Dát zmatku světa smysl

Kobka, upcyklovaným hliníkem pokrytá stěna a dveře, za nimiž se skrývá tajná místnost, kam lze nahlédnout jen kukátkem za záře zelených LED diod. 3D postavy spolu v počítačové simulaci s vlajkami odkazujícími k alt-right hnutí na smrt bojují. Postavě předčítající dlouhý text není rozumět. Z jiné obrazovky promlouvá umělý hlas Adama Curtise spolu s koláží generovaných fotek papeže v kabátu Balenciaga, hologramu 2Paca nebo syntetických lidí konzumujících hotdogy. Na zdi visí portál do jiné dimenze, podlaha se propadla do neosurrealistické digitální ilustrace plné změti motivů. U stropu se nachází potrubí vytvořené z civilizačního odpadu. Je skutečné, nebo je to jen atrapa? Jedna z virtuálních postav zakřičí a začne hrát útržek ze soundtracku Pána prstenů. Nevím, co se děje.

Kurátorský text výstavy Things That Knowledge Cannot Eat začíná slovy: „Jako by nás zaplavila všudypřítomná atmosféra ‚ztráty smyslu‘.“ Kurátorská dvojice Noemi Purkrábková a Jiří Sirůček v galerii Display spolu s pěticí umělců, umělkyň, uměleckých dvojic a kolektivů podle svých slov „mapují podivnou anatomii dneška skrze napínání jeho protikladů“. Je tu trochu tance, dost rukodělného ready-madu, špetka tiktokové halucinace i politická radikalizace. Navzdory silným dílčím motivům však výstavní projekt vykazuje limity taktiky, která spočívá ve vrstvení významů – přičemž závěrečnou syntézu nechává až na diváctvu.

Sestoupit do mediální hyperreality

Množství interpretací, které mě po opuštění galerie napadají, mě vlastně mate. Je Things That Knowledge Cannot Eat o komunikaci, respektive o její neschopnosti? Díla na výstavě jako by upozorňovala na naši neschopnost porozumět technologicky zprostředkované době i sobě navzájem.

Video Composition I. Ondřeje Houšťavy a kolektivu by takové interpretaci rozhodně nasvědčovalo – už jen proto, že Houšťava sám o problematice vzájemného porozumění mluvil jako o klíčovém tématu, zatímco dílo ještě vznikalo. Performerka nejdřív tančí v tichu, posléze se přidá rozpadající se rytmus a v dalším záběru předčítá text, kterému naschvál není rozumět. Composition I. poukazuje na limity jazyka jako komunikačního prostředku a zároveň zvýrazňuje často neviditelnou infrastrukturu podpírající naše (mediované) životy – to když kamera jakoby mimochodem odhaluje štáb přihlížející performanci nebo technické zázemí filmového placu.

Ztrátu pevných kotvicích bodů tematizuje také italská umělkyně Silvia Dal Dosso v humorné práci The Future Will Be Weird AF (The Ultimate AI CoreCore Experience). Ironická sekvence apropriovaných snímků z hlubin internetu uměle vygenerovaným hlasem dokumentaristy Adama Curtise popisuje současnost plnou algoritmů, umělých bytostí, přefiltrovanou novými kvaziuměleckými kinematografickými formami. Využití deepfaku důvěrně známého dokumentaristy ale zároveň obnažuje skutečnost, že zatímco Curtisova videa mívají jasný narativní oblouk, The Future Ahead Will Be Weird AF (The Ultimate CoreCore Experience) ho postrádá.

Možná to je jeden z protikladů, o nichž Noemi s Jiřím píšou. Na jedné straně produkčně vycizelované video s jasnou a v nejlepším slova smyslu vážně se beroucí konceptuální linkou, na druhé straně post-ironická skrumáž, u níž se člověk zasměje, ale těžko v ní hledá nějakou hlubší analýzu. Podobný limit odtažitého vrstvení referencí, materiálů a vtípků s nadějí, že z toho vznikne soudržný celek, nabízí simulace Thea Triantafyllidise Radicalization Pipeline. Když sleduju nekonečnou bitvu orků, pořádkových policistů a panáků s červenými kšiltovkami, je to určitě zábavná podívaná. Těžko se mi však hledá cokoliv hmatatelného, díky čemu by Triantafyllidisovo dílo překročilo hranici laškovného hraní si s odkazy na pokus o státní převrat iniciovaný příznivci Donalda Trumpa nebo mez konspirační teorie či videohry. Nejsem si ani jistý, že Radicalization Pipeline vlastně pojednává, jak praví text na webu umělce, o gamifikaci, fantazii a radikalizaci. Skoro mám obavy, že skutečný politický boj spíš trivializuje – s chytráckým úsměvem, že všechno je nakonec jen LARP.

Stejně tak by šlo v souvislosti s vyzněním výstavy mluvit o infrastruktuře. Pro vstup do temné místnosti je třeba projít okolo kovovým odpadem pokryté stěny Jakuba Hájka a Františka Hanouska. Pro jejich tvorbu charakteristická rozhrkaná rukodělnost je zřetelná i v podobě zdejší zohýbané konstrukce. Kurátorský text jejich práci vykládá jako připomínku materiality technologického světa. Spolu s nutností sejít z ulice po úzkém schodišti – i díky Hájkově a Hanouskově intervenci – působí návštěva výstavy skoro až mytologickým dojmem. Jen mi stále není jasné, čí útroby to vlastně jsou – antropocénní civilizace? Našeho technologií prodchnutého nevědomí? Nebo jsou to skládky znaků, z nichž marně splétáme svoji realitu?

