Realitní stínadla se bouří v investičním pekle

Zatímco moje podrážky klapou o betonovou podlahu, ptám se sám sebe, jakou roli v imaginaci současného kapitalismu hrají hlodavci. Krysy, myši nebo potkani jsou na jedné straně škůdci (deRATizace), na druhé naši parťáci v antropocénu, příroda prokousávající se sádrokartonem do naší nově rekonstruované kuchyně v gentrifikované novostavbě – jsou materiálem pro výzkum a vědu podpírající modernitu, ale taky mytologické bytosti schopné narušovat hladké fungování lidských společenství („a group of rats is called a mischief“). Jsou z podzemního světa, který se snažíme z fotobankových snímků vymazat, ale v základech úhledných řadovek se prohánějí stejně.

Možná proto se myš ve videu hyperpopové kapely 100gecs snaží ukrást klíč, kterým může zneškodnit houbovou čarodějnici. Podobně jsou to ve výstavě Shadow Estates Jozefa Mrvy ml. a Philippa Kolycheva hlodavci, kteří střeží klíče od lukrativních nemovitostí. S videem 1000gecs výstavu, kterou kurátoroval Šimon Kadlčák, spojuje víc než jen holý ocas zvířete, které zosobňuje hranici mezi infrastrukturou a úhledným zevnějškem. Podobně jako americká kapela, i Mrva a Kolychev vrší reference ze současné vizuální kultury, memového světa nebo byznysu. A stejně jako při sledování hyperpopových vizuálů se nejde neptat, kde je hranice mezi snadno srozumitelnou, zábavnou a ironickou zkratkou a nebezpečím obroušení společenské kritiky.

Zaříkadlo pro vyúčtování služeb

Hlavním tématem trojice místností a chodby v Galerii AMU je krize bydlení. Stěny lemují plakáty fiktivních realitních makléřů, které apropriují jazyk reality show nebo podnikatelských příruček. Sekundují jim skutečné letáky Iniciativy nájemníků a nájemnic nebo v pixelové kompresi se rozpouštějící skrumáže fotobankových ilustrací domů. Vstupní hala galerie patří dvojici stanů, jakýchsi slumů manické krajiny, v níž se makléřství stává okultní naukou. Tablet pod plachtou, na níž to hraje blesky nebo obrazy datových center, vypisuje různá realitní zaříkávadla. Jedno z nich vyvolává „přízračné bytosti podnikatelského ducha“. Je k tomu ale potřeba obětina v podobě hub ze skelné vaty.

Jazyk na hranici self-help afirmačního manuálu („teen podnikatelé ovládají umění masivních výnosů z nemovitostí“) pokračuje i dále – když projdete kolem replik čtveřice aurálně nasvícených klíčů, čeká vás pentagram vyvedený v zelené barvě. Vylaserovaná dřevěná deska opodál praví: „Korálky z mikroplastů rozdrobte po podlaze, to abyste uctili zemitou a životadárnou esenci marginalizovaných entit“. Kancelářské barely s vodou jsou plné zelené tekutiny a při bližším ohledání zjišťujete, že z nich shlíží démonický obličej. Na zdi je diagram, v němž rozpoznávám důvěrně známou hororovou lidskou stonožku. Koloběh konzumace a exkrece, boom & bust. Krize je příležitost, praví mi v hlavě můj vlastní ekonom v obleku od Blažka.

V nejzadnější místnosti pak najdete (bytové) jádro výstavy: dvojici videí, která dává objektům překlenující narativ. Jedno v nekonečné smyčce představuje klíče z chodby v naleštěných 3D animacích, které střídají persony jednotlivých makléřů a makléřek s jejich portfoliem v různém stádiu rozkladu. Spíš než aby splétali ucelený příběh, vrství Mrva a Kolychev motivační hesla („vizionářský mindset“), popisy objektů („vlastní okno“) a další s bydlením související termíny, které ale ve stejnou chvíli zcizují – skelná vata musí být vlhká, zemního plynu je ve vzduchu jen málo.

Druhé video nás pak už naplno vezme do podsvětí trhu s nemovitostmi – zatímco kamera putuje nekonečnou špinavou trubkou, modulovaný voiceover metafyzicky medituje nad vztahem lidství a bydlení. Před oběma obrazovkami stojí simulakra dveří, karton pokrytý dřevotřískou, s vyříznutými tvary. Televize drží ocelová trubka. Na zemi leží destičky s digitálními kolážemi mrtvých hlodavců a na nich další 3D tištěné klíče s ornamentálními rukojeťmi.

