Dlouhých šest měsíců zakořeňování

Výstava Kořínky míří dolů, rostlinka stoupá vzhůru zkoumá skrze současná umělecká díla i doprovodný program různé aspekty kritické pedagogiky. Jiří Gruber se v recenzi ptá, nakolik se podařilo oběma těmto složkám – výstavě i diskurzivnímu programu – rovnocenně zaujmout návštěvníky a návštěvnice.

Dlouhých šest měsíců zakořeňování

Ústecká Galerie Hraničář dlouhodobě představuje jeden z nejinspirativnějších příkladů regionální instituce přesahující rozsahem svých činností „standardní“ výstavní prostory. Model multioborové platformy propojující současné umění a kulturu s každodenním životem, aktivní vztahování se k veřejnému prostoru i místním komunitám, snaha uchopovat naléhavá celospolečenská témata či rozšiřování aktivit směrem k (nejen) galerijnímu vzdělávání – to jsou jen některé z atributů, jež se k tomuto místu pojí. Podobných iniciativ se přitom zejména v poslední dekádě objevilo na tuzemské scéně hned několik, za všechny můžeme kromě Hraničáře jmenovat například pardubickou galerii GAMPA nebo ostravské PLATO. A zatím poslední z projektů ústecké instituce, interdisciplinární výstavní projekt Kořínky míří dolů, rostlinka stoupá vzhůru, velmi dobře demonstruje kvality souborného, o celistvost usilujícího dramaturgického přístupu. Zároveň však obnažuje i jeho rizika či možné meze.

Z doprovodného textu se dozvíme, že zmíněná dlouhodobá výstava vznikla jako komentář k (hodně naléhavému) tématu současného vzdělávání a „svou koncepcí se chce připojit k myšlenkám a principům kritické pedagogiky“. Na velkorysé ploše šesti měsíců je skloňovaná problematika zkoumána skutečně rozmanitými způsoby, přičemž vystopovat můžeme znaky prakticky všech v úvodu zmíněných strategií.

Výstavní část jako taková v tomto případě ani zdaleka nepokrývá většinu programové šíře a kromě představení trefně vybraných uměleckých děl tak projekt stačil nabídnout celou škálu dalších iniciativ. Mimo ty tradičnější, jako jsou komentované prohlídky či tematicky související workshopy, to bylo představení publikace mapující postupy neformálního vzdělávání, program zaměřený na předcházení sexuálnímu obtěžování na školách, tematická odpoledne pro rodiče s dětmi, ale například i tzv. Laboratoř ideální školy. Obzvláště toto rozšíření běžné výstavní praxe stojí za zmínku, neboť svým rozměrem významně rozšiřuje kritickou reflexi, na níž je postavena většina vystavených děl.

Výstavou jako takovou významně prostupuje motiv propisování opresivně laděného vzdělávacího systému do tělesných schránek těch, kteří jsou jeho součástí. Zřetel je přitom brán (nejen) na rozličné projevy mocenských struktur – od kázeňských nároků až po architekturu výukových prostor. V lecčems emblematická je v této souvislosti práce Evy Koťátkové Žaludek světa. Řeč je o krátkém snímku z roku 2017, ve kterém se stáváme pozorovateli skupinky dětí uskutečňujících sérii cvičení metaforicky odkazujících k útlaku v rámci institucionalizovaného vzdělávání. Propracovaná struktura, komponované záběry a působivý sound design ústí – v kombinaci s místy až surreálnou povahou mnohých scén – do soustředěného diváckého zážitku.

Přímo vtahující je pak videoinstalace Terezy Vinklárkové Kouzlo nevyřčeného slibu. Vévodí jí výrazně inscenované, pohádkově laděné video. Autorka v něm poodkrývá prostřednictvím svého osobního příběhu do značné míry přehlíženou problematiku provázanosti duševních stavů s tělesnými procesy. Umělkyně přitom vychází ze zkušenosti s fungováním ateliéru na FaVU, kde studovala, ale i s podmínkami panujícími v uměleckém provozu obecně. Zastřená, snová atmosféra zvýrazněná kostýmní výpravou (adresně však odkazující k jednotlivým psychosomatickým projevům) kontrastuje s naléhavostí autorčiny výpovědi. Divotvorný nádech díla (pomineme-li samozřejmě všudypřítomnost zvoleného tvarosloví) dotváří i série objektů proměňujících celý prostor v soudržnou instalaci.