Pocit nadreálného a podivného meziprostoru navozují také dva tisky-ilustrace, které pro výstavu vytvořilo duo Robuche. Na zdi je nalepený slizovitý portál, překrytý tekutou pavučinou, v jejímž pozadí se jako vír točí – co vlastně? Mohou to být internetové kabely, toxická břečka smíchaná z nejhorších impulzů online života nebo kosmická síla unikající lidskému vědomí. Parkety uprostřed místnosti pak pokrývá nablýskaná koláž, která se jakoby propadá až někam do středu země. Stojím nad ní, svítím si mobilem, protože v přítmí místnosti jednotlivé motivy nerozpoznávám, a vlastně si ani nejsem jistý, jestli to tak má být. Napadá mě přitom, jestli dvojici tisků nesužuje podobný problém jako Triantafyllidisovu simulaci – tedy jestli se náhodou i význam tohoto díla, které toho dle konceptu výstavy má vypovídat spoustu o současnosti, nakonec neztrácí v excesivním gestu. Přemýšlím, co za poselství se skrývá za clipartovitými postavami, kýčovitou vlakovou soupravou, závodnickou vlajkou, vážkou nebo vaječníkem.

Galerijní post-všechno

Jak vidno, Things That Knowledge Cannot Eat netrpí nedostatkem materiálu pro divácké přemýšlení. Kontrasty mezi jednotlivými díly vedou k zajímavým úvahám, některé ostatně popisuje i kurátorský text. Mluví třeba o roli fikce v současném (politickém i jiném) životě, snaze překročit limity rozpadajícího se jazyka, nemožnosti offline života, „absurdním stavu sevřené tvárnosti, v němž může i ta nejnepatrnější maličkost nabobtnat v tsunami“. Noemi a Jiří píšou, že díla na výstavě zkoumají právě „deformace měřítka, časovosti a významu“, které jsou podle kurátorské dvojice pro technologiemi zprostředkovanou současnost charakteristické. Do textu přidávají ještě zmínku o genocidě a chudobě, podmořských optických kabelech, post-digitalitě, post-medialitě, post-pravdivosti, zkrátka o „post-čemkoliv“.

Pod náporem motivů se však vkrádá dotěrná myšlenka, jestli přece jenom přes všechnu tu snahu zpracovat dezorientaci dneška k ní výstava vlastně trochu nepřispívá. Dílčí „věci, které vědění nedokáže pozřít“, imaginaci sice probouzejí, jako celek však výstava postrádá větší soudržnost, která by dokázala jednotlivé a velmi různorodé fragmenty spojit dohromady.

Nepomáhá, že si nikde v galerii nelze sednout. Je to přístupnostní limit, ještě podpořený absencí popisků s délkami vystavených videí – až mimo výstavu jsem zjistil, že film od Silvie Dal Dosso má okolo 20 minut a Composition I. trvá skoro tři čtvrtě hodiny. Stejně tak chybí český překlad voiceoveru prvně jmenovaného, který není psaný zrovna tou nejjednodušší angličtinou.

Témata, která Things That Knowledge Cannot Eat zpracovává, jsou přitom palčivá i žitá zároveň. Týden po tom, co jsem výstavu viděl, polepili eskalátory na Karlově náměstí reklamou na novou hernu v rekonstruovaném Máji. Prakticky celá byla vytvořena s pomocí AI. Vizuální kultura, která se dramaticky proměňuje spolu s rychlým vývojem nových technologií, si zaslouží uměleckou i teoretickou reflexi. Ruku v ruce s tím jde politická radikalizace nebo rozpad sdílené reality (případně kolaps kontextu). Možná právě to je ono vědění ze (skvělého) názvu výstavy – starý epistemologický rámec, který si s novou situací neví rady.

Nakonec i v konceptuálních dírách lze najít náznaky cesty ven. Jen si nejsem jistý, jestli k tomu potřebuju ironický, vidoucí úsměv nad deepfakem Adama Curtise. Silvia Dal Dosso v rozhovoru pro časopis TITLE MAG o svém videu říká, že díky CoreCore má pocit naděje: „Když budeme svoje individuální pocity navzájem sdílet v online a IRL diskusích, můžeme díky tomu znovu cítit, že je něco nějak stále možné.“ Performerka v Composition I. v jedné chvíli vezme do ruky kulaté zrcadlo a přes něj přímo do kamery pošle zářivé světlo. Things That Knowledge Cannot Eat přese všechny nedostatky i tak vytváří prostor, v němž můžeme spatřit útržky vlastního života, kterak se k nám odrazem vrací. Třeba abychom se o nich potom mohli – ať už kdekoliv – bavit. Jestliže mám však sestoupit do galerijního podsvětí, přál bych si detailnějšího průvodce. Abych se někde v pátém kruhu sémiotického pekla přece jen nakonec neztratil.

Silvia Dal Dosso, Jakub Hájek & František Hanousek, Ondřej Houšťava & kolektiv, Robuche, Theo Triantafyllidis / Things That Knowledge Cannot Eat / kurátorka: Noemi Purkrábková, Jiří Sirůček / Display / Praha / 21. 6. – 25. 8. 2024

Foto: Jan Kolský