Denisa Bytelová a Sráč Sam: Neboj se, vždyť se nic nestalo

Letos probíhá již čtvrtý výstavní cyklus v galerii Kurzor v Centru pro současné umění Praha, jehož koncepci tentokrát připravilo kurátorské duo Denisa Bytelová a Sráč Sam. Ve čtyřech výstavách, z nichž ta poslední bude zahájena příští týden, navazují na svou činnost v galerii sam83 v České Bříze. Kromě samotné výstavy je pro kurátorky důležitý způsob práce založený na vzájemném poznání, důvěře a citlivé komunikaci mezi nimi a umělci a umělkyněmi nebo také ohledávání možností a rolí jednotlivce v uměleckém provozu.

Denisa Bytelová a Sráč Sam. Foto: archiv autorek

Cyklus výstav v Kurzoru se nezaměřuje čistě na konkrétní téma, současnou problematiku nebo aktuální filozofické proudy, jako tomu bylo u předchozích projektů Václava Magida, Edith Jeřábkové a Václava Janoščíka. Spíše zde zkoumáte způsoby, jak vůbec lze k výstavnímu projektu přistoupit, jakou komunikaci mezi vystavujícími nastolit, ohledáváte role kurátor-umělec. Má smysl se stále vracet k těmto otázkám?

Sráč Sam (S): Tyto otázky mají určitě smysl stále, protože jsou tady noví a noví umělci a my jim nemůžeme předkládat vše jako hotovou a vyřešenou věc: výstava má dané postupy, tak je to nejlepší, my jsme k tomu došly a vy to přijměte. Je jasné, že každá generace bude znovu řešit, jestli má smysl vystavovat, jakým způsobem, co je pro ně důležité. Jsou otázky, které nemizí a byla bych opatrná s tím, co je definitivní. Myslím, že důvod, proč nás v Kurzoru oslovili, je náš přístup a pohyb v naší práci. Pokoušíme se přenést a vyjevit to, co děláme tady v České Bříze v galerii sam83. Stejný pohyb na jiném místě.

Jak tento váš pohyb vypadá? Čím se vyznačuje?

S: Máme skupinu umělců, kteří s námi dlouhodobě spolupracují. Do určité míry už také máme naplněnou kapacitu toho, jak jsme schopni o ně pečovat v rámci galerie sam83 nebo v rámci Vize pro novou kulturu a její místo. Myslím, že je přirozené počítat s tím, že naše kapacita má hranice. To je pohyb, který může být vnímaný jako omezení. Neznamená to, že nevyhledáváme nové umělce, jen už to není masivní nábor, jako když otevíráte novou galerii. Do toho už jsme nikdy potom nešly. Děláme dlouhodobé výstavy a zakládáme si na dlouhodobé spolupráci. Pohyb je pro nás i to, že věci trvají dlouho a my je můžeme komunikovat. Výstava je pak okamžik toho nejlepšího…

Denisa Bytelová (D): Výstavu vnímáme spíše právě jako rámování nějakého procesu.

S: Ano. A ten okamžik, o kterém mluvím, má být šťastný a radostný bez ohledu na cokoliv. Je to bezohledný okamžik v tom všem, co umělec dělá. To je to, co je důležité. Já chci být prostředníkem této bezohlednosti, protože takové přijetí bývá pro umělce těžké a já to vnímám jako kurátorskou povinnost.

D: To, co teď detailně popisovala Sam, lze zjednodušit na její tezi „Když couvám, tak se zouvám“, kdy jde o přístup, který není primárně progresivní, naopak, je spíše regresivní. Jde skutečně o pomalý chod a pomalý přístup.

S: Regresivní není ani pomalý dopředu, je jen zpátky. Jde o rozptýlení obavy z toho, že když se někam vracíme, tak si myslíme, že to není pohyb. Vracení se ale nemůžete nikdy učinit v čase. Takže regrese může být vnímána bez omezení a velmi pozitivně.

Jak se teze „Když couvám, tak se zouvám“ a regresivní přístup přenesl konkrétně do výstav?

