Blízkost, intimita, a co na to diváci?

Aktuální výstava Digitální blízkost přináší do Veletržního paláce tematickou přehlídku mezinárodního současného umění. Dohání tak dluh, který si galerie vůči aktuální tvorbě svým dlouhodobým programem nastřádala. Martin Blažíček se však ve své recenzi ptá, zda se výstavě daří svým ambiciózním obsazením skutečně říci něco nového.

Blízkost, intimita, a co na to diváci?

V roce 2000 vyšel v Computer Music Journal článek Kima Casconeho popisující nové tendence elektronické hudby přelomu milénia. Digitální praskot, glitche, aliasing, clipping, šum serverů na pozadí, zkreslení komprese a další podobné zvukové projevy navrhuje nazývat post-digitální, neboť sice vyrůstají z prostředí digitálního světa, ale současně jsou i něčím, co hladkost a relativně bezproblémovou funkčnost překračuje a bezohledně se dere na povrch. Pojem post-digitální hudba by tak zahrnoval žánry jako glitch hop, clicks & cuts nebo live coding. Cascone navrhuje podobné zacházení i v rámci výtvarného umění. Popisuje přitom okamžik, kdy nadšení z digitálního světa devadesátých let opadlo, život v digitalizovaném světě se stal všedním a vystoupila potřeba nová média demaskovat, dekonstruovat nebo jednoduše rozbít.

Florian Cramer ve své často citované přednášce na konferenci na West Virginia University v roce 2012 pojem post-digitality znovu vynáší na světlo. Označuje jím nové typy kolážových struktur využívajících typicky internetové postupy, jako jsou relační databáze a asociativní algoritmy, avšak v tradičních tištěných médiích. Jako stav post-digitality popisuje novou zkušenost oproštění se od podstaty digitálních nosičů, návrat k médiím kresby a tisku, ovšem v nové, pozměněné podobě, která v sobě nese prožitou „zkušenost digitality“. Literatura už nebude nikdy vypadat stejně jako před digitálními médii. Tahle zkušenost ji dokonale změnila, ale zároveň tyto stopy nového média ve starém budou tím jediným, co z digitálního světa za desítky let zůstane. V okamžiku, kdy se všechny harddisky ocitnou na smetištích a žádný operační systém nepůjde nastartovat, zkušenost digitality zapsaná do materiálově stabilnějších médií bude tím jediným důkazem, že zde digitální svět vůbec kdy byl.

Pojem post-digitality s časem roste a popisuje stále nové valéry života v digitální všednosti. Aktuální výstava kurátora Michala Novotného ve Veletržním paláci si tento pojem do názvu opět vetkla, tentokrát pro popis tělesného odcizení a ztráty vlastního já v nekonečném moři internetu. Alespoň pro anglického diváka, pro kterého se výstava jmenuje Post-digitální intimita. Pro diváka českého se výstava nazývá Digitální blízkost, což znamená v důsledku vlastně něco téměř opačného: pocit sblížení skrze médium, které pomáhá překonávat mantinely fyzického světa. Koncepce média jako efektivnějšího zprostředkovatele reality je však ještě starší, myšlenkově patří do euforické vlny novomediality, kterou Manovich popisuje už na konci devadesátých let. Proč bylo nutné výstavu pro české a zahraniční návštěvníky pojmenovat jinak? Vznikla snad obava, že by konzervativní český divák, vychovaný modernou, nemusel termín post-digitalita pochopit? A není nakonec pojem post-digitality už dávno překonán koncepcí post-internetu, ke které se někteří z vystavujících umělců sami vztahují?

Výstavní koncept se navíc opírá ještě o něco dalšího, a to o Novotného vlastní pojem emo-romantismu, tendence opouštění hladkosti internetového světa ve prospěch vnitřních prožitků a nové senzitivity k materiálům a objektům. Je zřejmé, že Novotný tyto souvislosti vnímá, není však jasné, proč je výstava kurátorsky připravena způsobem, který se se současným diskurzem teorie médií spíše míjí. Že by snad standardizovaný návštěvník Veletržního paláce na něco podobného ještě nebyl připraven? Téma Novotný v minulosti jako kurátor navíc přesvědčivě opanoval, například v projektech pro ostravské PLATO nebo pro pražskou FUTURU, kterou dlouhodobě koncepčně vedl.

