Jen tak usnout v levandulovém ráji

V pražské galerii Světova 1 probíhá skupinová výstava Hello my name is zaměřená na gender a queer tematiku v současném umění. „Jak by měla vypadat queer výstava v roce 2022?“ – Nejen touto otázkou se v textu zabývají Nela Pietrová s Ondřejem Trhoněm.

Jen tak usnout v levandulovém ráji

Psát kritiku na programově queer výstavu je chůze tenkém ledě. Hned zkraje je totiž nutno uznat, že výstava, jako je Hello my name is v galerii Světova 1, je prostě důležitá jen tím, že je bezostyšně queer. Zastoupení umělci zde představují tvorbu, která zpracovává jejich vlastní pocity jako queer osob. Naše další interpretace nebo výhrady tak vycházejí z uznání, že výstavy na toto téma jsou v naší společnosti zapotřebí. Můžeme je chápat nejen jako službu veřejnosti a minoritám, ale taky jako laboratoře uměleckých procesů mimo ustálené identitární a jiné kategorie.

V kurátorském textu Víta Nováka a Zai Xu se dočítáme: „Proces stávání se součástí queer komunity v podstatě je příběhem, kdy se hlavní postava vyrovnává se svou jinakostí, s pocitem odcizení a/nebo diskomfortu v přiděleném těle, prochází procesem proměny nebo dokonce svou identitu úplně dekonstruuje a pak znovu vytváří.“ Možná nevědomky tato citace nastavuje ústřední pnutí, které se podobně jako citáty Ezry Šimka z díla *digital forehead kiss* vinou celou výstavou a jejím kontextem – kde končí afirmace a začíná queer nikoliv jako „pouhá“ (avšak důležitá) škatulka identity, ale také jako metoda? Kromě popisu politické menšinové identity nebo vlastního já se totiž v souladu se současnou teorií začíná queer používat jako sloveso – queering, česky kvíření. Je to obecný proces, při kterém narušujeme ustálené pořádky, přehodnocujeme nezpochybnitelné „pravdy“, představujeme si život jinak, než jak to hlásá převládající heteronormativní společnost. Kvířit jde rodinné vztahy, vnímání času, způsoby vyprávění či podoby lásky, ale také využití uměleckého média nebo prostor galerie.

Queer tak jde na jedné straně chápat jako hodnotu samo o sobě – dílo je důležité prostě proto, že zpracovává menšinovou zkušenost. Na druhé straně jde ale taky o obecnější postup či proces, který má moc rozebírat pevné základy našeho uvažování o identitách a (nejen queer) bytí v širších souvislostech. Na pomyslném prvním pólu by mohl být aktivismus. Dekonstrukce, subverze, queering sebe sama a queerness jako „proces stávání se“ má k umění blízko. V obojím případě se totiž nabízí osvobození se od pragmatické nutnosti reprezentovat a názorně ukazovat.

Mixtape identity rozbité sociálními sítěmi

Na výstavě Hello my name is se napětí mezi návodností a radikálnějším uměleckým gestem vyřešit úplně uspokojivě nedaří a naše pozornost se tříští mezi jednotlivými díly. V jedné chvíli pozorujeme realistickou figurativní malbu Macieje Nowackiho, ve které možná až příliš doslovným způsobem dekonstruuje svou vlastní maskulinitu, a poté sledujeme video Alex Sihelské, jež skrze postavu upírky otevírá témata (i vnitrokomunitního) predátorství nebo komodifikace romantického života.

Fragmentárnost jako by se nesla celým výstavním prostorem, digitální roztříštěnost osobností a genderů se odráží od střepů pomyslného digitálního zrcadla, které se snažíme slepit dohromady. Jednotlivé kousky pak odkazují na mnoho různých prožívání, jejichž jediným společným hybatelem se zdá být tekutý pojem queer. TikToková opera Faloána McGowana je jako frustrovaná mixtape dnešní doby, jednotlivé informace se ztrácejí ve změti slov, důležité jsou jen výsledné pocity, které probouzejí chuť jednat. Ozvěny kurátorovaných pastvin sociálních sítí se ve fyzickém prostoru zakřivují stejně jako naše těla.

I přes zmíněnou různorodost pojetí tématu a vyznění děl se však na výstavě podařilo práce propojit díky celkovému prostorovému řešení. Vše drží pohromadě levandulová barva, která nás hýčká jako v měkké cukrové vatě rozptýlené úzkosti. Je to barva skýtající hebkou revoltu proti systému a institucionalizovanému útlaku. Levandule odkazuje na historický kontext queer boje – používalo ji neformální radikální lesbické hnutí Lavender Menace. „Levandulový postrach“ kritizoval například ostatní feministické proudy z vydělování leseb. Na mysl se derou kontroverze okolo vyčleňování trans a jinak queer osob, na kterém se podílí některá feministická hnutí i v současnosti. Návštěvníky a návštěvnice levandulová hladí, ale připomíná, že vedle neinkluzivních, rádoby emancipačních snah jde také o barvu boje za rovnoprávnost.