Selekce všech ve výstavě zastoupených autorek nejen působí konzistentně, ale také elegantně propojuje umělkyně nacházející se v rozdílných fázích tvůrčí dráhy i působící na rozdílných scénách. Jednotný fokus vystavených děl navíc dobře funguje coby rozvinutí jednoho z ostnů naznačených diskurzivně pojatým programem.

I přes všechno výše uvedené však zůstává dlužno podotknout, že celkový dojem z výstavy nepatří k nejvýraznějším. Za potenciálně sporný okamžik by přitom bylo možné označit zejména způsob, jakým bylo naloženo s instalačně poněkud nevděčnými, výrazně členitými (a původně negalerijními) výstavními prostorami. Kladnějšímu vyznění by prospěla propracovanější návaznost na architektonické dispozice galerie, nabízí se i výraznější reagování na její víceposchoďový půdorys.

Jako nešťastné se mi jeví například umístění filmu Evy Koťátkové do „hlavní“ části výstavy. Jeho formát, a především bezmála padesátiminutová stopáž nejsou v souladu s podmínkami, ve kterých je má divák sledovat (pokud se tedy samozřejmě nejedná o rafinovaný záměr rozšířit motiv diskomfortu i na tuto úroveň). Vyznění celé expozice nakonec nepřispívá ani její technické řešení, kdy hlasitost některých audiostop se pohybuje na kraji únosnosti, zatímco jiným pro změnu není z opačných důvodů téměř rozumět. Zejména v okamžicích, kdy se návštěvník neúčastní dalšího programu a přijede jen kvůli výstavě, se tak vkrádá myšlenka, jestli to paradoxně není právě autonomní kvalita výstavní části, která zdůrazňuje její dílčí roli rozvinutou v rozmanitém a uceleném programu.

Za naopak jednoznačný klad projektu lze kromě jiného považovat míru pozornosti, která je napříč celým programem věnována těm, jichž se vzdělávací systém dotýká přeci jen nejvíce, a to dětem a dospívajícím. Jejich přítomnost nejenže prostupuje většinou vystavených prací, ale za zmínku bezpochyby stojí i dětská vernisáž, a především několik tematických odpolední pro děti a jejich rodiče. Během nich i ti nejmladší účastníci vzdělávacích procesů mohli rozvíjet své představy o alternativách. Odpovídajícím způsobem jsou však v programovém celku zohledněni i samotní vyučující. Ti se mohli podílet na promýšlení možných budoucích strategií v rámci zmíněné Laboratoře ideální školy a zprostředkování jejich setkávání s odbornou obcí z řad neziskových organizací sympatickým způsobem souzní s proklamovaným odkazováním na aktivity platformy Futuropolis, jež mají být „kritické, ne však opoziční“.

O upřímných motivacích instituce pojímat kulturní provoz jinak a udržitelněji svědčí i délka programu. V Galerii Hraničář míří kořínky dolů, po dobu dlouhých šesti měsíců (a zatím rostlinka stoupá vzhůru). Dostatečný prostor pro rozjímání, reflexi, ale i navrhování a budování nových řešení tak završuje výše naznačený, až latourovsky symetrický, holistický kurátorský přístup. A skutečnost, že takový model může nabýt plné účinnosti pouze v případě, je-li jeho výstavní část dostatečně vypovídající sama o sobě, sice obnažuje potenciální limity strategie a rizika s tím spojená, její smysluplnost však zásadně nepodrývá.

Eva Koťátková, Barbora Kleinhamplová, Jana Kapelová, Tereza Vinklárková, Jana Kučerová, Eliška Konečná / Kořínky míří dolů, rostlinka stoupá vzhůru / kurátorka: Maro Kraus Hajrapetjan / autoři koncepce: Maro Kraus Hajrapetjan, Martina Johnová, Diana Mikulecká, Barbora Kropáčková, Štefan Pecko / Galerie Hraničář / Ústí nad Labem / 18. 3. – 31. 8. 2023

Foto: Tomáš Lumpe