Mám pocit, jako bych byl v nějaké démonické escape game říznuté investičním seminářem. Hypersoučasný jazyk jako by si půjčoval tu z videoher (postupné sbírání klíčů odemykajících další místnosti herní mapy je typické třeba pro hororový Resident Evil), jindy připomínal internetovou memetiku nebo právě hyperpopové odhodlání nestydatě míchat co zrovna přijde pod ruku.

Když kritika hrozí utéct stoupačkami

Kadlčákův kurátorský text identifikuje jako kritický cíl výstavy jednoznačně trh s bydlením – nejen ceny nájmů nebo nedostupnost, ale i mocenské vztahy mezi nájemci a nájemníky nebo jazyk obklopující realitní inzeráty. Shadow Estates balancuje právě na hranici mezi infrastrukturní a diskurzivní kritikou. Kde jsou ale hranice takového přístupu?

Bydlení je pro Mrvu ml. a Kolycheva rozhodně hra. Výstava následuje dlouhodobější taktiku obou autorů, včetně formálních podobností – třeba video s trubkou (kolonoskopie kapitalistického realitního snu?) použitím znelidštěného hlasu připomíná Mrvovo dílo Zalando War Machine. Kolychev téma bydlení zpracovával v rámci rezidence v Petrohradská kolektiv, kde místo krys figurovala klíšťata. A před pražským zastavením se výstava Shadow Estates představila v úspornější podobě v galerii FAVU.

Dlouhodobé přístupy autorské dvojice vedou k tomu, že na parcele Shadow Estates není nic svaté: i magický rituál se stává prostředkem kritické skrumáže. Hranu stanu zdobí logo Remax, doplněné o kryptoměnový diagram opodál. Je to útok na smysly, asociační hra, která často vyvolává spoluúčastný úšklebek.

Co se ale děje, pokud do hry s kapitalistickou znakovostí vložíme letáky skutečně existující Iniciativy nájemníků a nájemnic? Zdálo by se, jako by Shadow Estates pomrkávala ke skutečnému aktivismu, ostatně i katalog odkazuje k existujícím datům týkajícím se bydlení v Praze. V rituálním zaříkávadle na stěně najdeme vedle pentagramu ještě vágní zmínky o konkrétních jevech týkajících se bydlení: gentrifikaci nebo asimilaci marginalizovaných komunit s vidinou tržního zisku. Tady ale konkrétní kritický jazyk výstavy končí.

Možná je to ale jen můj reflex nevěřit výstavě, která se mi na první dobrou líbí, protože pracuje se mně důvěrně známou memeticky-halucinační vizuální strategií. Mrva a Kolychev totiž terče své ironie i sarkastické prostředky vybírají umně, se zjevnou citlivostí pro hektické tempo vizuální kultury. Možná by potenciální požadavek chtít konkrétnější kritiku vyžadoval diametriálně jiný, víc výzkumný přístup.

Co nakonec Mrva ml. a Kolychev dělají nejlíp, je něco jako afektivní mapování. Zakouzlení realitního trhu prostřednictvím supersoučasných forem a ironie nám ukazuje, jak absurdní je kapitalistický jazyk zbavený samozřejmosti. Simulakrum semináře pro teenage investory zpřítomňuje emoční terén, který nás prostřednictvím večerních zpráv bez povšimnutí pohlcuje, zatímco nám všem zvyšuje nájmy. Nebezpečná hranice, za níž už začíná sebezálibná estetizace reálných problémů, je ale na dohled. Mrva a Kolychev ji ale naštěstí nepřekračují, zejména proto, že jejich referenční hra drží až na výjimky pohromadě a nesklouzává do roztříštěného feedu trendy znaků.

Přestože lze tak o konkrétních motivech Shadow Estate mít občas pochybnosti – některé, jako kryptoměny, působí nadbytečně, trochu jako ironická pointa bez většího kritického významu –, celek lícuje jako povedená dřevotřísková chata pro digitální nomády za městem.

A nakonec je v Shadow Estates i naděje. Přes všechny makléřské poučky, zářivé úsměvy a osvěžovače vzduchu se totiž zdá, že ani rituál nepomůže zdejším realiťákům trh zcela ovládnout. Přerušila ho totiž Roomba na betonové podlaze a jim nezbude než se přihlásit na pracovní úřad a do fronty na obecní byt.

Jozef Mrva ml., Philipp Kolychev / Shadow estates / kurátor: Šimon Kadlčák / GAMU / Praha / 11. 4. – 31. 5. 2024

Foto: Ondřej Konrád