S: Například u druhé výstavy jsem vůbec nevěděla, koho budu vystavovat. Vybrala jsem prvních 10 umělců, rozdala jsem jim papíry a řekla jim: „Někoho si pozvi, ať to pokreslí a máte z toho radost. Nebo se mnou můžeš být kurátor a přizvi si dva umělce, tady máš dva papíry. Nebo si papíry pokresli sám, nebo pokresli jenom jeden a druhý někomu dej, tomu, koho máš rád a chtěl bys mu udělat výstavu v Kurzoru.“ Nevím, kolik bude na konci kurátorů, kolik bude umělců. Nevím, kdo bude mít jaký přistup, a je to úplně jedno, protože důvěra je absolutní. Při pohledu na výsledek jsme se vyrovnávaly se skutečností a s tím, jestli my samy jsme schopné to všechno přijmout. U některých věcí jsem byla zaražená a vznikly také nové věci, které jsem vůbec nečekala.

Pohled do výstavy Hodně by mi v dalších úvahách pomohl jakýkoli plánek v Galerii Kurzor, 2021. Foto: Galerie Kurzor, Centrum pro současné umění Praha

Umělci se mohli svobodně rozhodnout, jak s tím naloží. Ale nebylo to pro někoho naopak příliš znejišťující nebo stresující? Necítil se někdo v této pozici nepohodlně?

S: Ano, bylo to tak. Bylo to pro nás nečekané a já jsem z toho byla hrozně zaskočená. Myslela jsem, že nám třeba někdo řekne: „Pro mě je způsob, kterým mě oslovujete, nekomfortní.“ A tím pádem to nevznikne.

D: Pár lidí se ale opravdu vystresovalo, což jsme vůbec nechtěly.

Celkově je ale ve vašem kurátorském přístupu důležitý klid a pomalost. A také tedy i to, že se s umělci a umělkyněmi dobře znáte a trávíte spolu čas.

S: Nevím, jestli úplně pomalost, i když ano, já říkám: „Děláš to moc rychle a máš to hned za sebou.“ Spíš jde ale o toto: představme si umělce, který je ve své tvorbě někdy urputný, přesvědčený o své pravdě, někdy zase hodně tápe, neví si rady a vždy je pro něj důležité, že jeho práci někdo reflektuje poctivým způsobem. Je velmi příjemné, že čím déle spolupracujeme, tím více rozumím jeho/její práci, chápu určitý humor, vidím, proč se tam dostalo něco, co tam ani být nemusí. Někdy diskutujeme i v průběhu práce. Jako kurátorka mám vždy neutuchající radost, když mi někdo z umělců volá, že má něco nového a chce mi to ukázat. Není to jen práce, péče, šťourání se v díle a neskutečné množství času, ale je to také odměna vzájemné důvěry. Často to není jednoduché, někdy vyostřené a nakonec úsměvné. Tyto očekávané pohyby jsou příjemné. Rozpustí se obava dělat věci blbě nebo dělat je jakkoliv.

Mluvila jste o bezohlednosti vůči všemu, tedy i vůči divákovi?

S: Důvěra v to, že já vystavím dílo způsobem, který je bezohledný vůči všemu, je důležitá. Potřebuji vystavit dílo a vyslovit sdělení, které autor říká a chce skrze něj komunikovat s veřejností. Ale nelze brát donekonečna ohled na to, zda budeme plně srozumitelní. V tom si myslím, že je moje role konkrétně v Kurzoru důležitá. Mám stoprocentní důvěru v diváka. Protože brát ohledy na to, jestli tomu divák rozumí, mi přijde často právě vůči publiku ponižující. Nemám ani chuť jít divákovi na ruku, ale mám chuť sdělit to, co chce sdělit umělec. Jen je potřeba to sdělit na určitém prostoru a v určitém čase. Nemůžu umělce nutit, aby oni sami vybírali ze svých děl. Já jsem ten, kdo to postaví, kdo to s nimi bude donekonečna probírat, a já tam stojím jako ten, kdo obhajuje jejich myšlenku. Komunikace mezi námi hraje stejně důležitou roli. Při každé výstavě zároveň otevírám i svůj vlastní pohled.

Poslední aktuální výstava je oproti dvěma předchozím možná méně srozumitelná a více pocitová, což také zřejmě souvisí s tématem esoterie a mystiky. To, zda ji divák pochopí, tedy vůbec neřešíte?

S: Ne, já vůbec neřeším, jestli to divák pochopí nebo ne. Je mi to úplně jedno, protože vím, že to pochopí, a jsem o tom opravdu vždycky přesvědčená.

D: To je pravda. Sam má absolutní důvěru v diváka, v čemž se velmi lišíme.