Modulárnost zvukových instalací skrytých v pojízdných krabicích hravě narušuje statický prostor, umožňuje nám prožívat hudbu v pohybu, i když omezeném. Netradiční formát hudebního alba v galerii tak získává volnost nutnou k jeho poslechu. Album i am who i am od umělce Gleizer nás totiž bere na dobrodružství napříč hudebními žánry i filozofickými odkazy. Huňaté koberečky rozmístěné na jednotlivých modulech jsou pak dalším nositelem „útěchy“. Naše prsty zaklesnou mezi hebké chloupky při poslechu afirmativních zvukových ploch soundscape composition: screamofqueers stejného umělce, možná jako důsledek frustrace z textu zavánějícího ezoterikou a self-help příručkami.

Na tím vším visí objekty od Tiny Hrevušové, která popisuje procesuálnost tělesné dekonstrukce skrze abjekci těla. Přeskládané orgány, žlázy a údy zavěšené v prostoru jsou jen bezduché skořápky. Ve výklenku stojí vyprázdněná postava s přeházenými končetinami. Bez kontextu předchozí performance však dílo působí dost ilustrativně a prvoplánově. Kus roztrženého plastu místo klínu a posunutá gumová bradavka připomíná ateliérové cvičení. Z performativní propriety nejde udělat snadno plnohodnotný artefakt jen tím, že se vystaví.

Zatímco se smutní bílí muži v obrazech Macieje Nowackého zamýšlí nad vlastní toxicitou a navrací se ke svým kořenům homoerotiky a romantické propojenosti vlastní sexuality s přírodou, Adamův Prince and Gardener už akceleroval k mezidruhové tranzici. Krásná bytost na hranici avatara a můry obklopená osmdesátkovými bezpohlavními mončičáky nás zakouzluje v tajemném a zvláštně nostalgickém procesu metamorfózy. Jsou to dva přístupy k problému bytí, ale zatímco ten první zůstává u povrchní (byť efektivní) metafory, druhý odmítnutím lidského těla překračuje hranice přípustné tělesnosti. Místo juxtapozice vykračuje do prostoru, kde už přestávají platit staré kategorie.

Je o to víc škoda, že se síla politického identitárního diskurzu v plné síle vrací v podobě Adamova zinu FLOU. V tom nejlepším slova smyslu trendy publikace leží na úhledném piedestalu a nabízí třeba návod pro přistupování k nebinární identitě nebo rozhovory o vlastním prožívání nebinární identity. I přes silná a důležitá témata však publikace jako celek nevykračuje mimo bezpečné afirmativní a politicky-pragmatické území.

Limity výstavní empatie

Přestože se v kurátorském textu jako klíčové objevuje slovo komunita (a značná část děl se k ní různými způsoby vztahuje), přívětivost kazí zásadní fakt – chybí zde český překlad textů, jež jsou důležitou součástí výstavy. Kurátorský text totiž doplňuje obsáhlejší popis jednotlivých děl, který připravili jejich autoři a autorky. Jakkoliv by šlo polemizovat především s jeho doslovností, větší problém spočívá v tom, že si ho přečtou pouze ti vládnoucí angličtinou, a to ještě na poměrně pokročilé úrovni. Podobně působí roztříštěné instagramové slogany Ezry Šimka. Jestliže mají vytvářet prostor odkazující k étosu queer spřízněnosti a aktivismu, je s podivem, že na výstavě nenajdete ani kus papíru v rohu s jejich českou verzí. Podobně se to má s TikTokovou operou. Je to škoda, protože se tak autoři i kurátoři zbytečně vzdávají části publika, možná dokonce toho, které by takovou výstavu mělo vidět nejvíc.

Hello my name is je tak výstava stižená nevyřešenou disonancí od konceptu až po výstavní architekturu. Parafrázujeme-li název, chce seznamovat a představovat, jenže zapomíná, pro koho a kde mluví. Chce rozebírat procesy stávání se, občas ale upadá k návodné a monolitické interpretaci jednotlivých queer škatulek. Vytváří prostor bezpečí, který ale jako by nebyl pro všechny. Na druhou stranu, i přes svou občasnou roztěkanost, vede naše oči a ruce vstříc zkušenosti, která umožňuje nahlédnout nové vrstvy sebe sama. Svojí existencí pak také otevírá důležitou otázku: Jak má vypadat queer výstava v roce 2022? V podařených momentech je Hello my name is v tom nejlepším smyslu slova kvířením. Hrubé rohy digitálního aktivismu je ale potřeba ještě trochu obrousit. Naštěstí si přitom můžeme odpočinout v plyšovém moři.

---

Ezra Šimek, Faolán McGowan, Alex Sihelska, Maciej Nowacki, Gleizer, Adam, Tina Hrevušová / Hello my name is / kurátoři: Vít Novák & Zai Xu / SVĚTOVA 1 / Praha / 18. 2. – 27. 3. 2022

Foto: Světlana Malinová (Fotoreport zde)