COČ špeciál: Tento ročník vnímám ve srovnání s jinými jako přelomový

Radek Brousil (1980) sa narodil v Nitre a momentálne žije a pracuje v Prahe. Venuje sa primárne fotografii, pričom vo svojom diele toto médium redefinuje. Jeho inštalácie odhaľujú mechanizmy súvisiace s materializovaním technológie, pričom hlavný dôraz kladie na koncept a estetizáciu. Hlavným motívom je ,,portrétovanie“ fotoprocesov, fotoateliéru a predmetov či technických prístrojov, ktoré sú nevyhnutnou súčasťou týchto dejov. Viac o jeho práci, ale aj o tom, čo si myslí o cene a ocenovaní umeleckých diel, si môžete prečítať v rozhovore s teoretičkou a kurátorkou Eliškou Mazalanovou.

Eliška Mazalanová (EM): Čo bolo pre Teba motívom prihlásiť sa do súťaže Cena Oskára Čepana?

Radek Brousil (RB): Já jsem rozený Slovák, pocházím z Nitry. Když jsem si tak srovnával svoji práci právě kvůli Čepanovi, tak jsem si uvědomil, že moje dvě poslední série, Studio Works 2 a Studio Works 1 byly obě vytvořené pro slovenské galerie. Mezitím jsem byl na rezidenci v Banské Štiavnici, kde vznikla zatím moje první autorská knížka, která je pro mně dost důležitá záležitost. Studio Works 2 například ještě nebyla vystavená vůbec v Česku, pouze na Slovensku.

EM: Aký je Tvoj názor na umelecké ceny? Majú podľa Tvojho názoru súťaže opodstatnenie? Aký by bol pre Teba najdôležitejší argument do diskusie s kritikmi takejto súťaživosti v umení?

RB: Podle mě je typ takových cen jako je Chalupecký nebo Čepan hodně důležitý už vzhledem k tomu, že vznikne ze stran umělců nová práce, a v neposlední řadě kvůli zajímavému dialogu mezi kurátory a teoretiky, kteří zasednou v porotě. Je to zajímavý způsob prezentace a motivace.

Další důležitou součástí cen pro umělce je komunikace se společností, která se ve většině případů odehrává pouze v uzavřené komunitě, ale tímto způsobem prosakuje přes zdi galerií a ateliérů mezi širší společnost a dává tak nahlédnout do současného dění na umělecké scéně.

U Čepana mi zároveň přijde jako velmi zajímavý krok posunout tento ročník věkovou hranici přihlašovaných z 35 na 40 let. Je to věk, ve kterém spousta umělců ztrácí motivaci k tomu věnovat se tvůrčí činnosti. Přijde mi vlastně skoro důležitější podporovat hlavně tuto věkovou skupinu, než čerstvě vystudované umělce, jelikož i rezidence a stáže jsou ve většině případech limitovány věkem do 35 let.

Studio Works 2, 2015

EM: Je pravda, že omnoho viac podporných programov je zameraných na najmladšiu, nastupujúcu generáciu.

RB: Přesně tak, ale to, že je člověku 30 nebo 35, ještě neznamená, že už je soběstačný. Hlavně v "Československu", kde je kultura minimálně podporovaná, je hodně důležité, aby takové ceny nebo jiné programy fungovaly.

EM: Takže pre Teba nie je na cene dôležitá povedzme prestíž, ale vnímaš ju viac ako mechanizmus podpory.

Prestiž v ceně určitě je. Každopádně kdybych se například nedostal do finále Čepana, tak by tento rok nevznikl můj projekt, který mě díky možnosti vystavovat dovedl k zajímavému tématu. Díky němu jsem svou práci posunul zase trochu jiným směrem a jsem za to velmi vděčný.

EM: Nadviažem aj na to, ako si hovoril, že Tvoje série Studio works 1 a 2 boli vytvorené pre slovenské galérie, teda vznikli pre účely výstavy. Chcem sa spýtať na Tvoj spôsob práce – vznikajú väčšinou diela pre konkrétnu výstavu? Pýtam sa to aj vzhľadom na výstavu finalistov, na ktorú majú byť tiež vytvorené nové diela, samozrejme v určitom časovom úseku a možno pod tlakom okolností a očakávaní. Zaujíma ma, či Ti je tento spôsob práce vlastný.

RB: Snažím se, aby každá má výstava byla původní. Na každou výstavu většinou připravuji úplně nový projekt. Nevystavuju tolik často, abych musel projekty opakovat. V jiných případech, když mi to koncepce dovolí, používám fragmenty z jiné výstavy a umístím je do nového kontextu. U mé fotografické práce je velmi důležité jak se obrazy poskládají a editují, může tím vzniknout naprosto jiné čtení. Jiné pořadí, nová situace, rozdílné kontexty mění kompletně celé vnímání celku.

Studio Works 2, pohľad do inštalácie v galérii Plusmínusnula, 2014

EM: Čo chystáš do Košíc na výstavu finalistov v DIG gallery?

RB: Soubor na výstavu finalistů se poměrně odlišuje od všeho, co jsem doposud dělal. Vycházím sice z předchozích principů, ale tentokrát se zabývám sociálně-politickým tématem. Konkrétně rasovou nerovností před fotoaparátem a filmovou kamerou. Paradoxně už samotný fakt, že jsem autor s českým občanstvím, vzbuzuje otázky, jak můžu být finalistou slovenské ceny.