S: Mě by vlastně zajímalo, jestli jste pochopila, že ty klacky, co tam jsou, jsou tři sta let staré a ručně jsme je opracovali. Jestli ne, tak to přece není důkaz, že výstavu nechápete jako divák. Mnoho věcí zůstává pro diváka utajeno, a ještě více tajemství vznikne v publiku pro nás. To je jednou ze smysluplností výstav. Přesto ale vím, že tam přišli i lidé, kteří to pochopili hned. Kůly jsou dovezené ze Šumavy ze staré rozbourané chalupy a dalo hodně práce je připravit a ošetřit, aby tam mohly být. Nesou energii, o které čtyři autoři na výstavě mluví. Odkazovaly jsme tak na Váchala, a proto byly klacky přivezené z blízkosti místa, kde žil…

Jak už jsem zmínila na začátku, na výstavách nejde o „velká“ témata, přesto se v nich objevují určité společenské nebo etické otázky, ať už je to postavení umělce ve společnosti, nebo možnosti vzájemné spolupráce a komunikace. Čeho se týká třetí výstava?

D: Ve třetí výstavě, o které už mluvila Sam, jsme narážely na společenskou netoleranci. Pohybujeme se převážně v nuancích tolerance, které mohou sloužit jako předobrazy extrémů. Výstavy jsou tedy postavené na etických otázkách, ale velmi jemných.

S: Extrémy nás obklopují 24 hodin denně a vy nemáte úniku. Drobné každodenní potýkání se s patologickými sociálními situacemi už nikoho nezajímá. Vznikají pořád a pořád se donekonečna opakují, každý den se nás trochu dotknou, ale my nemáme čas je vyřešit. Nechtěly jsme řešit velké katastrofické problémy, protože si myslíme, že jsou nutně řešené na všech pozicích a už to není téma, které je potřeba ve výstavě diskutovat. Myslím, že nás mnohem více trápí každodennost.

Pohled do výstavy Když tě slyším, jak to říkáš, tak mám v očích radost v Galerii Kurzor, 2021. Foto: Galerie Kurzor, Centrum pro současné umění Praha

Jak vypadá Vaše spolupráce jako kurátorek? Máte daná nějaká společná pravidla nebo principy, jak při práci na projektech spolupracujete? Máte rozdělené role?

D: Když jsme byly osloveny a začaly jsme psát roční koncepci, tak jsme o tom uvažovaly společně. Řekla bych, že naše spolupráce je mnohaleté partnerství. Spolupracujeme od doby, kdy mi bylo 14 let, pokud tomu můžeme říkat spolupráce, protože čtrnáctiletá dívka osmadvacetileté ženě asi těžko může pomáhat spolupracovat.

S: Já myslím, že to byla od začátku spolupráce.

D: Rozložení v naší spolupráci je takové, že Sam je umělkyně a já nejsem umělkyně ani trochu a uvažuji spíše v literární a teoretické rovině. Sam pak dělá skutečné provedení dané věci, takže to, co můžete vidět a ohmatat na výstavách, tak jsou její výstupy. Všechno spolu diskutujeme, a když něco píšeme, zapojuji to do kontextu, ačkoli při výstavách v Kurzoru jsou i texty často její, protože samotný výstup koncipovala ona.

S: Na spolupráci s Denisou je fantastické, že jsme schopné diskutovat opravdu všechno do nejjemnějších detailů, které se standardně na veřejnost už nikdy nedostávají, ať už se to týká umělců a jejich soukromých životů, jestli si například můžeme dovolit jim v tento okamžik zatelefonovat, co jejich rodiny a tak dál. Ve chvíli, kdy se zajímám o dílo, je pro mě komunikace s umělcem a vzájemné propojení to nejzákladnější. To, co Denisa poskytuje pro každou výstavu, je diskuzní platforma, kterou můžeme vést.

D: Často jsme také v rozporu. Hodně věcí si oddiskutujeme mezi sebou a pak už na veřejnosti působíme kompaktně. Často jsou tam ale zastoupené dvě krajní polohy.

To, jak bude výstava vypadat, je tedy čistě na vás?

S: V tomto kurátorském projektu ano, až na první výstavu s Václavem Sikou. Byl tady covid, bylo to šílené, a tak jsem to postavila způsobem, že se budeme scházet tady v České Bříze nebo u mě na chatě, pojedeme k Václavovi a prožijeme společný čas. Ani jsme nevěděli, jestli se výstava bude moct otevřít, takže jsme nejdřív instalaci ani tolik neřešili a spíš jsme výstavu utvářeli v našich hlavách a na papírech.

