Blízkost, pozornost, vzdálenost

V Galerii Olga, kterou v Praze ve Strašnicích provozuje spolek Bubahof, se otevřel nový cyklus výstav, jenž se zaměřuje na genderovou rovnost ve výchově dětí. Skrze výstavy se zde v dialogu setkávají umělecké partnerské dvojice, jako je to v případě aktuální výstavy Periferní vidění Lenky Vítkové a Ondřeje Vinše.

Blízkost, pozornost, vzdálenost

V pražských Strašnicích, kousek od Trmalovy vily a zvědavě se rozhlížejících krků výfuků z metra, se nachází Prostor Olga pojmenovaný po manželce bývalého ředitele strašnického krematoria Františka Suchého. Tato galerie a komunitní místo pro setkávání umělců a umělkyň, sousedů a přátel zde funguje již třetím rokem a v současnosti zde probíhá první výstava z ročního cyklu s názvem Rodičovská se zaměřením na genderovou rovnost ve výchově dětí. V rámci programu galerie pozvala partnerské dvojice umělců a umělkyň, které tady skrze výstavu vytvářejí dialog mezi sebou, svými díly a myšlenkami.

Prvními vystavujícími rodiči jsou Lenka Vítková a Ondřej Vinš na výstavě s názvem Periferní vidění. Instalaci doprovází několik druhů autorských textů – konceptuální, minimalistické texty Lenky Vítkové mezi malbami, více narativní text Ondřeje Vinše na stěně a inspirativně nedoslovný kurátorský text Caroline Krzyszton.

Lenka Vítková na svých malbách zachytila těla rostlinek, které považujeme za plevel. Hru s měřítkem umocňuje malý formát a instalace v místnosti s velkým stolem. V dalším prostoru se nachází Vinšem sestavený mechanismus pro projekci diapozitivů, které pořídila na Marsu NASA. Společně s projekcí slyšíme hlasy lidí, kteří byli v rámci projektu CIA v roce 1984 zhypnotizováni a následně dotazováni na život na Marsu. „Všechno je obrovské, něco pravoúhlého, něco v pravém úhlu vůči něčemu…“ odpovídá hlas zhypnotizovaného respondenta. Na snímcích promítaných na stěně jsou na pozadí světle oranžového písku dominantní ty části strojů, které fotografie pořizovaly.

Instalace Ondřeje Vinše je doplněna malbou Heléne Smith, která žila ve Švýcarsku na přelomu 19. a 20. století. Smith byla považována za médium, mimo jiné malovala své vize života na Marsu a její schopnosti a automatická malba byla důležitá pro surrealisty, speciálně pro André Bretona, který na jejím charakteru postavil svou novelu Nadja. Spřízněnost obrazu Heléne Smith a zdejší projekce není pouze v tématu Marsu. Z obou děl cítím podobné vyprávění příběhů, za kterými je touha poznat něco dalekého a odlišného od toho, co známe. Na první pohled by se zdálo, že malá art brut malba Heléne Smith a projekty NASA a CIA pochází z naprosto opačných pólů získávání informací o světě – to, co vidíme, ale tento dojem zpochybňuje.

V současném umění se návrat k magii a iracionálnu, jako protiklad a zároveň i důsledek technologicky orientované současnosti, stal velkým tématem (zmiňme například aktuálně probíhající výstavu Kingdom of Hex v Meet Factory). Ondřej Vinš nepředstavuje tyto přístupy – vědecký a magický – jako jeden následující po druhém, ale jako vždy existující společně. Záleží pouze na tom, jak je nazýváme. I když se prostředky k dosažení určitých pozorování v průběhu času mění a stávají se sofistikovanějšími, stále se chytáme do pastí toho, co si vlastně přejeme zjistit. Na snímcích z Marsu nakonec vidíme zase hlavně (lidmi vytvořené) stroje, které snímky pořizují.

Je v tom něco uklidňujícího – některé věci se dějí nezávisle na nás a to, jak moc nás ovlivňují, záleží na míře naší pozornosti. Čím vzdálenější předmět našeho zkoumání je, tím větší je naše touha ho poznat a tím víc jsme odsouzeni k poznávání pouze toho, co si dokážeme představit. Po nabytí této perspektivy se vracím do místnosti s plevely. V dialogu se snímky z Marsu vyznívají malby Lenky Vítkové najednou jinak. Květiny mluví také prostřednictvím textů o vytrvalosti, důvěře a pro sebe samé stále dosahované souměrnosti. Jejich schopnost růst pořád stejně, nehledě na to, jak moc si jich všímáme a jak moc je ničíme, se najednou zdá nadpřirozená, úžasná a vzdálená.

V prostředí obrazu nejsou plevely něčím, co brání v růstu, výhledu nebo pohodlí něčemu nebo někomu jinému. Plevel je neustále přítomný v naší blízkosti, v každé spáře mezi dlažebními kostkami, po kterých už nějakou dobu nepřejelo auto. Nezastavitelně bující síla, která v obvyklém vnímání sice postrádá jakoukoliv záhadnost, zároveň tady ale vždycky – zatím – je a bude, můžeme tak k ní mít bezprostřední přístup. Může být trvalým důkazem existence bujení nezastavitelných sil na Zemi, které i přes mnoho snahy nedokážeme zničit.

Výstava nám toho prozrazuje tak akorát, abychom se neztratili, ale abychom zároveň byli schopni nerušeně vést vlastní úvahy. Nedosažitelné, záhadné krajiny Marsu, ke kterým se snažíme přiblížit způsoby, jevícími se z dnešního pohledu obskurními, umožňují hubení plevele vnímat jako obskurní taky.

Tolik snahy poznat něco, co je daleko, a tolik opomíjení toho, co je blízko. Na chvíli můžeme mít pocit, že je to jednoduché, že stačí zaměřit se na obyčejné věci, které máme pořád u sebe. Uvěřit jim a nemyslet na to, že to je jenom další způsob, jak zaměstnat naši pozornost.

Lenka Vítková, Ondřej Vinš / Periferní vidění / kurátorka: Caroline Krzyszton / Galerie Olga / Bubafof / Praha / 3. 3. – 23. 4. 2023

Foto: Dita Lamačová