EM: K tejto téme si sa dostal tak, že si reagoval na (podľa mňa okrajovejšiu) diskusiu o tom, že si Čech vo finále slovenskej ceny, alebo si sa ňou zaoberal už predtým?

RB: To rozhodně ne, není mezi tím žádná spojitost. Spíš se jedná o zajímavou shodu náhod. K tématu na výstavu jsem došel fotografickou praxí, která probíhala během hledání obsahu výstavy. Začal jsem se potom zajímat o celkovou tématiku zachycování tmavších druhů pleti, jak ve fotografii, tak u filmu. Téma je ale širší, snažím se v něm také poukazovat na problematiku zachycování černé barvy ve fotografii a srovnávání toho, jak se toto téma vyvinulo z minulosti do současnosti.

EM: Aká je v rámci prípravy výstavy finalistov spolupráca s kurátorom Barnabásom Bencsikom? Ako vnímaš túto inováciu kurátorovania výstavy jedným človekom?

RB: Pro mě osobně to bylo pozitivní zjištění. Tento ročník vnímám, ve srovnání s jinými, jako přelomový v přístupu ze strany organizátorů i výběru komise. Už jen fakt, že se ve finále neobjevila žádná umělkyně je zajímavý statement. Všichni jsme zástupci klasických médií - dva malíři, sochař a fotograf, ale všichni se z mého pohledu snažíme reagovat na médium v současném kontextu. To, že bude výstava kurátorovaná, mi přijde zajímavé a já osobně s tím problém nemám. Je to zajímavý přistup, oživení celého procesu.

Untitled, 2012

EM: Privítal by si možnosť hovoriť s ním o Tvojej práci viac? Keď pracuješ na novom projekte pre konkrétnu výstavu, preferuješ spôsob práce prostredníctvom vzájomného konzultovania s kurátorom?

RB: Mluvit o své práci s kompetentní osobou je rozhodně přínosné. I když autor ví, co od projektu očekává, tak je stejně důležité rozvíjet debatu, při níž může dojít k zásadnímu prohloubení tématu, které ovlivní finální výsledek. Práce s kurátorem může být velmi zajímavá, projekt může posouvat důležitým směrem a zároveň nemusí být práce umělce nijak zvlášť ovlivňována. Častokrát se jedná pouze o jemné souvislosti.

EM: Máš ku niektorému z finalistov bližší vzťah, v tom zmysle, že by ste sa bavili o svojich pripravovaných projektoch?

RB: Na první schůzce jsme se seznámili, ale neměli jsme moc prostor prohlubovat naše vztahy. Stane se tak možná během instalace v Košicích, kdy se všichni sejdeme na víc dní a vznikne dialog nejen mezi námi osobně, ale i prostřednictvím našich prací.

The Ultimate Norm, pohľad do inštalácie v košickej DIG gallery, 2015

EM: Ako hodnotíš úroveň ceny, jej doterajší priebeh, prácu organizátorov a komunikáciu s nimi?

RB: Všichni, kdo se na ceně podílejí, to myslí vážně a s odhodláním, což si velmi cením. Hlavně práce Tomáše Dždadona, který toho má opravdu hodně a musí to být pro něj velmi vysilující. Čepan není tak vyprofilovaný jako Chalupecký, ale o to je možná zajímavější. Je to pro mě zajímavá zkušenost, obzvlášť celý návrat na Slovensko. Je to trochu jako návrat k něčemu, co je mou součástí, ale nikdy nebyl čas nebo příležitost si to uvědomit a připomenout si to.

EM: Hlásil si sa aj na Cenu Jindřicha Chalupeckého?

RB: Hlásil jsem se dvakrát či třikrát, ani jednou mě nikdo nenominoval a ani jednou jsem se nedostal do finále. Je to fakt, který samozřejmě lehce demotivuje, ale na druhou stranu ho úplně chápu, protože si myslím, že v Česku je hodně dobrých umělců. Taky z pozice fotografa, nebo umělce, který pracuje s fotografií, je to o hodně těžší tam zápasit s jinými médii.

The Ultimate Norm, pohľad do inštalácie v košickej DIG gallery, 2015

EM: Mohol by si s časovým odstupom a krátko pred zahájením výstavy finalistov zhrnúť priebeh jej prípravy a spoluprácu s kurátorom? Nastal v tomto období nejaký posun Tvojho pripravovaného projektu?

RB: Přípravy probíhaly plynule. Zajímavá byla spolupráce s hostujícím kurátorem Barnabášem Bencsíkem, který je ve svém oboru respektovaná osoba. S kurátorem jsem svůj projekt částečně konzultoval, hlavně při konečných přípravách před výrobou. V Praze jsme se setkali celkem dvakrát, během těchto setkání vznikla zajímavá diskuze. Byla to příjemná spolupráce, Barnabáš si držel při konzultacích profesionální odstup, ale zároveň i mezinárodní nadhled. Během příprav výstavy v Košicích s námi kurátor trávil několik dní, kdy nám byl k dispozici k odborným konzultacím spojeným s instalací.

Foto: Katarína Hudačinová