Na ochozech Veletržního paláce, které podle posledního vyjádření galerie nejsou k vystavování vhodné, nacházíme zároveň výstavu, která není pro galerii zcela typická. Současné umění v prostoru Veletržního paláce dlouhodobě spíše absentuje, nebo se do ní dostává v pozici hostujících a školních přehlídek či prostřednictvím volné série Introducing. Obvykle je situováno v méně exponovaných prostorech dvorany a ochozů. Digitální blízkost tak lze vnímat i jako možnou snahu o nastolení nového kurzu, ustoupení od historizujících témat směrem k projektům, které se bezprostředně dotýkají současného světa. Národní galerie by se tak potenciálně mohla stát nejen místem paměti, kde lze poučeně přemýšlet o minulosti, ale i místem přítomnosti, kde lze vnímat a přehodnocovat podněty aktuálního světa skrze umění vycházející z žité zkušenosti diváků.

Michal Novotný je v tomto ohledu jako kurátor jedním z nejpovolanějších, jeho orientace v současném umění je nezpochybnitelná. Výběr vystavujících je exkluzivní, zprostředkovává divákům kvalitní současnou produkci, a to navíc jen několik měsíců poté, co byla premiérově uvedena v dalších světových metropolích. Najdeme tu například strhující instalaci Dog Viktora Timofeeva tvořenou preparovaným počítačem, kresbami a generativní animací hodin, techno-organický environment The Host od litevských Pakui Hardware nebo emocionálně dominující starší video Feed Me od Rachel Maclean. Nelze se ale ubránit pocitu, že očekávání od Národní galerie jsou trochu vyšší, než by obdobná výstava vyvolávala v programu Karlin Studios nebo FUTURY. V Národní galerii má své místo výraznější nadstavba, než jak tomu je u pouhé prezentace soudobých trendů z nekonečného streamu protékajícího O Fluxem, Art Viewerem a Tzvetnikem.

Díky své institucionální ukotvenosti má Národní galerie mnohem větší potenciál práce s výstavním prostorem, možnosti kriticky artikulovat nové pohledy a díky široké reflexi svého programu vytvářet společenské konfrontace. Takto silnou a personálně zabezpečenou pozicí žádná z dalších soudobých galerií u nás nedisponuje, a přesto je pozice Národní galerie na rozdíl od nich v diskurzu současného umění prakticky neviditelná a aktuální výstava to bohužel příliš nemění. Můžeme se ptát, proč není výstava doprovázená kritičtějšími a analytičtějšími texty, nesnaží se téma pojmenovat precizněji a v návaznosti na aktuální diskurz, například s pomocí doprovodné publikace, doprovodného programu, nebo alespoň panelové diskuze. Proč se témata výstavy nepokouší galerie artikulovat do mainstreamových médií? Pokud je cílovou skupinou modelový divák, který by vystavená díla nemusel dobře přijímat, je tu jen málo vodítek, které by mu současné umění přiblížily a naučily vnímat. V tomto smyslu galerie rezignuje jak na svou pozici oborové autority – nevytváří teoretické a kritické nadstavby –, tak i na funkci osvětovou, potenciálně skvělou výstavu prezentuje opatrným a marginalizujícím způsobem, jako by šlo o off-program do doby, než se na ochoz Veletržáku nainstaluje něco trvalejšího.

Digitální blízkost může být naznačením směru, jakým by se Veletržní palác mohl otevřít současnosti, na druhou stranu i přes zastoupená hvězdná jména výstava působí nesebevědomě, zbytečně snižující svou laťku na úroveň imaginárního laického diváka, který, obávám se, stejně na výstavu nedorazí, i když je zdarma. S výstavou Digitální blízkost není celkem nic špatně: prezentuje kvalitní světové umění, je dobře nainstalovaná v invenční architektuře Tomáše Moravce, její téma je srozumitelně popsáno. Je ale otázkou, zdali by neměla usilovat o vyšší příčky.

Darja Bajagić, Ivana Bašić, Louisa Gagliardi, Lola Gonzàlez, Daiga Grantina, Rachel Maclean, Pakui Hardware, Viktor Timofeev a Tenant of Culture / Digitální blízkost / kurátor: Michal Novotný / Národní galerie Praha – Veletržní palác / 11. 11. 2021 – 10. 7. 2022

Foto: Katarína Hudačinová