na některých nápadech big tech, jako je třeba ten, že lidstvo ve skutečnosti žije v simulaci.

Eva & Franco Mattes, Panorama Cat, 2022. Foto: Frank Sperling, se svolením autora a APALAZZOGALLERY.

Rozsáhlá výstava recykluje témata, která jsou v souvislosti s životem v technologickém světě řešena dlouhodobě. Využívá příležitost pro jejich nové přehodnocení a kontextualizaci a odráží tak dnešní svět, který v porovnání s tím před deseti lety inklinuje k romantismu, rituálům a fantazijním světům. Nevyhne se však efektu, který celý tento umělecký směr provází od počátku: zaměření na západní a převážně anglo-americké umělecké i sociální prostředí. Dominují navíc vystavující spjatí s malým okruhem elitních výtvarných škol, jako je londýnská Goldsmith či Slade. I když jsou zastoupení i umělci mimoevropští, zpravidla jde o tvůrce a tvůrkyně ze zemí, ke kterým má anglo-americký svět koloniální vazby. Působí to až dojmem, že zbytek obyvatel planety nemá k těmto fenoménům co říci, přestože jsme jejich účastníky neméně výrazně, zpravidla však ve formě poskytovatelů surovin, minerálů či levné práce. Otázky, jimiž se výstava zabývá, tak působí jako přehlídka náboženství západního světa, které je možné jen nezúčastněně pozorovat přes koloniální či železnou oponu. Současné směřování velkých výstavních projektů (bienále atp.) jde přitom právě proti tomuto trendu a je vysoce inkluzivní, zejména pro neevropské umělce a umělkyně nebo autory a autorky z východní Evropy. Výstava Poetics of Encryption tak sice přesvědčivě a s novou intenzitou pojmenovává posuny současné technosféry, avšak zcela selhává ve vykročení z obvyklého postkoloniálního rámce a etablované skupiny umělců a umělkyň, jejichž tvorba stále potvrzuje svou kvalitu, avšak nelze se ubránit pocitu, že už přinese jen to, co dopředu trochu víme.

Nora Al-Badri, Emmanuel Van der Auwera, Gillian Brett, Émilie Brout a Maxime Marion, Juliana Cerqueira Leite, Julian Charrière, Joshua Citarella, Clusterduck, Juan Covelli, Kate Crawford, Sterling Crispin, Simon Denny, enorê, Roger Hiorns, Tilman Hornig, Rindon Johnson, Vladan Joler, Daniel Keller, Andrea Khôra, Jonna Kina, Oliver Laric, Eva a Franco Mattes, Jürgen Mayer H., Most Dismal Swamp, NEW MODELS, Carsten Nicolai, Simone C Niquille, Trevor Paglen, Matthias Planitzer, Jon Rafman, Rachel Rossin, Sebastian Schmieg, Charles Stankievech, Troika, UBERMORGEN, Nico Vascellari, Zheng Mahler / Poetics of Encryption / kurátor: Nadim Julien Samman / KW Institute / Berlín / 17. 2. – 26. 5. 2024

Foto: Frank Sperling, KW Institute for contemporary Art
Titulní obrázek: Trevor Paglen, Because Physical Wounds Heal…, 2022, se svolením autora a galerie