D: My jsme nejprve oslovily Jana Fabiána, zda by neudělal architekturu výstavy, a tam došlo k velkému řezu v naší představě a předpokladu. On totiž nechtěl vůbec vstoupit do galerie.

S: Chtěla jsem po něm, aby uchopil práci všech autorů a pojal prostor galerie, protože vím, že s prostorem pracuje rád. Ale on řekl, že do galerie nechce. Nakonec to tedy bylo na mě, ale záměrem to u první výstavy nebylo. Honza nakonec udělal krásný vozík. Tušil, že budou galerie kvůli pandemii zavřené a že když to nebudeme mít venku, tak tu naši výstavu nikdo neuvidí. Na jedné schůzce se to hodně vyostřilo, všichni z toho byli nešťastní a zoufalí, což byl vlastně strašně pěkný moment. Celá situace se uklidnila a bylo na tom vidět, jak málo stačí. Stačí říct: „Neboj se, vždyť se nic nestalo.“ To je věc, která mi v diskuzích o současném umění hodně chybí.

Vozík s výstavou Jana Fabiána jako součást výstavy Všechno jde mimo mě v Galerii Kurzor, 2021. Foto: Galerie Kurzor, Centrum pro současné umění Praha

Ptala jsem se na to taky proto, že si ve videu z poslední výstavy Jan Karpíšek postěžoval, že je mu líto, že tam neměl vystavené kresby. Byl to velký konflikt? Řešily jste to s ním nějak?

S: Mně to bylo jedno, já jsem mu je tam prostě nedala. Protože on nám dal kytku, která je největší ze všech kytek, bednu, která je největší ze všech beden a obraz, který je nejmodřejší ze všeho modrého na celé planetě. Když bych k tomu dala ještě ty dvě malé kresby, tak by to úplně rozhodilo pohled do výstavy. Já potřebuju, aby lidi mohli vnímat to, co říkáme výstavou, a ne, aby v rohu hledali dva doplňující obrázky 30 na 30 cm.

D: Přesněji to bylo tak, že oni dostali zadání odevzdat jedno hotové dílo, jedno rozpracované dílo a květinu z domácnosti. Každý z nich to dodal, ale u Honzy jsme si nebyli jisté, co je co.

S: Já myslela, že včelí úl, který poslal na fotografii, je ve fázi rozpracovanosti. Ale na výstavu přišel úl, který byl rozebraný, natřený, vyestetizovaný, opálený, takže jsem ho chápala jako hotové dílo. Pak ale přidal dva obrázky navíc a říkala jsem, že je tam nedám jenom proto, že se mu líbí. Pak mu Denisa volala a Honza řekl, že by byl rád, kdyby to tam bylo, ale pokud to vidíme jinak, ať to tak zůstane. Bylo mu to nakonec líto, a proto jsme to nechali ve videu, kde to mohl říct. Já s touto lítostí často pracuji a často se zeptám: „A bylo by ti to opravdu hodně líto?“ A když někdo řekne, že ano, hodně, tak mu to tam nechám. Ale Honzovi to zase tolik líto nebylo. Záleží vždycky na tom, kdo to je, jak dlouho se známe, jestli je začínající a je to jeho první výstava apod.

V Kurzoru se brzy otevře poslední výstava, která cyklus zakončí. Co chystáte?

S: Chystáme zátiší. Jednak se zabýváme obsahem toho slova a zároveň něčím, co by do zátiší nikdo nevřadil, ale cítí to tak autoři. Ráda bych také, aby se ve výstavě objevila i klasická zátiší, a také jsem chtěla zátiší ve fotografii. Tím roční program vrcholí, protože je to to nejlidštější a nejobyčejnější. To, co se dotýká úplně každého. Když si dítě postaví autíčko na kolečko a vedle si dá mentosku a vedle ještě třeba panáčka, tak si postaví své věci, které ho formují díváním se na jeho vlastní zátiší. Přijde mi to také vstřícné vzhledem k času, ve kterém bude výstava probíhat, což bude prosinec.

V jakém smyslu?

S: Myslím to s ohledem na všechny ty cetky, hadry a krámy, které si stavíme 24. prosince z nějakého důvodu, který nechápeme, ale stejně to děláme. Přijde mi, že je to pro tento čas takové typické.

---

Texty a videa k výstavám najdete na webu Centra pro současné umění Praha (zde).