Čtenář novin: Patrně je všechno v pořádku?

V rubrice Čtenář novin bychom se měli pravidelně setkávat s komentáři Jiřího Ptáčka k aktuálním událostem. Prvním tématem je účast Jiřího Davida na příštím ročníku benátského bienále.

Jiřímu Davidovi nelze upřít jedno. Radost z vítězství ve výběrovém řízení na expozici Československého pavilonu pro 56. ročník Bienále v Benátkách dává neskrývaně najevo. Je v tom až cosi dětinského, chlapecky rozdováděného, protivného a okouzlujícího zároveň.

Na tiskové konferenci k představení vítězného návrhu David ovšem rovnou upozornil, že také lze čekat vlnu kritiky, spekulací a konspiračních teorií. K novému vedení Národní galerie má totiž hodně blízko. Za stávajícího generálního ředitele Jiřího Fajta veřejně bojoval v roztahané kauze jeho jakože nástupu-nenástupu do čela instituce. Kritik Jen Kratochvil ostatně už v referátu o průběhu a obsahu tiskové konference na Artalk.cz zmínil některá fakta, kuloárové šuškandy a anekdoty na téma Davidova úspěchu (zde). S odstupem víc jak týdne se zdá, že tsunami konspirativních teorií nebude až tak hrozivá. U kuloárových šuškand je ovšem důležité mít ucho ve správnou chvíli u správných úst (nebo mít aspoň správné přátele na sociálních sítích) a tak je docela dobře možné, že autor tohoto komentáře nemá tak úplně přehled.

Avšak na Davidově úspěchu přeci jen něco zůstalo k polemickému zamyšlení. Paradoxně to nesouvisí s předloženými projekty a způsobem jejich posuzování, ale se samotným Davidovým rozhodnutím přihlásit se.

Kritický aktivismus ve věci Národní galerie byl „vedlejším úvazkem“ Jiřího Davida již od časů generálního ředitele Milana Knížáka. Veřejná podpora nakonec instalovaného Jiřího Fajta tak završila jednu dlouhou etapu jeho kulturně-společenského úsilí. Nebylo pochyb o tom, že s ním Fajt bude nadále udržovat kontakty. Bylo by vlastně divné, kdyby to nedělal. Dalo se dokonce předpokládat, že mu David bude debatním partnerem nebo dokonce jakýmsi poradcem v záležitostech současného umění. Bylo ovšem třeba vyčkat, jak se situace vyvine.

Vyvinula se tak, že se Jiří David přihlásil do výběrového řízení na Československý pavilon v Benátkách. Předpokládáme, že nemohl tušit, že uspěje, ale logika dobrovolné soutěže je postavena na tom, že každý přihlášený o úspěch stojí. Ve chvíli, kdy Jiří David uspěl, však dal do rukou odpůrcům nového vedení galerie mocný nástroj kritiky.

Jedním z argumentů proti správě NG Milanem Knížákem byly výtky, že ředitel podporuje klientelismus a selektivně hodnotí uměleckou scénu podle toho, jak s kým vychází. Tsunami kritiky Davidova úspěchu ve výběrovém řízení se sice zatím nepřiřítila, ale názor, že pavilon je jakousi odměnou za věrnost, jistě jednou začnou Fajtovi oponenti používat. Jiří David se vždy angažoval za eticky čistší Národní galerii. V podstatě při první příležitosti mu však bylo nepřišlo důležité zvážit, jestli svými kroky nenapomáhá vzniku podezření, že nové vedení galerie kráčí ve šlépějích předchůdců. Ba co hůř, udělal to ve chvíli, kdy se noví lidé v NG pořád ještě rozkoukávají a nic pořádného ještě nemohli vykonat.

David hlasitě a právem vystupoval proti nečistým praktikám v NG po mnoho let. Dilema kriticky uvažující osobnosti tkví vždy v tom, jestli má zavdávat byť jen záminku k pošpiňování „tématu“, na kterém mu záleží. Dovoluji si tvrdit, že David tuto záminku právě zavdal, ale nikoli tím, že vyhrál, ale protože se neubránil pokušení „zkusit to“. Neobstál před výzvou „kam až zajít?“.

Davidova neskrývaná radost je jedna věc. Druhou bude reflexe jeho výstavního projektu Apoteóza s podtitulem Kde domov můj. Věřím, že na ni dojde nejpozději v létě, kdy ji zhlédneme v Giardini. Tento komentář se však týkal věci třetí: příběhu umělce, jehož vlastní profesní ambice byly silnější než rozvážná úvaha, čím NG může být prospěšný, a čím už ne. Národní galerii v Praze zkomplikoval restart, který tak nutně potřebuje, a zpochybnil bezúhonnost lidí, kteří ho mají spustit.